Eugenie Číhalová, zástupkyně ruské komunity v české Radě vlády pro národnostní menšiny, zabrnkala prokremelským uskupením (a kromě nich také poslancům za SPD a KSČM) na nervy v poslední době hned několikrát. Vystoupila například v České televizi na podporu odstranění pomníku maršála Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6 a podle informací Deníku N se také tvrdě stavěla proti tomu, aby dotace ze státního rozpočtu dostávaly ty ruské projekty, za nimiž stojí lidé obhajující okupaci Krymu, například časopis Artěk podporovaný Rusem Alexandrem Barabanovem. 

"Munici pro soustředěnou palbu" získaly všechny tyto spolky poté, co se objevila fotografie Eugenie Číhalové kladoucí věnec k památníku německého generála Helmutha von Pannwitz u hrobu ruských kozáků nedaleko Berlína.

Kdo byl tento muž, který bojoval v obou světových válkách v čele jezdecké kavalerie? A proč jeho jméno vyvolává dodnes tak zjitřelé emoce? 

Vojákem od dvanácti

Helmut von Pannwitz se narodil 14. října 1898 v pruské rodině na panství svého otce v městě Botzanowitz (dnešních Bodzanowicích v polském Slezsku), ležícím tehdy na rusko-německé hranici. S Heinzem Pannwitzem, poměrně známým velitelem pražského gestapa, který se neblaze "proslavil" zejména stíháním parašutistů a odbojářů, podílejících se na atentátu na Heydricha, ho nepojil žádný příbuzenský vztah, jde o pouhou shodu příjmení.

Pro vojenskou kariéru se Helmut rozhodl už ve 12 letech, kdy nastoupil do pruské kadetní školy ve slezském Wahlstattu (poblíž dnešního polského města Legnickie Pole). Ještě před vypuknutím první světové války si velmi oblíbil přehlídky kozáckých jednotek, pořádané v sousedních městech tehdejšího carského Ruska.

Jako důstojnický kadet se Pannwitz po rozhoření prvního světového válečného konfliktu přihlásil na frontu k jezdectvu jako dobrovolník a v 16 byl povýšen do hodnosti korneta (vojenská hodnost u jezdectva, odpovídající poručíkovi). V témže věku si vydobyl Železný kříž druhé třídy a o rok později i první třídy za statečnost prokázanou v boji.

Podezírán z vraždění

Po válce se coby "ryzí Prušák" zapojil do dobrovolnických (a záškodnických) jednotek Freikorps, bojujících proti polským separatistům ve Slezsku, kteří požadovali připojení této enklávy k novému Polsku.

Poté, co německá poválečná Výmarská republika přikázala v roce 1920 Freikorps rozpustit, se dvaadvacetiletý Pannwitz zapojil i do tzv. Kappova puče, což byl neúspěšný radikálně pravicový pokus o převrat - pučisté, nejčastěji právě bývalí příslušníci Freikorps, dočasně obsadili berlínskou vládní čtvrť a chtěli násilím převzít moc. Legitimní vláda však vyzvala národ k odporu a lid se postavil na její stranu, což se projevilo generální stávkou. Puč tak skončil po pouhých čtyřech dnech naprostým fiaskem.

Pannwitzovo osobní působení v této akci je poněkud potemnělé. Byl například podezříván ze spoluúčasti na surové vraždě sociálního demokrata Bernharda Schottländera v roce 1920, kvůli čemuž uprchl do Polska (Schottländerovi únosci a vrazi, kteří svou oběť před smrtí i mučili, nebyli nikdy vypátráni).

V roce 1923 se stal Pannwitz jedním z vůdců další záškodnické paramilitární organizace Black Reichswehr, která pod vedením Küstrina Putsche bojovala proti Výmarské republice a odmítala sankce, uvalené na Německo Versailleskou dohodou.

I v řadách této "organizace" se měl údajně podílet na vraždění politických odpůrců, zejména Němců, podezíraných ze špionáže pro spojeneckou komisi pověřenou vymáháním ustanovení Versailleské smlouvy. Před dalším zatčením se opět uchýlil do Polska, kde pak s přestávkami nadále žil a pracoval jako šafář na různých velkostatcích. Ani tentokrát mu však nebyla účast na vraždách jednoznačně prokázána a nikdy za to nebyl odsouzen.

Zpátky v armádě, tentokrát nacistické

Po amnestii v roce 1931 se Pannwitz vrátil do Německa a dal se plně do služeb Hitlerových "elitního" ozbrojeného celku SA. Velel jízdní kavalerii SA, spolupracoval s gestapem a v roce 1934 se stal i členem nacistické strany.

V roce 1935 se znovu vrátil do armády (už plně ovládnuté Hitlerem) jako velitel kavaleristického pluku ve východním Prusku. To mu pravděpodobně umožnilo přežít bez úhony "noc dlouhých nožů", při níž příslušníky SA zmasakrovala nová Hitlerova elitní bojová síla - SS.

Po "anšlusu" Rakouska velel Pannwitz jízdnímu pluku u Vídně a po vypuknutí druhé světové války se stal velitelem průzkumné jednotky 45. pěší divize v Polsku a ve Francii.

V roce 1941 získal hitlerovský Rytířský kříž Železného kříže, což bylo o stupeň vyšší vyznamenání než Železný kříž, a o víc než rok později k němu přidal i dubovou ratolest za úspěšné velení v bitvě u Stalingradu, kde bojoval na jižním křídle.

V roce 1943 pak začal novou kariéru, když výrazným způsobem přispěl k založení kozácké kavaleristické brigády, která vznikla oficiálně 21. dubna 1943. 

Kozáckým atamanem

Kozáci, různorodé uskupení tvořené svobodnými obyvateli jihoruských stepí a východní Ukrajiny, převážně slovanského původu, bojovali během druhé světové války na obou stranách. Kozácké jednotky existovaly v sovětské Rudé armádě, na druhé straně na Ukrajině a na jihu Rusku vystupovali kozáci ostře proti bolševické vládě, protože je ve 20. a 30. letech tvrdě zasáhla vlna sovětského teroru i následné násilné združstevňování. 

Nespokojenost kozáků se sovětskou nadvládou se Němci rozhodli po okupaci Sovětského svazu využít a vytvořili dvě jízdní kozácké divize (1. a 2. Kossaken-Kavallerie-Division), které vedly protipartyzánské operace na Ukrajině a v Bělorusku, a poté byly přesunuty do bojů proti partyzánům v tehdejší Jugoslávii. Těmto jednotkám, které převzaly organizační strukturu německého jezdectva, veleli němečtí důstojníci. 

Pannwitz se stal velitelem 1. kozácké jízdní divize a s kozáky se skutečně sblížil - dokonce převzal jejich způsob oblékání, naučil se rusky (polštinu ovládal od dětství) a se svými podřízenými nikdy nejednal povýšeně, což měli jinak Němci v kontaktu se Slovany ve zvyku. Když 15. ledna 1943 přebíral v Berlíně od německého vůdce již zmíněnou dubovou ratolest, řekl prý Hitlerovi do očí, že nacistická politika považující Slovany za "podlidi" (untermenschen) je úplně špatná.

U kozáků si svým respektem k jejich národnosti, tradicím i víře (navštěvoval spolu s nimi pravoslavné mše) získal velkou úctu a oblibu. Ještě před koncem války si jej sami zvolili Velkým atamanem, což bylo v jejich hierarchii nejvyšší mocenské postavení, tradičně vyhrazené pouze pro cara.

Na druhé straně je působení Pannwitzových kozáckých pluků v Jugoslávii spojeno s jednou z nejsurovějších kapitol protipartyzánského boje. Německé protipartyzánské jednotky včetně jeho kozáků se během represivních operací v Srbsku a Chorvatsku dopustily řady neslýchaných krutostí na civilním obyvatelstvu, hromadných znásilnění a masových poprav.

Zvěrstva, k nimž docházelo, byla moc i na otrlého Pannwitze, který 20. října 1943 vydal rozkaz, podle nějž měly být nadále všechny podobné zločiny stíhány smrtí. Dlužno ovšem dodat, že ho k tomu nevedl jen soucit s oběťmi, ale zejména to, že bezuzdné řádění ohrožovalo disciplínu vojáků, a tedy i jejich bojové schopnosti.

Koncem války převzala kontrolu nad zahraničními jednotkami německých sil SS, pod níž přešli i kozáci. Pannwitz nejdřív odmítal do SS vstoupit (tvrdil, že je v armádě od 15 a opustit ji teď by mu připadalo jako dezerce), ale když byla většina jeho mužů převedena do waffen-SS a zapojena do nově vytvořeného XV. kozáckého kavaleristického sboru SS, rezignoval, nechal se propustit z armády a hned následující den (bylo to 11. února 1945) vstoupil do SS v hodnosti SS-Obergruppenführera.

Popraven, očištěn, znovu uznán vinným

Dne 11. května se vzdal nedaleko rakouských Korutan britským silám a pokusil se zajistit, aby on i jeho muži zůstali v zajetí západních Spojenců. Do poloviny května však bylo zřejmé, že kozáci budou coby "domácí zrádci" předáni k potrestání Sovětskému svazu.

Pannwitz měl německé státní příslušenství a podle ustanovení Jaltské konference repatriaci do SSSR nepodléhal. Prohlásil ale, že ataman své muže neopouští a spolu s několika stovkami dalších německých důstojníků se nechal ve štýrském Judenburgu vydat do rukou Rudé armády.

Sovětský vojenský tribunál ho uznal vinným z válečných zločinů a odsoudil k trestu smrti. Dne 16. ledna 1947 byl Helmut von Pannwitz v Moskvě popraven.

Téměř o padesát let později, 23. dubna 1996 (v době, kdy byl ruským prezidentem Boris Jelcin), požádali členové jeho rodiny o kavaleristovu rehabilitaci a moskevský nejvyšší vojenský prokurátor jim vyhověl. Helmut von Pannwitz byl očištěn s tím, že se stal obětí stalinských represí.

V roce 2001 (když už prezidentské křeslo zasedl v Rusku Vladimir Putin) však ruské soudy rehabilitaci zrušily s odůvodněním, že vojenské prokuratuře v roce 1996 takové rozhodnutí nepříslušelo, a obnovily rozsudek nad Pannwitzem jako válečným zločincem. Tento verdikt už od té doby v Rusku zpochybněn nebyl.