Zkoušely si různé oblečení, jedly zmrzlinu, hrály hry. A výborně se bavily. V pátek 1. října 1993 večer zněl z dětského pokoje v jednom z domů v kalifornském městě Petaluma veselý holčičí smích.

Když dvanáctiletá Polly Klaasová pozvala své dvě kamarádky, aby u ní přespaly a společně si vybraly kostýmy na blížící se Halloween, nemohla tušit, že se oblíbeného amerického svátku nedožije. Přímo z jejího pokoje ji totiž totiž téže noci unesl nebezpečný zločinec. A o pár hodin později dívku zabil.

Případ Polly Klaasové patří k nejznámějším vraždám dětí ve Spojených státech, rozsáhlé pátrání ale ve své době vzbudilo pozornost celého světa. Do 3. prosince 1993, kdy bylo nalezeno její tělo, byly do celého světa rozeslány dva biliony Pollyiných fotografií, stojí na webových stránkách Nadace Polly Klaasové. 

Pollyino zmizení Ameriku vyděsilo. A nejen proto, že se jednalo o teprve dvanáctiletou dívku. Nejhorší byl způsob, jakým se jí neznámý pachatel zmocnil. S nožem v ruce vnikl přímo do dětského pokoje a neodradila jej ani skutečnost, že v době byly dvě další děti i Pollyina matka. „Kolem půl desáté večer za dívkami přišla Pollyina máma a poprosila je, aby nebyly tak hlučné. Protože ji trápila migréna, vzala si před spaním prášek, aby co nejrychleji usnula," uvádí dokument o únosu ze série FBI Files. Podle téhož zdroje se ložnice Pollyiny matky nacházela hned naproti dětskému pokoji. 

Dívky se ještě asi hodinu bavily. Hodinky ukazovaly půl jedenácté, když se jejich životy proměnily v horor. "Právě tehdy do pokoje vstoupil cizí muž. Dívky si nejdříve myslely, že jde o nějakou legraci, pak ale spatřily v jeho ruce nůž. Neznámý je záhy varoval, že pokud začnou křičet, podřeže jim krky," pokračuje dokument. 

Muž konal rychle: dívky svázal a přes hlavu jim přetáhl povlečení na polštáře. Zatímco Pollyiným kamarádka přikázal tiše napočítat do tisíce, s vyděšenou, svázanou a plačící Polly opustil dům. "Pollyiny kamarádky se snažily vysvobodit, ale nešlo jim to. Až po chvíli dokázala jedna z nich podvléct svázané ruce pod nohami a osvobodila se. Poté dívky vzbudily Pollyinu matku, jež neodkladně zalarmovala policii," líčí dávné události webové stránky Nadace Polly Klaasové. 

Jen jeden důkaz 

První policejní složky dorazily do několika minut. Již po první zběžné prohlídce dětského pokoje jim ale začalo být jasné, že hledání Polly bude nesmírně složité. „Forenzní tým FBI našel v domě Klaasových pouze jeden použitelný fyzický důkaz. Částečný otisk dlaně na dívčině patrové posteli," píše server History.

Do pátrání po dívce se od začátku zapojily i stovky dobrovolníků a významnou roli sehrál rovněž pomalu se rozvíjející internet. "Nikdy předtím nebyla internetová síť k podobnému účelu využita. Podobizny zmizelých dětí se kopírovaly, faxovaly nebo roznášely. Den po únosu ale dva místní obyvatelé, Gary French a Bill Rhodes, kontaktovali policejní oddělení s nabídkou digitalizace plakátu, který obsahoval informaci o pátrání po dívce a její fotku. Počítačový publicista Larry Magid následně kontaktoval několik internetových prohlížeců, které měly přes dvacet milionů uživatelů," vrací se do minulosti webové stránky Nadace Polly Klaasové.

Pollyina tvář byla náhle všude. Pohled na usmívající se hnědovlasou dvanáctiletou dívku, která v tu chvíli mohla být mučena či znásilňovaná, motivoval tisíce lidí k zapojení se do pátrání. Celkem přes čtyři tisíce lidí začaly zvedat telefony od možných svědků, rozesílat Pollyinu fotku i organizovat pročesávání okolí. V Petalumě dokonce vzniklo pátrácí centrum. „Místní firmy věnovaly zařízení, počítače, kancelářské potřeby. Místní obyvatelé i restaurace posílali jídlo. Příběh Polly, kterou někdo unesl přímo z jejího dětského pokoje, zasáhl miliony srdcí na celém světě. Lidé z různých zemí začali volat a ptát se, zda mohou pomoci," popisuje web nadace.

Únos vzbudil pozornost některých politiků i celebrit. Například hollywoodská herečka Winona Ryderová nabídla za Pollyin bezpečný návrat domů odměnu ve výši 200 tisíc dolarů. Politici pak citovali jedno ze srdcervoucích vyjádření dívčiny matky: "Moje dítě je někde venku. A nemá ani boty," nechala se slyšet zničená žena. 

Policiejní a federální bezpečností složky rovněž nezahálely. Každý telefonát pečlivě prověřovaly a při sebemenší stopě se vydávaly pátrat na označená místa, která společně s dobrovolníky prohledaly. K dispozici přitom měly skicu pravděpodobného pachatele. „Pátrali jsme ve dne v noci. Bez ustání, čtyřiadvacet hodin každý den. Ať svítilo slunko, nebo pršelo," vzpomíná na úsilí bývalý policejní detektiv Mike Meese, který byl pověřen vedením případu. 

Zlom přišel koncem listopadu 

I dva měsíce od únosu bylo pátrání neúspěšné, zlom ale přišel 28. listopadu 1993. Právě tehdy na policejní stanici v kalifornském okresu Sonoma zavolala místní obyvatelka Dana Jafeeová, která žila na rozsáhlém pozemku vzdáleném zhruba třicet kilometrů od Petalumy. "Dana si při kontrole svého pozemku všimla něčeho zvláštního a usoudila, že by její nález mohl pomoci vyšetřovatelům," uvádí již dříve zmiňovaný dokument ze série FBI Files. 

Žena v zalesněné části pozemku objevila kusy dětského oblečení. Přivolanému policistovi bylo okamžitě jasné, že nejde o pouhou shodu náhod a okamžitě se obrátil na tým, který vyšetřoval Pollyino zmizení. K odhalení únoscovy identity pak policistům zbýval jen kousek. Záhy se totiž mělo ukázat, že jeho jméno mají ve svých záznamech.

Osudné noci si kamarádka a pěstounka Dany Jaffeové všimla, že je v příkopu u Danina pozemku zapadlé cizí auto. "Po soukromé příjezdové cestě se pohyboval neznámý muž, který zastavil ženino auto a požadoval, aby vystoupila. Při té příležitosti uvedl, že jeho auto uvízlo a zeptal se, čí dům se nachází na konci cesty. Mladá žena okamžitě vycítila, že s podivným mužem není něco v pořádku. Později také popsala, že vypadal jako divoch," stojí v dokumentu. 

Pěstounka proto z auta odmítla vystoupit a co nejrychleji odjela. Zastavila ale u nejbližšího telefonu, aby varovala Danu, která na nic nečekala, vzala svou dceru, opustila dům a přivolala policii. "Policisté si všimli, že je muž silně zpocený a ve vlasech má listí jakoby se válel na zemi. Řekl jim, že byl na procházce, ale jakmile si uvědomil, že je na soukromém pozemku, chtěl odjet. Jeho auto ovšem zapadlo - a když se jej zkoušel vyprostit, dostalo se mu do vlasů listí," pokračuje dokument. 

Přivolaná hlídka považovala muže za silně podezřelého. Důkladně tedy prohledala jeho tělo, našla v něm ale pouze tašku a v ní plechovky s pivem. Test na alkohol byl rovněž negativní a v pořádku byl i řidičský průkaz. "Přímo na místě jej vyslýchali pětačtyřicet minut. Když ale zjistili, že nemají žádné legální důvody jej nadále zadržovat, nezbylo jim než přivolat odtahovou službu, vyprostit zapadnuté auto a nechat muže odjet," konstatuje dokument. 

Jakmile bylo 28. listopadu 1993 na pozemku Dany Jafeeové nalezeno dětské oblečení a policisté se dozvěděli o podivném incidentu z noci dívčina únosu, bylo jasné, že našli pachatele. Onen muž, Richard Allen Davis, měl ostatně již několik záznamů. A krátce před osudnou nocí byl po osmi letech propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za únos. V minulosti se dopustil také krádeží, pokusů o únos či znásilnění. A jeho fotografie se podobala podobizně únosce, kterou sestavily Pollyiny kamarádky. 

Vrahovo přiznání 

Policisté proto za pomoci tří stovek dobrovolníků a desítek pátracích psů nejprve důkladně prohledali les, u něhož se osudného 1. října našlo Davisovo auto. Vyšetřovatelé totiž stále předpokládali, že je Polly naživu. Když ale toto pátrání nepřinešlo žádné výsledky, rozhodli se Davise zatknout. Po zatčení jej jednoznačně identifikovaly Pollyiny kamarádky. „Když pak forenzní tým porovnal Davisův otisk dlaně s tím, co se našel na Pollyině posteli, mohli policisté muže definitivně spojit s únosem," zdůrazňuje dokument. 

Pod tíhou jednoznačných důkazů se muž k únosu přiznal. A policistům řekl i to, co nikdo nechtěl slyšet: dívka již nežije. "Souhlasil, že zavede detektivy na místo, kde ji pohřbil," vrací se do minulosti server History. 

Podle své výpovědi vezl Davis Polly do odlehlé zalesněné oblasti, když jeho auto zapadlo u pozemku Dany Jafeeové. Svázanou dívku proto z auta vynesl a ukryl v lese. Asi půl hodiny poté, co jej policisté pustili, se na místo vrátil a Polly odvezl, rozhodl se však, že se jí musí zbavit a uškrtil ji.  „Vyšetřovalé ale předpokládají, že Davisova výpověď není zcela pravdivá. Podle jejich zjištění byla Polly mrtvá už v době, kdy Davise kvůli zapadlému autu vyslýchala přivolaná hlídka," upozorňuje dokument. 

Po devíti týdnech pátrání v okně Pollyina pokoje definitivně zhasla svíčka, kterou její rodiče zapalovali každý den. Po posledním rozloučení nechali dívčino tělo zpopelnit a popel rozptýlili nad Tichým oceánem. Její otec se rozhodl pomáhat rodičům, jejichž děti byly rovněž uneseny a založil Nadaci Polly Klaasové. Rovněž silně kritizoval tehdy platný systém trestů pro vícenásobné zločince. „Marc Klaas loboval mimo jiné za prosazení zákona, který by stanovoval, že zločinci, kteří mají v rejstříku tři trestné činy, při odsouzení dostanou doživotní trest," připomíná server History.

Pollyin otec zároveň prosazoval trest smrti. „Poslední věc, kterou Polly viděla předtím než zemřela, byly oči Richarda Allena Davise. Doufám, že poslední věc, kterou uvidí on, budou moje oči," vyjádřil se mimo jiné Marc Klaas.

Ostře sledovaný proces 

Ostře sledovaný proces s Davisem se konal v roce 1996. Muž byl odsouzen za únos, vraždu, vloupání, krádež a pokus o vykonání zvrhlého činu na dítěti, poslední ze zmíněných obvinění však u soudu odmítal. Davis se při líčení po celou dobu choval vulgárně, když mimo jiné do kamer a rodičům dívky ukázal zdvižené prostředníky.

Rovněž Pollyina otce obvinil ze zneužívání dívky. „Chci říct, že hlavní důvod, proč jsem se v onu noc nepokusil o žádný oplzlý čin byl, že když ta dívka šla vedle mě, řekla mi: Jen mi nedělejte to, co můj otec," uvedl Davis u soudu. Informace, že by Marc Klaas své dceři jakkoliv ubližoval, se nikdy nepotvrdila. V reakci na obvinění se chtěl na Davise vrhnout, policisté mu v tom ale zabránili. 

Soud následně Davisovi za spáchané činy udělil trest smrti. „Pane Davisi, rozhodnutí o takovém trestu je pro soudce vždy traumatizující a emočně náročné. Tím, jak jste se dnes choval, se mi ale vyslovuje snadno," řekl vrahovi soudce Thomas C. Hastings.

K vykonání trestu smrti ale dodnes nedošlo. Nyní sedmašedesátiletý muž žije ve státní věznici San Quentin, kde čeká na popravu. Poté, co se ho několikrát pokusili zabít či zmrzačit spoluvězni a po pokusu o sebevraždu je v izolaci.