Neznámí vzduchoplavci netušili přesně, kde jsou, a očividně se báli. Pohled na západoněmecký policejní vůz značky Audi je ale uklidnil. Šlo o dvě rodiny, jimž se právě podařil nesmírně riskantní útěk zpoza železné opony.

Celkem půldruhého roku připravovali Peter Strelzyk a Günter Wetzel akci, při níž by prchli i se svými rodinami. Strelzyk byl elektrikář a bývalý letecký mechanik, Wetzel pracoval jako zedník. Oba se potkali v místní továrně na výrobu plastů a spřátelili se. A oba se shodli, že v komunistickém světě už nechtějí dál žít.

"Dnes jsem šťastný, že jsme se tak rozhodli, ale kdybych tehdy věděl to, co vím dneska, neudělal bych to, protože to bylo nesmírně nebezpečné. Ale tehdy jsem si to neuvědomoval," svěřil se loni Wetzel britskému deníku Guardian v souvislosti s premiérou nového německého filmu Balón, který je už druhou filmovou adaptací jejich dobrodružné anabáze (tou první byl v roce 1981 britský film Noční přechod s Johnem Hurtem v hlavní roli).

Rozhodl článek v časopisu

Oba kamarády inspiroval k volbě balónu časopisový článek o mezinárodním výročním festivalu balónů v Albuquerque v Novém Mexiku. Uvědomili si, že takový balón by možná dokázali sami vyrobit. Netušili ale, jak náročná a riskantní cesta je čeká.

Východoněmeckou hranici oddělovala coby součást komunistického bloku od Západu téměř neprodyšně uzavřená hranice, jejíž nástrahy zahrnovaly ostnatý drát, strážní věže, pohraniční hlídky instruované k tomu, aby zabránily narušení hranice všemi prostředky včetně použití "smrtící síly", nášlapné miny v prostoru mezi drátěnými zátarasy a další opatření. Od rok 1961 až 1988 bylo za pokus o útěk na Západ uvězněno 75 tisíc východních Němců. Víc než 800 mužů, žen a dětí přišlo na hranicích o život.

Oba muži chtěli utéct i se svými rodinami, tedy manželkami a celkem čtyřmi dětmi ve věku od dvou do 15 let. Ovlivněni časopisovým článkem zavrhli původní plán postavit si vlastní helikoptéru a začali plánovat útěk v balónu. Hmotnost koše se všemi pasažéry odhadli přibližně na tři čtvrtě tuny a spočítali, že na balón schopný uzvednout tuto hmotnost budou potřebovat 800 metrů čtverečních látky.

Všichni žili ve zhruba dvacetitisícovém durynském městečku Pößneck, kde nebylo možné takové množství látky sehnat, aniž by přitom člověk vzbudil pozornost. Potřebnou bavlnu tak muži nakoupili až v obchodním domě ve 48 kilometrů vzdáleném městě Gery – zvědavému prodavači sdělili, že ji hodlají použít jako podšívku do stanu.

První pokus selhal

Wetzel pak šil dva týdny balón na 40 let starém šicím stroji na nožní pohon, zatímco Strelczyk vyráběl koš a soustavu hořáků. Koš měl železný rám s plechovou podlahou, pro hořáky posloužily propan-butanové lahve určené pro domácí svítidla, zkombinované s vodovodním potrubím, hadicemi a tryskami z plynového sporáku.

Tým se rozhodl vyzkoušet své plavidlo v dubnu 1978 na odlehlé lesní mýtině a později v opuštěném kamenolomu, ale ani jednou se jim nepodařilo naplnit kupoli balónu horkým vzduchem. Nepomohlo ani dmychadlo na motorový pohon z Trabantu. Ukázalo se totiž, že použitá látka byla příliš porézní a propouštěla vzduch. Nepovedený balón tak nakonec spálil Strelzyk v peci. Neúspěšný pokus stál obě rodiny 2400 východoněmeckých marek.

Obě rodiny pak začaly v plynové troubě zkoušet vzorky různých tkanin z místních obchodů, včetně materiálu na výrobu deštníků, a současně za pomoci vysavače a skleněných trubic testovaly, ze kterého materiálu lze co nejlépe odsát vzduch, aniž by dovnitř vnikla voda, a který tak bude nejhustší. Nejlépe si vedly deštníkové potahy, jenže ty byly také nejdražší. Budoucí vzduchoplavci proto dali přednost synteticky vyrobenému taftu.

Aby nevzbudili podezření, nakoupili potřebný taft opět daleko od domova, tentokrát až v 160 kilometrů vzdáleném Lipsku. Tvářili se přitom jako jachtaři nakupující materiál na výrobu plachet. Prodavač jim řekl, že tolik taftu musí přiobjednat ze skladu, ať se vrátí do obchodu další den. Oba muži dostali strach, že jde o léčku a že je do dalšího dne udá východoněmecké Státní bezpečnosti (Stasi), ale nakonec se rozhodli riskovat a do obchodu se vrátili. Materiál si opravdu převzali bez nehody, zaplatili 4800 východoněmeckých marek. Cestou domů koupili také motorek pro svůj šicí stroj, který až do té doby museli pohánět prostým šlapadlem.

Druhý pokus na lesní mýtině skončil úspěšněji než první, ale stále to nebylo ono. Balón se sice nafoukl, ale jeho hořák neměl dostatečný výkon na to, aby ho i s košem zdvihl do vzduchu. Pokračovali proto v experimentech, zdvojnásobili počet propanových lahví a zkoušeli různé směsi paliv. Wetzel se dokonce začal zabývat myšlenkou vyrobit místo balónu ultralehké letadlo nebo kluzák.

Strelzyk však nadále sázel na balón a v červnu 1979 se mu podařilo upravit hořák tak, aby se výrazně zvětšil jeho plamen (postačilo umístit propanové lahve do gondoly vzhůru nohama, čímž se zvýšil tlak plynu). Dosavadní kupoli zvětšily obě rodiny na dvojnásobek, přičemž potřebný taft nakupovali napříč celým krajem, aby nevzbudily podezření. Wetzel ušil v pořadí už třetí balón a dne 15. září, kdy podle meteorologické předpovědi foukal správný vítr, vyrazili všichni na už známou lesní mýtinu, tentokrát se záměrem se definitivně vznést. Na nafouknutí balónu potřebovali jen deset minut, za další tři minuty se vzduch uvnitř látky zahřál do té míry, aby se balón začal vznášet.

Balón začal hořet, potom praskl

Těsně po druhé ráno 16. září se odlepili od země a začali stoupat. Současně ale vznikl velmi závažný problém – protože nepřeřízli včas lano, které drželo koš u země, balón se naklonil a plamen z hořáku šlehl až na jeho tkaninu. Ta vzplála. Rodiny naštěstí počítaly s tím, že se něco podobného může stát, takže s sebou vzaly i hasicí přístroj a oheň uhasily. Tím však problémy neskončily – trubka hořáku byla příliš dlouhá a plamen, jenž z ní šlehal, byl proto příliš vysoký – vytvářel tak v balónu nadměrný tlak, což způsobilo, že se látka ve vzduchu roztrhla a balón začal unikat. Vzduchový proud tryskající z trhliny dokonce hořák uhasil a vzduchoplavci začali klesat k zemi.

Wetzelovi se naštěstí podařilo znovu zapálit oheň zápalkou, ale protože trhlinu nešlo ve vzduchu nijak opravit, musel to udělat ještě několikrát. Ve snaze překonat úbytek vzduchu z nafouknuté kupole otočili kohoutkem hořáku naplno a balón se vznesl až do výše 2,5 kilometru – což byla dostatečná výška na to, aby je na radaru zachytili západoněmečtí dispečeři letového provozu.

Balónu si také všiml noční hlídač okresního kulturního domu v Bad Lobensteinu, který uvědomil policii. Noční nebe začaly prohledávat světlomety pohraniční stráže. Balón byl naštěstí už příliš vysoko a světlomety k němu nedosáhly.

Vyšší spotřeba plynu ovšem způsobila výrazné zkrácení vzdálenosti, na kterou měl balón zásobu. Když propan došel a obě rodiny se snesly k zemi, dostaly se na západoněmecké straně jen šest kilometrů od hranic. Wetzel později odhadl, že bez poškození balónového pláště by mohli doletět až o 50 kilometrů dál.

Přistání bylo dost tvrdé, Wetzel si zlomil nohu. Jinak se ale nikomu nic nestalo a západoněmecká policejní hlídka, kterou rychle klesající balón přilákal, všechny uprchlíky bezpečně dopravila do Naily.

Propan jen na registraci

Wetzel se později v Naile usadil a pracoval jako automechanik, Strelzyk si otevřel opravnu televizorů v Bad Kissingenu. V roce 1985 se kvůli obavám z únosu zpět do východního Německa přestěhoval do Švýcarska. Svůj příběh oba vzduchoplavci prodali německému týdeníku Stern.

Východní Německo v návaznosti na úspěšný útěk okamžitě zvýšilo ostrahu hranic, uzavřelo všechna malá letiště v jejich okolí a nařídilo všem letadlům držet se hlouběji ve vnitrozemí. Nádrže na propan se směly do budoucna prodávat jen na registraci a byl zakázán prodej většího množství látky vhodné pro stavbu balónů. Strelzykův bratr i sestra s manželem byli zatčeni a odsouzeni "za podněcování a pomoc při útěku", ale po protestech Amnesty International byli propuštěni.

Peter Strelzyk zemřel v roce 2017 ve věku 74 let po dlouhé nemoci.

V roce 2017 se stal balón použitý při útěku součástí stálé expozice Muzea bavorské historie (Haus der Bayerischen Geschichte).