Kliknutím zvětšíteNa jaře 1943 se už německá frontová linie v Sovětském svazu pomalu, ale jistě hroutila, a souběžně s tím vzrůstala na dosud okupovaném území partyzánská aktivita, což se týkalo i Litvy. Po rozsáhlém povstání ve varšavském ghettu v dubnu 1943 navíc Němcům došlo, že k ozbrojenému odporu může dojít i v dalších židovských ghettech, Litvu nevyjímaje. V červnu proto přešla správa těchto ghett pod pravomoc SS, která začala připravovat jejich likvidaci.
Zlověstné zprávy
Od března 1943 sestěhovávali Němci Židy z malých ghett do velkých ghett Vilna a Grodno, současně je však začali vraždit. Ve stejnou dobu, kdy do ghetta Vilna poslali dalších zhruba tři tisíce lidí, odvezli vlakovým transportem jiných 3800 lidí do železniční stanice Ponary asi 12 kilometrů od Vilniusu, kde je povraždili (stanice Ponary sloužila jako místo židovských masakrů už od července 1941, vybrána byla mimo jiné proto, že zdejší jámy pro skladování ropy se daly snadno využít jako masové hroby – vraždění v Ponarech trvalo až do roku 1944).
„Zprávy o vraždění se šířily ghettem a přinášely strach a zoufalství. Synagogy naplnily modlitby,“ popsal web Jad vašem.
Od konce června do začátku července 1943 likvidovala německá bezpečnostní policie Vilna (Sicherheitspolizei neboli SiPO) pod vedením Bruna Kittela židovské pracovní tábory ve Vilniuském kraji, a to z obavy z navázání vězňů na partyzány a kvůli případům útěku.
Svědectví ženy, která přežila ghetto Vilna:
„Ačkoli hlava židovské samosprávy ghetta Jacob Gens tvrdil, že pro Němce je výhodné fungující ghetto a že práce pro Němce je jediným možným způsobem přežití, mezi obyvateli ghetta stále více sílil pocit, že jeho konec se blíží,“ napsal Jad vašem.
Začíná likvidace ghetta
21. června 1943 nařídil náčelník SS Heinrich Himmler likvidaci ghett na východě (v „Ostlandu“) a poslání Židů do koncentračních táborů.
6. srpna 1943 tak byli uneseni všichni Židé, kteří pracovali mimo ghetto, a asi tisíc jich zamířilo transportem do Estonska. Gens veřejně prohlásil, že tam jedou na práci a že nebudou zavražděni. O necelé tři týdny později, 24. srpna 1943, byl do Estonska vyslán druhý transport, čítající přibližně 1500 mužů, žen a dětí. Začínalo být zřejmé, že obavy z konce ghetta se naplňují.
Ženy z vilniuského ghetta
1. září za svítání ghetto obklíčily německé a estonské bezpečnostní složky. Všichni Židé dostali zákaz odejít do práce. Estonští vojáci začali zatýkat muže a odvádět je mimo ghetto. Podle německých požadavků mělo být tři tisíce mužů a dva tisíce žen deportováno do Estonska.
Ozývá se odboj
V ghettu však existovalo v té době už déle než půldruhého roku podzemní odbojové hnutí v podobě Spojené partyzánské organizace (FPO). Dala o sobě výrazně vědět v polovině července 1943, kdy přímo v ghettu došlo k pokusu o zatčení jejího prvního velitele Jišaka Wittenberga. Dvě mladé partyzánky, Różka Korczaková a Vitka Kempnerová, které se staly svědkyněmi toho, když si německá hlídka pro prozrazeného Wittenberga došla, zburcovaly další mladé členy FPO, a ti Jišaka osvobodili.
Wittenberg ale nechtěl riskovat odvetný masakr a Němcům se brzy sám vzdal. Krátce nato byl nalezen mrtev, přičemž se dodnes spekuluje, zda se otrávil sám, nebo mu byl jed podstrčen někým z židovské samosprávy.
Teď se FPO ozvala znovu. Vydala povolávací rozkaz pro všechny členy hnutí a zavelela k odporu. Chvíli to vypadalo, že se situace v největším litevském ghettu vyvine podobně jako v dubnu v ghettu varšavském, tedy že vypukne všeobecné ozbrojené židovské povstání (také FPO tajně shromažďovala v ghettu zbraně), ale partyzáni ve Vilniusu neměli tak silnou podporu ostatních obyvatel. Zhruba 100 členů podzemí, kteří se dostavili k tajným skladištím zbraní, bylo obklíčeno Němci a Estonci a odvlečeno ještě dřív, než se stačili vyzbrojit.
Židovští partyzáni z vilniuského ghetta. Korczaková je třetí zprava v horní řadě
Partyzánská skupina nakonec soustředila všechny své zbývající síly ve Strašunově ulici pod velením Jechiela Šeinboima a zveřejnila výzvu k odporu. Obyvatelé ghetta ale nereagovali. Šeinboim zahájil palbu na Němce a v následné přestřelce byl zabit.
K boji jako ve Varšavě nedošlo
Hlava židovské samosprávy Gens se chtěl bitvě s Němci za každou cenu vyhnout, a tak nakonec s bezpečnostními složkami vyjednal, že samospráva vydá požadovaný počet Židů bez toho, aby němečtí vojáci museli vstupovat do ghetta. Odsun Židů pak pokračoval až do 4. září 1943.
FPO opustila myšlenku ozbrojeného povstání a soustředila se na to, aby co nejvíce jejích členů uniklo kanály do okolních lesů.
14. září byl Gens zavražděn v dvoraně velitelství gestapa ve Vilniusu. Ve dnech 23. a 24. září pak bylo vilenské ghetto definitivně zlikvidováno. Více než čtyři tisíce žen, dětí a starých lidí šlo do táborů smrti v Polsku, kde byli zavražděni. Stovky nemocných a starých lidí byly odvezeny do stanice Ponary, kde je Němci postříleli. Asi 3 700 mužů a žen bylo posláno do táborů v Estonsku a Lotyšsku.
Ve Vilniusu zůstalo jen asi 2,5 tisíce Židů, působících v pracovních táborech Kailis a HKP pod velením kapitána wehrmachtu Karla Plaggeho a ve vojenské nemocnici a továrnách spravovaných SiPO. Více než tisíc lidí se ukrylo přímo v ghettu, avšak během následujících měsíců byla většina z nich dopadena.
Stovky podzemních bojovníků však odešly do lesů. Poslední skupina členů FPO pod velením Abby Kovnera, čítající 80 až 100 bojovníků, opustila ghetto 23. září 1943. S touto skupinou utekla i Korczaková. V lese vytvořili organizovanou židovskou partyzánskou brigádu pod Kovnerovým velením, jež pak dál bojovala až do osvobození Vilniusu v červenci 1944, na němž spolupracovala s Rudou armádou.
17
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
