Jako federální americká věznice začal Alcatraz, původně vojenská pevnost, sloužit v roce 1934 a fungoval tak až do roku 1963. V této roli se hned několikrát zapsal nejen do historie, ale zejména do populární kultury. Někteří z vězňů v Alcatrazu se totiž stali doslova ikonami.

Al Capone: z gangstera hudebníkem

Hned v prvním roce "federální vězeňské kariéry" ostrova se sem dostal jeden z nejproslulejších vězňů na světě vůbec, slavný chicagský mafiánský boss Al Capone. Do čerstvě otevřené moderní věznice byl převezen 22. srpna 1934 ze svého dosavadního vězení v Atlantě. Okamžitě po přistání se pokusil uplatnit svůj někdejší vliv a podplatit strážné, aby se mu dostávalo speciální péče. Když ho dozorce James A. Johnston rázně usměrnil, že takhle se tu chovat nebude, Capone údajně zareagoval: "Vypadá to, že mi to Alcatraz natřel."

Al Capone tedy stejně jako ostatní vězni obýval nevelkou celu (ta jeho se nacházela pod číslem 181 v prvním patře věznice a díky jeho pobytu se později zařadila mezi nejžádanější turistické atrakce) a případné úlevy ve vězeňském režimu si musel nejdřív zasloužit. A jednu nakonec opravdu získal - možnost hrát ve vězeňské kapele. 

"Nejdřív jsem se naučil na tenorovou kytaru, potom na tenor bendžo a teď na mandolu," psal svému synovi z vězení gangster, jenž v Alcatrazu nosil označení "Vězeň AZ #85". V dopise se také pochlubil, že už je schopen zahrát přes 500 písní. Podle magazínu Smithonian dokonce ve své cele napsal milostnou píseň "Madonna Mia", která vyšla posmrtně až v roce 2009.

Podle novináře Dona Babwina z agentury Associated Press Al Capone skutečně požádal vězeňské dozorce o povolení vytvořit malou skupinu a za dobré chování mu to bylo nakonec umožněno. V kapele s názvem "Rock Islanders" hrál na bendžo. Hudebníci se ve skupině často střídali, hrát v ní bylo privilegium. Lze-li věřit Caponovým dopisům, možnost hrát na benžo a později na mandolu (drnkací nástroj připomínající větší mandolínu) si s radostí vychutnával. Na ostrově nakonec strávil čtyři a půl roku, v roce 1939 byl propuštěn kvůli postupující nemoci. Své mafiánské panství už nikdy neobnovil.

Ptáčník z Alcatrazu

Ještě slavnějším obyvatelem alcatrazské věznice než Al Capone se stal Robert Stroud, jenž vstoupil do dějin coby "ptáčník z Alcatrazu". Stroud strávil v amerických věznicích celkem 54 let, z toho 42 na samotce bez kontaktu s ostatními vězni. Také on, podobně jako Al Capone, ale v sobě objevil vášeň, jež mu pomohla věznění snášet - Al Capone propadl lásce k hudbě, Stroud se stal ornitologem.

V roce 1909 Stroud zabil jako devatenáctiletý barmana, jenž údajně nezaplatil prostitutce, které Stroud dělal na Aljašce pasáka. Zavražděného pak okradl o peněženku, údajně proto, aby mohly být uhrazeny prostitutčiny služby. V roce 1911 byl usvědčen z vraždy a skončil ve federální věznici McNeil Island ve státě Washington.

Jeho záznamy z McNeil naznačují, že nebyl žádné neviňátko - najdeme mezi nimi například pobodání spoluvězně nebo brutální útok na nemocničního zřízence, který ho chtěl nahlásit za to, že se ho pokusil výhrůžkami přesvědčit, aby mu obstaral drogy. Po šesti měsících byl proto kvůli neustálým stížnostem na jeho chování převezen do tvrdší věznice Leavenworth v Kansasu. Žádný umravňující účinek to ale na něj nemělo: když mu v roce 1916 nepovolili bratrovu návštěvu, ubodal strážného ve vězeňské jídelně přímo před očima jedenácti set vězňů. Byl usvědčen z vraždy prvního stupně a odsouzen k trestu smrti oběšením.

Život mu zachránily zoufalé prosby jeho matky, které nakonec tehdejší prezident Spojených států Woodrow Wilson vyslyšel a v roce 1920 změnil odsouzenci trest smrti na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Kvůli vězňovým nezvladatelným a agresivním výbuchům vydal pak ředitel věznice Leavenworth T. W. Morgan příkaz, aby byl Stroud trvale umístěn na samotce.

Teprve v těchto podmínkách prošel někdejší brutální násilník vnitřním přerodem a našel nový smysl života. Impulsem bylo, když na vězeňském dvoře objevil zraněného vrabce. Rozhodl se, že ho vyléčí, a začal se o zpěvné ptactvo hlouběji zajímat. Vězeňská správa mu vyšla v tomto bodě vstříc, protože doufala, že nová aktivita vyléčí vězně z jeho agresivity, a navíc mu umožní smysluplně trávit čas. Dovolila proto Stroudovi, aby začal ptáky chovat i rozmnožovat a umožnila mu za tím účelem vybudovat na samotce vlastní ornitologickou laboratoř. Stroud nakonec odchoval za mřížemi na 300 ptáků, napsal dvě knihy o jejich nemocech a dokonce se podílel na vývoji několika léků na různé ptačí choroby, jež se dostaly i na trh.

Do Alcatrazu byl převezen v roce 1942 a strávil v něm 17 let, z toho šest let na samotce v bloku D a jedenáct let ve vězeňské nemocnici. V roce 1959 byl kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu převezen do vězeňské nemocnice ve Springfieldu v Missouri, kde 21. listopadu 1963 zemřel. Nikdy mu nedovolili shlédnout film "Ptáčník z Alcatrazu", které na motivy jeho příběhu natočil v roce 1962 režisér John Frankenheimer s Burtem Lancasterem v hlavní roli - ten byl za svůj výkon nominován na Oscara. Je ovšem třeba dodat, že tento film Strouda trochu idealizuje a líčí ho jako mírumilovnou a hluboce lidskou bytost, do níž měl skutečný "ptáčník" přece jen dost daleko. 

Slavný útěk pomohl ke konci věznice

Alcatraz se hned od svého uvedení do provozu ve 30. letech těšil pověsti věznice, z níž se nedá utéct. Přispěl k tomu nejenom důmyslný automatizovaný dveřní systém a tvrzené železobetonové mříže uzavírající každou celu, ale také samotná příroda: přestože se skalnatý ostrov, na němž věznice leží, nachází jen dva kilometry od sanfranciského pobřeží, tuto vzdálenost bylo pro vězně prakticky nemožné překonat kvůli nízké teplotě vody a zejména silným mořským proudům, které hrozily tím, že případného odvážlivce strhnou do Atlantiku.

Byla to však právě slaná voda v sanfranciském zálivu, jež nakonec jednomu mediálně proslulému útěku sama napomohla. Na jeho pozdější legendě se podílelo hned několik faktorů: jednak pečlivá příprava vězňů, kteří se zjevně snažili nic neponechat náhodě. Jednak to, že jejich další osud zůstal zahalen tajemstvím - přestože nejpravděpodobnější variantou dodnes zůstává, že se při pokusu dostat se z ostrova na pevninu utopili, stále se vynořují další a další spekulace či "indicie" o tom, že ve skutečnosti dosáhli břehu a zbytek života trávili na svobodě pod novou identitou. A pak také to, že nedlouho po jejich útěku byl Alcatraz jako věznice definitivně uzavřen.

Všechno začalo, když se v Alcatrazu ocitl Frank Lee Morrris, jehož poslali na "Skálu" poté, co se i z jiných věznic pokusil utéct. Na ostrov přibyl 20. ledna 1960 jako vězeň číslo AZ1441. Ve věznici se dal dohromady s bratry Johnem a Clarencem Anglinovými, s nimiž se znal už ze svých předchozích vězeňských štací, a protože je jako doživotně odsouzené nečekaly žádné nadějné vyhlídky, začali plánovat útěk.

Prvním impulsem bylo, když si Morris všiml, že betonová zeď, která oddělovala zadní stranu cel od systému větracích šachet, je v okolí větrací mřížky narušená slaným mořským vzduchem do té míry, že by se dala za použití vhodných nástrojů celkem snadno vydlabat.

Následovaly víc než půlroční systematické přípravy na útěk. Vězni postupně pronesli na své cely potřebné nástroje (k dlabání zdí jim sloužil například kovový list pily z vězeňské dílny a nabroušená hrana lžíce pronesené z jídelny) a s jejich pomocí se probourali do větracího systému. Vzniklé otvory zakrývaly maketami větracích mřížek vyrobenými z kartonu. Pod střechou svého bloku si pak zařídili dílnu a sklad všeho, co budou k útěku potřebovat - mimo jiné 50 pláštěnek ukradených ze skladu, z nichž sešili gumový člun pro překonání zálivu, nebo měch k jeho nafouknutí, vyrobený z akordeonu jednoho ze spoluvězňů. V době, kdy byli v této "dílně" nebo zkoumali střechu věznice, pokládali na polštáře ve svých celách modely vlastních hlav vyrobené z papírmaše a doplněné vlastními vlasy z vězeňské oficírny.

Za den D si spiklenci zvolili 11. červen 1962. Kromě Morrise a Anglinových se měl o útěk pokusit ještě Allen West, ten ale nakonec nedokázal vylézt až na střechu a vrátil se do své cely (jeho svědectví později zásadně přispělo k objasnění celé akce). Zbývající tři muži se po střeše dostali ke komínu vězeňské pekárny, po němž slezli dolů, překonali dvě zdi s ostnatým drátem a dostali se až na břeh ostrova, kde nafoukli člun a pokusili se odplout.

Co se stalo dál, je dodnes zahaleno tajemstvím. Jisté je, že pobřežní hlídka našla později na břehu sanfranciského zálivu kusy vězeňských pláštěnek a také zbytky provizorního pádla. Pravděpodobné proto je, že se podomácky vyrobené plavidlo na moři rozpadlo a všichni tři muži se utopili. Na druhé straně však místní policie obdržela hlášení o krádežích civilních šatů a auta, což by odpovídalo plánovanému vězeňskému postupu po dosažení břehu - co nejrychleji se převléct a z pomocí ukradeného auta zmizet. Matka Johna Anglina prý také dostala po jeho útěku pohlednici, již mohl poslat právě on.

Těla mužů se nikdy nenašla. Slavný útěk, jenž se dočkal i své filmové rekonstrukce v podobě filmu Útěk z Alcatrazu s Clintem Eastwoodem, tak dodnes nemá konečné rozuzlení.

To se ovšem netýká dalšího útěku z prosince 1962, jehož se odvážili vězni John Paul Scott a Darl Parker. Těm se podařilo ohnout mříže v okně kuchyně a podobně jako jejich předchůdci se pokusili přeplavat záliv. Parker se dostal na útes nedaleko ostrova, kde uvízl a už se neodvážil plavat dál, Scott nakonec na břeh opravdu doplaval, ale byl natolik vyčerpán a podchlazený, že už nemohl dál a přímo na břehu byl zadržen.

Přestože se nikomu ze "Skály" prokazatelně utéct nepodařilo, naznačily oba pokusy dostatečně, že finančně nákladné vězení není neprolomitelné. Koncem března 1963 tak byla federální věznice na ostrově zrušena.

Mayday, mayday! Přistáli Indiáni!

S koncem nápravného zařízení ale neskončila historie alcatrazské pevnosti. A razantně se připomněla o pouhých sedm let později, kdy se stala dějištěm velké vzpoury původních obyvatel severoamerického kontinentu. Od začátku této události uplyne 20. listopadu přesně 50 let.

Onen den zamířila na ostrov skupina 89 amerických Indiánů a jejich příznivců, aby si ho násilně zabrala pro sebe. Skupina, která sama sebe označovala názvem Indiáni všech kmenů, vycházela z více než sto let staré smlouvy mezi Spojenými státy a indiánským národem Lakotů (též Siouxů), podle níž má být federální území, které americká vláda přestane využívat, vráceno domorodým národům.

Protože Alcatraz jako věznice v roce 1963 dosloužil a rok na to byl prohlášen za přebytečný federální majetek, nárokovali si ho vzbouření Indiáni jako své vlastnictví. V časných ranních hodinách 20. listopadu 1969 se tak na ostrov pokusilo přeplavit 89 amerických Indiánů, včetně více než 30 žen, několika manželských párů a šesti dětí. Plán se však prozradil a většině Indiánů zabránila v přistání na Alcatrazu blokáda pobřežní stráže. Čtrnáct demonstrantů se však na ostrov přece jen dostalo. "Mayday, mayday! Přistáli tady Indiáni," vyslal tísňové volání hlídač pevnosti, když se protestující domorodci vylodili.

Následovala devatenáctiměsíční "okupace" ostrova, při níž se za práva Indiánů postavila řada amerických celebrit - například Jane Fondová, Anthony Quinn nebo Marlon Brando. Začátkem roku 1970 se však životní situace nových "osadníků" ostrova začala jevit neudržitelnou. Dne 3. ledna 1970 zde zemřela třináctiletá Indiánka Yvonne Oakesová a někteří další Indiáni začali propadat drogám. Samozvaným ostrovanům začala docházet pitná voda, a americká vláda navíc v květnu 1970 vypnula na ostrov přívod elektřiny i telefonní vedení. V červnu pak na "Skále" vypukl z dodnes neobjasněných příčin požár, který zničil řadu budov.

Chybějící sladká voda, nulové energetické zdroje, zničené přístřeší a klesající podpora veřejnosti vedly k tomu, že Indiáni postupně začali svůj protest vzdávat a vraceli se z Alcatrazu zpátky na pevninu. Posledních patnáct demostrantů nechaly vládní úřady odvézt násilím 11. června 1971. Alcatraz byl převeden pod ministerstvo vnitra a správu amerických národních parků. 

Indiánská okupace ostrova však zásadním způsobem ovlivnila státní politiku ve věci původního amerického obyvatelstva a výrazně přispěla k rozvoji indiánského aktivismu. "Poprvé se Indiáni spojili proti Custerovi. Podruhé je sjednotil Alcatraz," komentoval to tehdy deník Los Angeles Times.