Jedním z nejoblíbenějších a dlužno dodat, že i nejrealističtěji natočených „žraločích filmů“ nového tisíciletí se stal snímek The Reef (v Česku pojmenovaný jako Útes smrti) australského režiséra Andrewa Trauckiho z roku 2010.

Příběh vyprávěl o pětici přátel, třech mužích a dvou ženách, jejichž odpočinkový výlet na jachtě se změní v dramatické dobrodružství poté, co se jachta po nárazu do podmořského útesu převrátí a proud ji odnáší na volné moře. Čtyři z pěti přátel se nakonec rozhodnou opustit převrácenou loď dřív, než se potopí nebo odpluje příliš daleko, a doplavat na několik kilometrů vzdálené ostrovy.

Útok žraloka, ilustrační foto.
Žralok v egyptské Hurghadě zabil mladého Rusa. Brutální útok natočily kamery

Pátý člen výpravy zůstane na převrácené lodi a už ho nikdy nikdo nespatří. Ale ani čtyři přátelé v moři nemají vyhráno. Netrvá totiž dlouho a začne kolem nich kroužit velký žralok. Ten si mezi nimi postupně vybírá další a další oběti, až z celé pětice zůstane naživu jen jeden jediný člověk.

Film si v době svého uvedení získal mezinárodní pozornost. Jen málokdo věděl, že má svůj reálný předobraz. V červenci 1983 byla skupinka tří přátel opravdu napadena velkým, čtyři a půl metru dlouhým tygřím žralokem, který na ně začal útočit poté, co uvázli v australském Korálovém moři. Stejně jako ve filmu přežil mnohahodinové utrpení jen jediný člověk, který se stal očitým svědkem děsivé smrti svých druhů.

Převržený člun

Existuje jen málo děsivějších míst na uváznutí než australské Korálové moře, které je domovem několika druhů velkých a nebezpečných žraloků včetně žraloka bělavého, žraloka mako a samozřejmě žraloka bílého, přezdívaného často také jako žralok lidožravý nebo Bílá smrt. „Bohužel, přesně to se stalo v červenci 1983 skupině tří rybářů, když se jejich člun s krevetami převrhl v bouřlivém počasí bezmála 100 kilometrů od břehu,“ glosoval to loni ve vzpomínkovém článku pro Daily Star novinář John James.

Převržení lodi přežili trosečníci, osmadvacetiletý kapitán Ray Boundy a jeho posádka tvořená čtyřiadvacetiletým Dennisem Patrickem Murphym a jedenadvacetiletou Lindou Anne Hortonovou, ještě ve zdraví.

Přeživší námořníci z Indianapolisu v srpnu 1945 na ostrově Guam
Nejhorší žraločí útok v dějinách. Námořníci z Indianapolisu umírali po stovkách

„Murphy byl na palubě a skočil přímo do vody, ale Lindu a mě to uvěznilo v kormidelně. Nakonec se nám ale podařilo vyplavat a všichni jsme se vyškrábali na převrácený trup. Tam jsme seděli a přemýšleli, co budeme dělat,“ sdělil novinářům z australské zpravodajské sítě UPI krátce po katastrofě, v úterý 24. července 1983, v nemocnici Ray Boundy.

Rybářský člun se po chvíli začal potápět, ale trojice se udržela na hladině s pomocí plovoucích propriet z lodi, zahrnujících jeden záchranný kruh, který použila Linda, jedno surfové prkno, na něž se položil Ray, a několik kusů polystyrenu z boxů na uskladnění ulovených krevet, jichž se přidržoval Dennis.

K neštěstí došlo v noci z neděle na pondělí 23. července. Po celý následující den se zdálo, že budou ve vodě bojovat pouze s nepřízní počasí, večer se však situace během okamžiku změnila v čistokrevný horor. Mořskou hladinu pročísla charakteristická trojhranná žraločí ploutev, jejíž zjevení se nad vodou okamžitě naplnilo všechny tři nepopsatelnou hrůzou.

Horor v moři

„Snažili jsme se moc si toho žraloka nevšímat a říkali jsme si, že když si ho neznepřátelíme, třeba nás nechá na pokoji," popsal o mnoho let později Ray. Bohužel, více než čtyřmetrový lidožrout měl v tu chvíli jiné plány a začal trojici nemilosrdně sledovat. Nějakou dobu kroužil kolem, pak se odhodlal k prvnímu výpadu.

„Zakousl se mi do nohy pod surfem, ale kopl jsem ho druhou nohou a on se pustil,“ vylíčil Boundy. Ryba se na chvíli vzdálila, ale o deset minut později připlula zpět a zaútočila znovu, tentokrát na Murphyho.

Medvěd grizzly. Ilustrační snímek
Hrůzná noc medvědů grizzly: Smrtící útoky v Montaně navždy změnily národní park

Co se stalo pak, vyprávěl stále ještě viditelně šokovaný a otřesený Ray redaktorům v nemocnici: „Murphy křičel: ‚Má mou nohu, ten parchant má mou nohu!‘ ‚Děláš si srandu?‘ křikl jsem na něj, ale pak jsem uviděl, jak kolem něj vyplouvá skrz vodu na hladinu krev. Nevěděl jsem vůbec, co mám dělat. Tak dlouho jsme to spolu táhli, viseli jsme jeden na druhém, tvrdě jsme se hecovali navzájem. Ale teď jsem prostě nevěděl, jak to řešit, protože jsme už neměli náš člun. Neměli jsme vůbec nic, co bychom mohli použít jako škrtidlo, abychom zastavili krvácení. Žralok se pořád vracel a já jsem zkrátka nevěděl, co mám dělat.“

Situaci nakonec vyřešil mimořádně obětavým, ale také hrůzným způsobem sám Murphy. Když se žraločí ploutev objevila znovu nad hladinou a blížila se, sebral všechny síly a vykřikl na Boundyho: „Zmizte odtud. Vezměte všechny věci, mě nechte být,“ a odplaval asi čtyři nebo pět kroků od zbylé dvojice.

Upoutávka na film The Reef (Útes smrti) z roku 2010:

Zdroj: Youtube

O chvíli později na něj žralok skutečně opět zaútočil a stáhl ho pod vodu. Bylo to naposledy, kdy posádka Dennise Murphyho viděla. Skončil v čelistech vyhladovělého velkého žraloka tygřího, jenž měl naneštěstí pro Lindu a Raye i po této kořisti stále hlad.

Držel jsem ji za ruku

Bezprostředně po útoku se žralok vzdálil, zmizel hluboko v moři i se svou kořistí. Několik dlouhých hodin se nic nedělo, kolem byla hluboká noc. „Těch několik hodin se zdálo, že je všechno v pořádku. Mluvil jsem na Lindu, aby se jí vrátila nálada, a zdálo se, že to půjde, že poplujeme normálně s proudem. Věděl jsem, že někdy během rána se dostaneme k útesu,“ vyprávěl Boundy.

Jenže kolem čtvrté hodiny ráno žralok znovu udeřil. „Linda byla zavěšená v záchranném kruhu, když jsem ho uviděl, jak se zas blíží. Byl jsem si téměř jistý, že je to zase ten samý žralok. Doplaval tak pomalu, jak si jen dokážete představit, až vedle mě, a pak se najednou otočil a popadl Lindu kolem paží a hrudníku,“ vylíčil otřesný zážitek Boundy.

Žralok bílý
Strach nejen v Hurghadě. Jak přežít útok žraloka? Držet oční kontakt, necákat

„Stále jsem ji držel za ruku, když s ní asi třikrát nebo čtyřikrát zatřásl. Vydala jen jedno slabé zapištění ve chvíli, kdy žralok udeřil, a já jsem téměř okamžitě věděl, že je mrtvá.“

Žralok se s Lindou znovu potopil a odplaval. Boundy osaměl uprostřed oceánu. Pod sebou měl nevyzpytatelnou hlubinu a nikde nic, co by mohl použít na svou záchranu. Jeho utrpení však mělo už brzy skončit. Během úterý se mu po 36 hodinách strávených na volném moři podařilo doplavat k útesu Loaders u severovýchodního pobřeží Austrálie, asi 72 kilometrů severovýchodně od města Townsville. Odtud byl konečně zachráněn a převezen do nemocnice, kde vypověděl novinářům celou hrůzu. 

Nejmasovější útoky žraloků v dějinách

Katatrofa australského rybářského člunu inspirovala vznik realisticky působícího „survivalu“ The Reef (Útes smrti), ale je dobré pamatovat na to, že i mnohem spektakulárnější a „filmovější“ Spielbergovy Čelisti z roku 1975 měly své reálné předobrazy. O jednom z nich se ve filmu přímo mluví, odraz druhého najdeme v úvodních sugestivních scénách z pláže městečka Amity, kam se velký bílý žralok opakovaně vrací pro svou „pravidelnou dávku stravy“. Ačkoli hlavní předlohou filmu byl stejnojmenný román spisovatele Petera Benchleyho, je velmi pravděpodobné, že se režisér inspiroval i skutečnou událostí z roku 1916.

Krvavé pobřeží

V červenci 1916 došlo k opakovaným útokům žraloka proti plavcům u východního pobřeží Spojených států v New Jersey. Stejně jako ve filmu se stal jedním z prvních aktérů hrůzného příběhu mladý muž hrající si na pláži se psem. Zatímco ve Spielbergových Čelistech zmizí ve vodě pouze pes, jenž se stane zlověstnou předehrou následného úderu žraloka proti malému chlapci, ve skutečnosti probíhala tato scéna ještě děsivěji.

Onen mladý muž hrající si se psem na pláži se jmenoval Charles Epting Vansant a bylo mu 24 let. Když návštěvníci pláže na Long Beach Islandu uslyšeli z vln u břehu jeho křik, mysleli nejdříve, že volá na psa. Jenže Vansant volal o pomoc. V mělké vodě ho napadl žralok, který mu vyrval obrovský kus masa z boku a stehna. Muž se ještě dokázal vypotácet z vody, ale brzy nato vykrvácel.

Stejně jako ve filmu byla veřejnost nejdříve uchlácholena, že jde o zcela výjimečnou tragédii, jaká se nebude opakovat, a pláže zůstaly otevřeny. A stejně jako ve filmu se neštěstí opakovalo. Druhou obětí se stal sedmadvacetiletý Charles Bruder, kterého žralok doslova přeřízl vpůli a utrhl mu obě nohy i s kusem trupu.

Útok žraloků v New Jersey ve Spojených státech amerických v červenci 1916:

Tento případ se už dostal do novin a pláže se začaly lépe chránit podmořskými sítěmi. Jenže žralok je opět v souladu se Spielbergovým filmem obešel a vplul do nedalekého ústí říčky Matawan, kde si ve vodě hrálo několik chlapců.

Nejdříve stáhl pod vodu jedenáctiletého Lestera Stillwella a poté napadl čtyřiadvacetiletého Stanleyho Fischera, který se chlapci vydal na pomoc. Fischer zemřel v nemocnici, mrtvý chlapec později vyplaval. Žralok napadl ještě dvanáctiletého Josepha Dunna, kterého pokousal na noze, toho však zachránili jeho dva kamarádi, kteří ho rychle vytáhli z vody.

Následoval obří lovecký zátah na žraloky, jenž skončil zabitím více než dvoumetrového žraloka bílého. I když se nikdy s jistotou nedokázalo, že všechny útoky spáchal on (skutečnost, že žralok vyhledával směs sladké a slané vody, by ukazovala spíše na žraloka bělavého, pro nějž je takové chování typické), žraločí napadání ustalo.

Zkáza Indianopolis

Ten vůbec nejmasovější útok žraloků na člověka byl ve filmu Čelisti alespoň popsán, a to ve velmi sugestivním monologu, který pronáší lovec žraloků Quint. V prvních minutách po půlnoci 30. července 1945 potopila japonská ponorka nedaleko Filipín dvěma torpédy americký křižník Indianapolis, jenž krátce předtím dopravil na filipínský ostrov Tinian atomovou bombu určenou pro Hirošimu.

Bezprostředně při explozi zahynulo téměř 300 mužů, loď se po 12 minutách potopila. Ve vodě skončilo kolem 900 amerických námořníků, kteří netušili, že budou několik dní vydáni napospas moři. Potápějící se křižník totiž nestačil vyslat nouzový signál a kvůli administrativnímu pochybení loď tři dny ani nikdo nepohřešoval.

USS Indianapolis:

Kolem mužů rozprostřených na obrovské ploše začali brzy kroužit žraloci, kteří si mezi přeživšími vybírali nemilosrdně svou daň. Nikdy se přesně nezjistilo, kolik vojáků ve vodě zemřelo na následky vyčerpání a předchozích zranění, kolik se jich utopilo a kolik žraloci zaživa sežrali.

Jisté je jen to, že z původních 1200 členů posádky a z 900 těch, kteří přežili potopení lodi, jich bylo z vody vytaženo živých jen 316. K jejich záchraně došlo až po čtyřech dnech a pěti nocích, kdy si jich konečně všiml pilot amerického námořnictva na rutinním hlídkovém letu.