„Já už jsem v jeskyni byl, ale někteří ještě ne. Došli jsme poměrně hluboko. Když jsme tam byli naposled, situace byla podobná. Byli tam zaplavené oblasti. Řekl jsem však ostatním, že vzduchu máme dostatek,“ vyprávěl dnes na tiskové konferenci trenér Ekapol Chantawong.

„Nedokázali jsme zjistit, zda hladina vody stoupá, šli jsme tedy dál. Ale abychom se někam dostali, museli jsme plavat. Uvědomil jsem si, že jsme tam již hodinu a měli bychom se vrátit. Když jsme plavali zpátky k východu, dostali jsme se na rozcestí. Někdo zakřičel, že tam je voda," pokračoval kouč. 

Tým se přesto neztratil. "Byl tam totiž jen jeden východ. Zůstal ale pod vodou zavalený bahnem a kameny. Zjistil jsem, že tudy se ven nedostaneme. Došlo nám, že tu budeme muset být přes noc," nepanikařil a svůj tým na tuto variantu připravil.

Naštěstí s sebou měli v batozích dostatek jídla. Proto už zbývala jediná starost, najít vhodné místo k přespání. "Řekl jsem chlapcům, aby se pomodlili. V tu chvíli jsme strach neměli. Říkal jsem si, že zítra se hladina sníží a budeme se moci dostat ven. Pořád jsem věřil, že se ven dostaneme," řekl trenér novinářům.

Spekulovali i o možném dalším východu, ale od jeho nalezení upustili. Zřejmě by ho stejně nenašli. Voda ale stále stoupala. "Měli jsme dvě možnosti. Buď jsme mohli dále čekat, než nás někdo najde, nebo zkusit kopat," popsal dilema. "Našli jsme vyvýšené místo, plošinu, kam nedosáhla voda. Přes den jsme zkoušeli kopat a na noc se vždy vraceli na stejné místo."

Většinou "nedobrovolní vězni" pili vodu, která stékala po kamenech v jeskyni. "Změny na svém těle jsme ale pozorovali až po pár dnech, cítili jsme únavu. Neměli jsme již žádnou fyzickou sílu. Baterky jsme šetřili," řekl trenér.

„Občas jsem trochu omdléval. Snažil jsem se nemyslet na jídlo,“ dodal jedenáctiletý Chanin Vibulrungruang, nejmladší člen výpravy.

Slyšeli jsme lidské hlasy

Záchranáři tým "Divočáků" našli po devíti dnech. „Bylo to večer a slyšeli jsme lidské hlasy. Trenér nám řekl, ať jsme potichu a posloucháme. Zjistili jsme, že jsou skutečné,“ vyprávěl čtrnáctiletý Adul Sam-on.

Jako jediný uměl anglicky a dokázal se s britskými potápěči domlouvat. „Vzal jsem si baterku a sešel jsem z plošiny. Potápěče jsem pozdravil, ale ještě jsem je neviděl. V tu chvíli se objevili. Řekl jsem jim ahoj, vůbec jsem nevěděl, kdo to je. Pak vylezli z vody. Myslel jsem si, že je to zázrak. Zeptali se mě, jak se mám. Byl jsem v šoku," pokračoval.

"Řekl jsem jim, že tu jsme deset dní. Všichni křičeli anglicky eat! Eat! (jíst)," dodal.

Britský potápěč zachoval chladnou hlavu. Viděl, že jsou v pořádku a budou bojovat. „Když jsme se vrátili podruhé, rozdali jsme jim jídlo a deky a fólie, neměli jsme jich ale dost," dodal. 

Šachy a deskové hry

Námořnictvo zvažovalo několik možností jejich záchrany. „Myslel jsem si, že nebude možné je dostat ven stejnou cestou. Navrhoval jsem vyvrtat do jeskyně otvor,“ řekl šéf záchranného týmu.

„Hráli jsme šachy a deskové hry,“ uvedli chlapci na otázku, co dělali po devět dní. „Jednomu z nás jsme říkali král jeskyně,“ žertoval.

Trenér malých fotbalistů uvedl, že byli jako rodina. "Připadal mi skoro jako můj táta, říkal mi synu,“ řekl další z hráčů. „Nikdo z nás na to nikdy nezapomene. Odneseme si z toho ponaučení, celá společnost si z toho něco odnese," dodal.

„Já jsem si z toho odnesl to, že si velice vážím pomoci a štědrosti, kterou nám všichni prokázali. Naučil jsem se být více obezřetný,“ řekl trenér. „Naučil jsem se jak fungují záplavy," doplnil ho jeden z chlapců.

Když se chlapci dozvěděli, že jeden z bývalých příslušníků thajských námořních sil při záchranné akci zemřel, byli v šoku. "Měli jsme pocit, že za to můžeme my," řekl jeden z nich. Nakreslili proto jeho obraz, který s věnováním předali jeho rodině.

Někteří z nich by se chtěli stát vojáky námořnictva, či profesionálními fotbalisty. V jeskyni byli uvězněni od soboty 23. června sedmnáct dní.