„Nikdo si ani nedovede představit, kolik bylo provedeno pokusů o mé zastřelení… Já se však nestarám o to, zda budu žít či zemřu. Žila jsem již dlouho a jsem hrdá na to, že jsem strávila celý svůj život ve službách lidu,“ prohlásila pouhý den před svou vraždou v rámci volební kampaně indická premiérka Indira Gándhíová.

Vražda v zahradě

O den později, 31. října 1984, byla v časně dopoledních hodinách zastřelena v zahradě své vlastní premiérské rezidence v Novém Dillí ve chvíli, kdy mířila na schůzku s britským hercem Peterem Ustinovem, jenž o ní natáčel dokument pro irskou televizi. Osobní strážci Satwant a Beant Singhové na ni vypálili poprvé v okamžiku, kdy prošla brankou, kterou hlídali. Beant Singh ji nejdřív zasáhl do břicha třemi ranami ze služebního revolveru a Satwant do ní následně vpálil 30 ran ze samopalu Sten.

Oba muži pak odhodili zbraně. „Udělal jsem, co jsem musel. Dělejte si, co chcete,“ prohlásil Beant těsně předtím, než se na něj vrhli dva ozbrojení příslušníci indicko-tibetské pohraniční stráže, kteří ho během šesti minut zabili. Satwanta spolu ještě s komplicem Keharem Singhem pak zadrželi další členové premiérské ochranky. Dne 6. ledna 1989 byli oba tito muži oběšeni.

Beant pracoval pro Indiru Gándhíovou jako její osobní strážce deset let, dobře ho znala a patřil dokonce mezi její oblíbence. Satwantovi bylo v době, kdy obrátil svou zbraň proti indické premiérce, teprve 22 let. K političčině ochrance byl přidělen jen pět měsíců před atentátem.

Těžce zraněnou premiérku převezli do Ústavu všeobecného lékařství v Novém Dillí, kde se jí lékaři pokusili ještě operovat. Dvacet minut po druhé hodině odpolední však byla prohlášena za mrtvou. První zpráva o premiérčině zavraždění se pak objevila ve večerních zprávách, tedy víc než deset hodin po atentátu.

Řízení indických zpravodajských a bezpečnostních služeb převzal Gándhiové tajemník R. K. Dhawan, který okamžitě prohlásil všechny sikhy v policejních službách za bezpečnostní hrozbu a nařídil jejich stažení. K obdobnému kroku byla už dříve pod vlivem vývoje politické situace vyzývána i Gándhiová, jíž její rádci doporučovali, aby nenechávala sikhy mezi členy své ochranky. Indická premiérka však ve snaze zachovat si nestrannost tyto rady nikdy neuposlechla.

Během čtyř dnů byly v bezuzdné vlně násilné odvety pobity po celé Indii tisíce sikhů.

Jádrem sváru byl Paňdžáb

Atentátem na indickou premiérku vyvrcholil spor o historické území Paňdžábu, rozdělené od roku 1947 mezi Indii a Pákistán. Po smrti otce Gándhiové a jejího předchůdce v premiérské funkci, Džaváharlála Néhrúa, začaly sílit separatistické tendence paňdžábských sikhů, kteří představovali v indické části Paňdžábu převažující náboženskou skupinu (obyvatelstvo indické části tvořili z 52 procent sikhové a ze 48 procent hinduisté). 

Sikhové už od Nehrúových časů vehementně prosazovali založení vlastního státu a uznání vlastního národního jazyka. Néhrú ale sikhské požadavky odmítal, obával se dalšího náboženského rozdrobení země. Jeho následnice Indira Gándhíová sice v roce 1966 hlasy sikhů vyslyšela a vydělila z Paňdžábu nový hinduistický stát Harijána, ale to už nestačilo. Stále radikálnější sikhové začali vznášet další a další požadavky - například se domáhali vrácení města Čandígarhu, kdysi metropole nerozděleného Paňdžábu, kterou navrhl architekt Le Corbusier a jež připadla nově vzniklé Harijáně. Indie s jejím předáním sikhskému Paňdžábu souhlasila, ale trvala na územní kompenzaci pro Harijánu, což předání města protahovalo.

Radikální sikhská politická strana Akálí proto vyhlásila začátkem 80. let svatou válku a začala napadat hinduisty i umírněné sikhy. Tlak radikálů na založení sikhského národního státu, takzvaného Chálistánu (Země čistých) neustále sílil a byl provázen rychle se stupňujícím násilím.

V letech 1982 a 1983 dosáhly pouliční nepokoje v Paňdžábu vrcholu, docházelo zde k nepřetržitým bombovým útokům, rabování, vraždění i k opakovanému páchání teroristických akcí. Situace se vyhrotila, když stoupenci radikálních sikhských extrémistů obsadili Zlatý chrám v Amritsaru, nejdůležitější paňdžábskou svatyni sikhského náboženství.

Takový krok si už ale indická premiérka, která až do té doby hledala mírové kompromisní řešení, nenechala líbit. V roce 1984 dala zelenou vojenské operaci „Modrá hvězda“, jejímž cílem bylo vytlačit teroristy z chrámu a nastolit pořádek. Akce, jež začala 5. června 1984, však skončila obrovským krveprolitím. Vzbouřenci se začali útoku tvrdě bránit a vojáci dobyli jejich hlavní baštu až po celodenním tankovém ostřelování. Při operaci zahynulo na 500 radikálních sikhů, ale bohužel také stovky nevinných lidí, kteří buď měli smůlu, že se vyskytovali ve špatný čas na špatném místě, nebo byli zajati teroristy jako rukojmí. 

Mrtví extrémisté představovali pro své následovníky první mučedníky a měli být pomstěni. A právě tento motiv vedl o necelých pět měsíců i kroky premiérčiných vrahů.

Krev pod skleněnou plastikou z Československa

Místo vraždy indické premiérky dnes připomíná v zahradě domu výjimečné umělecké dílo, instalované před třiceti lety. Jde o 33 metrů dlouhlou a dva metry širokou skleněnou plastiku v podobě chodníku, položeného na cestu, kterou Indira Gándhiová v osudný den procházela. Místo, kde byla zasažena 33 ranami z palných zbraní, je označené čtvercem z indického onyxu. Traduje se, že pod onyxem zůstala až dodnes zakonzervována i její prolitá krev.

Křišťálový chodník, pojmenovaný „Skleněná řeka“, je mistrovským dílem českých sklářů, kteří jej vytvořili z 5600 kilogramů olověného křišťálu. Slavná skleněná plastika, zasazená do nerezové konstrukce, se stala v roce 1989 darem Československa Indii na památku Indiry Gándhíové.