Kliknutím zvětšíteHorko je téměř neúnosné. Píše se červen 1858 a Londýňané právě zažívají vlnu veder, jaká tady ještě nebyla. Teploty denně stoupají vysoko nad třicet stupňů ve stínu, na slunci tak může být i k padesátce. Jakékoliv ochlazení se zdá být v nedohlednu. Přesto horko není tím, co Londýňany trápí v letních dnech nejvíc.
Milionkrát horší je neuvěřitelně silný zápach, který se šíří přelidněným městem a proniká až do morku kostí. Kdykoliv se lidé jen trochu přiblíží k Temži, jeho intenzita stoupá natolik, že ti se slabšími žaludky okamžitě na místě zvracejí.
Nesnesitelný smrad šířící se z řeky bude Londýn svírat až do konce srpna a do dějin se zapíše jako Velký zápach či Shnilé léto. S sebou přinese také další šíření cholery a jiných infekčních chorob a zanechá množství mrtvých. Neúnosná situace v britské metropoli nastala před 165 lety.
Řeka plná mrtvol
Téměř čtvrtletí trvající utrpení Londýňanů samozřejmě nepřišlo jen tak z ničeho nic. Velký zápach z Temže byl vyvrcholením dlouho se hromadících problémů. Patřilo mezi ně přelidnění, neochota politiků zabývat se jakýmikoliv opatřeními a paradoxně i technologický pokrok.
„Zřejmě nejšpinavější a nejnezdravější ze všech britských měst,“ napsal o Londýně už v roce 1842 autor Zpráv o zdravotních podmínkách u pracující populace Edwin Chadwick, připomíná web Historic UK.
Novinové karikatury poukazující na stále se zhoršující zápach řeky Temže plné odpadu, splašků a mrtvol se objevovaly už léta před takzvaným Velkým zápachem z léta 1858. Tato z roku 1828 zobrazuje takzvanou 'polévku netvorů', kterou Temže představovala
Městská infrastruktura nebyla připravena na růst počtu obyvatel, který v 19. století nastal. „Počátkem 19. století žil v Londýně milion lidí. V 50. letech už jich tam byl dvojnásobek,“ uvádí server Museum of London.
Všichni potřebovali někde bydlet, něco jíst, a samozřejmě také vylučovali. Jímky ale takové množství přestávaly stíhat. „Původně vše z jímek vždy v noci sesbírali na to určení muži, kteří pak splašky odvezli na venkov a dali farmářům jako hnojivo. Se zdvojnásobením populace byl však tento způsob docela nemožný,“ připomíná server NPR na základě rozhovoru s historičkou Rosemary Ashtonovou.
Jímek byl navíc nedostatek. A tak v letech před Shnilým létem vedení Londýna rozhodlo, že místo složitého vyprazdňování budou stoky jednoduše vše odvádět do Temže.
Množství odpadu pak ještě zvýšilo zavedení splachovacích toalet. Tuto technologickou novinku si okamžitě pořídila většina Londýňanů ze střední a vyšší třídy, bez ohledu na to, že navzdory urgencím některých vědců v Londýně nadále neexistoval kanalizační systém.
„Tyto toalety byly masově prodávány na Velké výstavě v roce 1851 a vše ještě zhoršily. Zahltily staré žumpy a vytlačovaly stále více odpadních vod do řeky,“ konstatuje list The Guardian.
Řeka se před očima všech měnila ze životodárného toku v jednu obří smrtonosnou stoku - za takovou ji označil třeba vědec Michael Faraday. Zvláště, když obří množství exkrementů nebylo to nejhorší, co v ní plavalo.
„Končilo v ní všechno od obsahu záchodů až po mrtvé psy, rozkládající se potravinový a průmyslový odpad, včetně částí zvířat z jatek a chemikálií z kožedělných továren,“ nastiňuje BBC.
Novinová karikatura komentující páchnoucí a znečištěnou řeku Temži v době takzvaného Velkého zápachu v Londýně v létě 1858. Otec Temže na ní Londýnu dává svého potomka v podobě cholery a dalších nemocí
Plavaly tam také lidské mrtvoly - a to nejen těla, kterých se zbavovali vrazi. „Nábřeží Temže tehdy ještě neexistovalo, takže byla běžná náhodná utonutí i sebevraždy. A těla se z vody vytahovala jen zřídka,“ dodává BBC.
Odkud teče smrt
Temže stále více smrděla a znechucení Londýňanů a upozornění některých vědců se rychle chytila média. V novinách se začala objevovat karikatura takzvaného Otce Temže. Dokonce spisovatel Charles Dickens ve svém románu na pokračování Malá Dorritka psal o tom, jak hrozný je stav řeky. „Srdcem města tekla smrtící stoka v místě jemné svěží řeky,“ napsal spisovatel.
Jenže politici jakékoliv náměty na zlepšení odmítali. Smradlavé město plné odpadu a splašků v první polovině 19. století mezitím nepřekvapivě několikrát zažilo epidemii cholery. „Žijeme v bahně a špíně. Nemáme žádné odpadkové koše, žádné odtoky ani kanalizaci. Pokud přijde cholera, pomáhej nám Pán,“ psali zoufalí chudí lidé z londýnských slumů při další cholerové epidemii v roce 1848 do londýnských Timesů.
Ovšem ani tisíce lidí, které cholera zabila, nikoho k činu nepohnuly. S Temží, kterou lidé navzdory vědomí, co všechno v ní je, používali jako zdroj pitné vody, totiž původně vážnou střevní nemoc nespojoval téměř nikdo. Věřilo se, že se cholera šíří znečištěným vzduchem. Vodu z řeky jako možný zdroj nemoci poprvé označil až v roce 1854 lékař John Snow, jenže zpočátku mu nikdo nevěřil.
K akci tak britský parlament donutila až facka v podobě Velkého zápachu v létě 1858. „Naštěstí pro obyvatele Londýna se ani elita nevyhnula tak odpornému zápachu,“ zmiňuje web Cholera and the Thames.
Páchne to tady
Přestože Temže smrděla celá léta, skutečně nesnesitelný zápach přinesly extrémně vysoké teploty června před 165 lety, které přetrvaly po celé tehdejší léto. Jídlo se rychle kazilo a hnilo v ulicích a znečištěná Temže začala páchnout tak, že to bylo k nevydržení.
„Století shromažďovaný odpad v ní se v monstrózním horku doslova vařil a kvasil a smrad byl tak dotěrný a nechutný, že si jej lze jen stěží představit,“ vykresluje web Cholera and the Thames. Královna Viktorie měla tehdy v plánu plavbu po Temži, ovšem i s manželem to kvůli zápachu vzdali doslova po pár minutách.
Lidé prakticky nevycházeli ven bez kapesníku načichlého vonnými látkami nebo nosu a úst překrytých oblečením. Kdykoliv někomu smrad přes tato opatření pronikl do nosu, zvracel nebo omdlel.
„Odpadávali i tvrdí dělníci z doků, a jednou se stalo, že když se do řeky při pokusu o sebevraždu vrhla žena, pád do vody přežila, ale v důsledku odporných výparů upadla do bezvědomí a utopila se,“ uvádí web History.
Londýňané byli naprosto zoufalí a média stále hlasitěji a ostřeji volala po tom, aby politici konečně něco s hrůznou situací udělali.
„Můžeme kolonizovat nejvzdálenější konce světa, dobýt Indii. Můžeme si dovolit zaplatit úroky z toho největšího dluhu, jaký kdy byl smluven. Můžeme šířit své jméno, svou slávu a své bohatství do všech částí světa. Ale nedokážeme vyčistit řeku Temži,“ uváděl třeba dobový text v The Illustrated London News. A to byl ještě jedním z mírnějších článků.
Třeba list City Press byl ráznější. „Zdvořilá mluva dosáhla konce – (řeka) páchne, a kdo jednou vdechne ten smrad, nikdy na něj nezapomene a může se považovat za šťastného, pokud přežije,“ uváděly noviny.
Závěsy nasáklé vápnem a parlament na útěku
Přes tuto kritiku se politici pokoušeli tvářit, že se nic neděje - všichni se totiž děsili tak obrovské akce, jakou by bylo vybudování kompletní kanalizace. Smradu, který měli přímo "pod nosem" - vzhledem k umístění britského parlamentu na břehu Temže - se bránili svérázně. „Poslanci se ukryli za závěsy nasáknuté chlornanem vápenatým a vápnem,“ konstatuje The Guardian.
Dokonce počátkem června nechali naházet do řeky asi 250 tun tohoto dezinfekčního prostředku. „Když to nefungovalo, zvažovali dokonce přemístění celé vlády z Westminsteru – navzdory tomu, že budova parlamentu byla dokončena teprve nedávno,“ uvádí web Cholera and the Thames.
Novinová karikatura komentující páchnoucí a znečištěnou řeku Temži v době takzvaného Velkého zápachu v Londýně v létě 1858. Dělník se na ní vápnem snaží překonat Otce Temže - je to reakce na snahy politiků ubránit se smradu
Nakonec ale museli uznat, že útěk není řešením. Přimělo je k tomu stále zoufalejší volání Londýňanů i uvědomění, že takhle se jednoduše dál ve městě fungovat nedá. „Nakonec smrad prostě začal přebíjet vůli mnoha poslanců, z nichž někteří byli dokonce viděni, jak prchají ze sněmovny, kapesník u nosu, a hlasitě si stěžují na „styxský tok“, ve který se Temže proměnila (Styx byla podsvětní řeka v antické mytologii, pozn. red.),“ píše web Cholera and the Thames.
Spása v podobě kanalizace
Sepsání, schválení a podepsání zákona, který prakticky zahájil okamžitou výstavbu kanalizačního systému i nábřeží Temže, smradem uvláčeným poslancům trvalo pak už jen rekordních osmnáct dní. Velmi rychle následně vznikl úřad Metropolitan Board of Works a zakázku město svěřilo konstruktéru Josephu Bazalgettovi. „Ten navrhl systém propojených stok, který zachytil londýnský odpad dříve, než by mohl dosáhnout Temže,“ uvádí BBC.
Stavba londýnské kanalizace. Začala v reakci na zhoršující se zápach řeky a takzvané Shnilé léto roku 1858
Koncem léta 1858 konečně teploty v Londýně poklesly a s příchodem prvních dešťových přeháněk i vytouženým příslibem změny Londýňané opět mohli začít volně dýchat. Kanalizační systém se začal stavět v roce 1859 a tehdejší princ z Walesu Edward (nejstarší syn královny Viktorie, pozdější král Eduard VII.) první část dokončené kanalizace slavnostně otevřel v roce 1865. „Bazalgettova kanalizace byla dokončena v roce 1875 a do roku 1887 se vypouštění odpadních vod do Temže zcela zastavilo,“ píše web History.
Mimochodem, po zbudování kanalizace už se v Londýně neobjevila žádná epidemie cholery a z Temže se opět stala řeka známá svou čistotou. Kanalizační systém z vrcholu viktoriánské éry slouží obyvatelům města dosud, byť je samozřejmě nutné ho neustále rekonstruovat a vzhledem k nárůstu počtu lidí také rozšiřovat.
Londýn by k takovému systému zřejmě býval dospěl tak či onak, byl to ale právě Velký zápach z léta 1858, který celou věc popohnal a zřejmě tím zachránil životy tisícům lidí.
V Londýně vzniká nová „super stoka“:
126
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
