Ve svých 35 letech toho má Michal Baka za sebou hodně. Třikrát byl na misi v Afghánistánu, jednou v Kosovu a Iráku. Vždy u bojových jednotek. Smrt nebyla příliš daleko. „Nejhůř mi bylo v Afghánistánu, když jsem ráno snídal se skupinou amerických vojáků a večer seděl už jen s jedním z nich. Zbylých pět se z patroly nevrátilo. Zemřeli,“ říká Michal Baka, který v této divoké zemi sloužil téměř dva roky.

Zdroj: DeníkByl jste v Afghánistánu v ohrožení života? Že po vás třeba někdo střílel nebo vedle vás něco vybouchlo?
Ono dost dobře nejde říct, teď jde o život a teď ne. Bylo období, kdy spadlo na naši základnu dvanáct raket za den, zažil jsem případy přímé střelby blízko mě, několikrát jsem pomáhal odstraňovat nastražené výbušniny, podílel jsem se na ničení nevybuchlé munice. Mojí specializací v armádě je střelba a výbušniny, od toho vyplývaly mé úkoly na misích. Situací, které nemusely dopadnout úplně dobře, byla celá řada. Mohli jsme se ale opřít o kvalitní výcvik, se kterým jsme do Afghánistánu odjeli.

Když jste byl v Afghánistánu, jaký největší bezpečnostní incident tam proběhl?
Zmíním rok 2012, kdy česká jednotka bránila menší základnu v provincii Lógar. Boj trval 25 hodin. Útočníci pálili z rozestavěné výškové budovy, kterou si předem připravili k obraně. Do bojů se postupně zapojila letadla, vrtulníky, střílel i náš obrněný transportér Pandur. Šlo o jedno z prvních, ne-li úplně první nasazení těchto strojů v přímém boji v české armádě. Do budovy šly nakonec afghánské speciální síly, které měly ztráty na životech.

Hygieničky kontrolují dodržování koronavirových nařízení v restauraci. Ilustrační foto
Hygienici vyrazili na kontroly do restaurací. Doprovázejí je policisté

Zemřel někdo z české jednotky?
U české jednotky ne. Jednoho kamaráda na jaře 2012 zranila raketa z RPG, zlomila mu holení kost. Léčil se v Česku, v armádě je ale dodnes. V roce 2015 jsem se z titulu své hodnosti a funkce účastnil řady smutečních obřadů u amerických jednotek. Nešlo jen o nějaké oficiality. Za ty měsíce, kdy jsme spolu působili, jsem se s několika Američany spřátelil.

To určitě nebylo nic veselého.
K mým nejhorším vzpomínkám na Afghánistán určitě patří den, kdy jsem ráno snídal se skupinou amerických vojáků a večer seděl už jen s jedním z nich, neboť se zbylých pět z patroly nevrátilo. Zemřeli při komplexním útoku na jejich jednotku. Pomáhali vyprostit zapadlé vozidlo jejich patroly, když na ně nepřítel zahájil intenzivní střelbu z ručních zbraní, RPG a bezzákluzových kanónů.

Měl jste s tím spojené nějaké psychické problémy?
Do armády jsem chtěl jít od mala, být tím bojovníkem. Proč člověk na sobě maká, jsou právě zahraniční mise. Součástí mého výcviku je fyzická i psychická připravenost.

Proměnu areálu fotbalového hřiště včetně Chaloupky a nejbližšího okolí přibližuje studie, kterou si město Žatec nechalo vypracovat.
Zbourat a postavit znova. Zázemí na Slavoji včetně Chaloupky čeká proměna

Kde jste v Afghánistánu působil?
Na první misi v letech 2009 a 2010 a na druhé v roce 2012 jsem byl v provincii Lógar u českého rekonstrukčního tým. Velel jsem družstvu vojáků, chránili jsme civilní experty z českého ministerstva zahraničních věcí při práci na jejich projektech. Budovali a rozvíjeli místní infrastrukturu. Často šlo třeba o zařízení spojená se zpracováním mléka. Tamní zemědělství fungovalo, chyběly ale právě zpracovatelské kapacity. Náš úkol byl pořád stejný - chránit v terénu civilní pracovníky při jejich aktivitách.

A co vaše třetí mise?
Ta byla úplně odlišná. Byl jsem v roce 2015 na letišti Bagrám u strážní roty. Hlídali jsme tuto velkou spojeneckou základnu, odpovídali jsme za část prostoru kolem ní. Působili jsme s dalšími zahraničními jednotkami, naším úkolem bylo zabezpečit prostor tak, aby letadla mohla nejen bezpečně vzlétat a odlétat, ale aby celkově nedocházelo k přímému či nepřímému ostřelování základny či letadel.

Byl jste v Afghánistánu třikrát, můžete tedy srovnávat. Jak se tamní bezpečnostní situace v průběhu let vyvíjela?
Ze své pozice jsem neměl celkový přehled o globální situaci v Afghánistánu, ale mohu říct, že v roce 2009 jsem zažil útoků na nás víc než v roce 2012. Situace se tedy zklidňovala. Naopak v roce 2015 už těch útoků bylo zase víc. Nechci však spekulovat o důvodech, proč tomu tak bylo.

Měl jste možnost poznat Afghánce blíž?
Ano. V rámci mise v roce 2009 jsem působil také jako instruktor výcviku afgánské národní policie. Místní muže jsme tři měsíce cvičili, v kasárnách byli od pondělí do pátku 24 hodin. Trávili jsme s nimi poměrně dost času, takže jsem měl možnost je blíže poznat.

Důležitá je rodina, ne stát

Čím vás zaujali?
Hodně mě zaujal jejich respekt ke starším. Místní muži se nepředstavují svým jménem, ale tak, že řeknou, jsem syn toho a toho. To bylo velice zajímavé a je to charakteristické pro jejich vnímání světa, které je úplně odlišné než naše. Pro ně je hlavní rodina, vesnice, jejich kmen. Rodiny tam žijí pohromadě, někdy i desítky lidí v jednom domě. Stát Afghánistán jako takový je skoro vůbec nezajímá.

Překvapilo vás něco při výcviku tamních policistů?
Určitě. Třeba obrovská negramotnost místních. Při výcviku jsem se postavil před třídu, ve které byli i starší muži, kteří bojovali proti Sovětům, a chtěl jsem po nich, aby si něco napsali. Ukázalo se ale, že umí číst a psát jen několik málo mužů. Na druhou stranu nemohu říct, že by místní byli nevzdělaní. Jejich názory v něčem byly sice pro nás úsměvné, ale určitě nebyli sto let za opicemi. Co tam platí, je jejich krásné pořekadlo: „Vy máte hodinky, my máme čas“. Co jsme my zvyklí zařídit během chvilky, oni dělají s rozvahou sobě vlastní neuvěřitelnou dobu, nikam nespěchají. Je to jiný svět. Nechci hodnotit, zda horší nebo lepší.

Letos spojenecké jednotky Afghánistán opustily, k moci se vrátil Tálibán, kvůli kterému do země v roce 2001 po teroristických útocích v USA přišly. Když jste byl na misích, napadlo vás někdy, že tuhle válku nemohou spojenci v Afghánistánu vyhrát?
Když jsem tam byl, tyhle věci byly mimo mou rozlišovací schopnost. Pracoval jsem na splnění úkolů, politickou rovinu jsem nevnímal. Všichni čeští vojáci, kteří jsme tam působili, jsme věřili, že přispíváme k dobru věci.

Ilustrační fotografie.
Zdražování: Milovníci lyžování si připlatí za skipasy na Klínovci i Bouřňáku

Vnímal jste, jak vás místní berou?
Záleželo, kde jsme byli. Věděli jsme, že jsou oblasti, kde nás rádi mají, kde k nám mají neutrální postoj a kde nás rádi nemají. Z mé zkušenosti mohu říct, že místní vnímali Čechy vesměs pozitivně. Bylo hodně Afghánců, kteří chápali, proč tam jsme, že jim pomáháme. Na druhou stranu, kdo by byl rád, kdyby v jeho zemi byli cizí vojáci, kteří mu říkají, co může a nemůže dělat.

Kromě Afghánistánu jste sloužil na misích v Kosovu a Iráku. Co jste dělal tam?
V Kosovu jsem byl v roce 2007 jako velitel družstva, byla to pro mě první zahraniční operace. Vojenská situace tam byla v té době stabilní, naše úkoly spočívaly spíš v policejní práci. V Iráku jsem byl v roce 2018, byl jsem velitelem jednotky, která chránila naše specialisty, kteří cvičili místní chemiky.

Kosovo, Irák, Afghánistán. Jel byste tam na dovolenou?
V Afghánistánu je úchvatná příroda, hory jsou nádherné. Irák je úplně jiný svět. Působil jsem přímo v Bagdádu, obrovské kouzlo mají památky ve městě. I Kosovo je zajímavá země.

Michal Baka, 35 let
Do Armády ČR nastoupil v roce 2005. Jeho vojenská kariéra je spjatá se 4. brigádou rychlého nasazení, prošel si řadou funkcí v jejím 42. mechanizovaném praporu v Táboře, kde bydlí. Od 1.1. 2020 je vrchním praporčíkem brigády se sídlem v Žatci. Má za sebou pět zahraničních operací. Je certifikovaným instruktorem střelecké přípravy a autorem nové koncepce střelecké přípravy u 4. brigády rychlého nasazení, české vojáky učí jak rozpoznávat a pomáhat s likvidací nevybuchlé munice a improvizovaných výbušných zařízení.