Hlavním cílem bezpilotní sondy je odhalit tajemství koróny, neobvyklé a řídké plynné horní vrstvy sluneční atmosféry. Tato vrstva je nejenom asi třistakrát žhavější než povrch Slunce, ale také vymršťuje silné plazma a energetické částice, schopné vyvolat geomagnetické vesmírné bouře a způsobit na Zemi katastrofu narušením energetické sítě.  NASA mimo jiné předpokládá, že díky misi bude schopna lépe předvídat vznik těchto solárních bouří. 

Sondu o velikosti osobního auta nese do vesmíru raketa Delta IV Heavy, jež patří k nejvýkonnějším nosičům současnosti. Na své pouti bude muset bezpilotní vesmírné plavidlo, pojmenované podle průkopníka v oblasti vesmírného výzkumu Eugena Parkera, překonat cestu dlouhou přes 140 milionů kilometrů, přičemž Slunce následně oběhne za 88 dní. NASA počítá s tím, že během sedmi let obletí sonda naši mateřskou hvězdu nejméně čtyřiadvacetkrát. Podle agentury Reuters bude Parkerova sonda historicky nejblíže k Slunci v prosinci 2024.

Šest týdnů po startu se sonda poprvé setká s gravitací Venuše. Ta by měla posloužit k jejímu zpomalení, podobně jako když se v autě zatáhne ruční brzda, a současně orientace sondy tak, aby byla na cestě k Slunci.

"Startovní energie potřebná pro dosažení Slunce je pětapadesátkrát vyšší, než energie nezbytná k cestě na Mars, a dvakrát vyšší, než kolik by bylo třeba na cestu k Plutu," uvedl Yanping Guo z Laboratoře aplikované fyziky Johna Hopkinse, který navrhl trasu mise a určil jako nejvhodnější startovní měsíc srpen. "Během léta se Země a ostatní planety v naší sluneční soustavě nacházejí v nejpříznivějším postavení, jež nám umožňuje přiblížit se Slunci," uvedl podle CNN Guo.

Sonda se má dostat k povrchu Slunce na vzdálenost „pouhých“ 6,1 milionu kilometrů. Překoná tak dosavadní rekord západoněmecké sondy Helios 2, která byla v roce 1978 od Slunce vzdálena 41,9 milionu kilometrů. Z toho důvodu je sonda vybavena vysoce výkonným tepelným štítem o tloušťce 11,43 centimetru, jenž má zajistit, že přežije svůj vstup do rozžhavené sluneční atmosféry. Štít je konstruován tak, aby odolal záření, odpovídající přibližně pětisetnásobku slunečního záření na Zemi.

Dokonce i v oblasti, kde mohou teploty dosahovat víc než milion stupňů Fahrenheita, by se měl štít podle předpokladů zahřát jen na zhruba 2500 stupňů Fahrenheita (1371 stupňů Celsia). Půjde-li pak vše tak, jak má, uvnitř kosmické lodi by mělo zůstat jen 85 stupňů Fahrenheita (do 30 stupňů Celsia).

Vnitřní vybavení sondy je vyrobeno převážně z titanu zirkonia a molybdenu, jenž má teplotu tání asi 2400 stupňů Celsia. Čipy produkující elektrické pole pro přístroje jsou pak z wolframu, tedy kovu s nejvyšším bodem tání, a to při teplotě okolo 3421 stupňů Celsia.

Mise, jejíž cena je odhadována na 1,6 miliardy dolarů (35,5 miliardy korun) je nejstarším projektem NASA. O vyslání sondy ke Slunci se poprvé uvažovalo již roku 1958, tedy v roce založení americké kosmické agentury.

"Byli jsme už na oběžné dráze Merkuru a dělávali jsme úžasné věci, ale dokud se nedotknete Slunce, nemůžete některé otázky zodpovědět," řekla CNN Nicola Foxová, vědecká pracovnice podílející se na přípravách mise. "Proč nám to trvalo 60 let? Neexistovaly materiál, které by nám něco takového umožňovaly. Museli jsme vytvořit tepelný štít, a my ho milujeme. To, jak dokáže odolávat extrémním změnám studených a horkých teplot na 24 oběžných drahách, je revoluční."