Kliknutím zvětšíteMěstečko Espoo na břehu idylicky vyhlížejícího Bodomského jezera leží jen asi dvacet kilometrů od Helsinek a jako takové bylo vždy oblíbeným cílem piknikových výletů lidí, kteří si chtěli s přáteli dopřát hezký víkend. V červnu roku 1960 však pověst jezera navždy poskvrnila brutální vražda, kterou navíc obestřelo podivné mystérium jejího nikdy nevysvětleného motivu.
Noc plná hrůzy
V podvečer 5. června 1960 si na břehu jezera vlezli do společného stanu (jediného, který měli) dva teenagerské páry, Seppo Antero Boisman s Anjou Tuulikki Mäkiovou a Nils Wilhelm Gustafsson s Mailou Irmeli Björklundovou. V obou případech bylo chlapcům osmnáct a dívkám patnáct let.
„Byla jiná doba. I když dnes se takový věk jeví trochu zvláštně, je to věc, která nás může trápit nejméně. Obě dívky se znaly ze společného učiliště a oba mladíci se zase společně učili na slévače,“ komentuje to ve svém článku o zločinu web The Casual Criminalist.
K táboření si čtveřice vybrala poloostrov na jižní straně jezera a po postavení stanu si šli všichni společně zaplavat. Kluci pak ještě rybařili a také trochu popíjeli, jak je to ve Finsku obvyklé.
„Pátý den, táboříme u Bodomského jezera. Sepi a Nisse se opili. Vzhůru od dvou od rána. Sepi rybařil,“ zapsala si toho dne do svého deníku stručnou poznámku Mäkiová. Ke spánku všichni zalehli zhruba mezi půl jedenáctou večer a půlnocí.
Co se dělo po zbytek noci, se nikdy nepodařilo beze zbytku objasnit. Jisté je jen to, že když na druhý den kolem jedenácté hodiny dopoledne vylezl z vody nedaleko tábořiště čtveřice místní tesař Esko Oiva Johansson, jenž si byl po ránu zaplavat, uviděl před sebou scénu jako z hororu.
Béžová celta stanu, který si omladina předchozí den postavila, byla na mnoha místech probodaná, prořezaná a doslova zalitá krví. A když se Johansson podíval dovnitř, s hrůzou zjistil, že ve stanu leží čtyři brutálně pobodaná a pomlácená těla. Na všech byly vidět nesčetné modřiny a krvácející hluboké rány, svědčící o tom, že je v noci někdo brutálně napadl přes stanovou plachtu.
Zprvu se zdálo, že jsou všichni mrtví; pak se však jedno tělo lehce pohnulo. Nils Gustafsson ještě stále dýchal. Byl sice sotva při vědomí, měl přeraženou čelist a několik zlomených obličejových kostí, ale žil. Ve změti zakrvácených těl ležel spolu se svou přítelkyní Mailou Irmeli Björklundovou nejblíže ke vchodu, těla Boismana a Mäkiové byla uvnitř stanu. Stan byl zničený, prořezaný, roztrhaný a zřejmě vykradený.
Přivolaní policisté došli po prvotním ohledání místa činu k závěru, že k útoku došlo někdy mezi čtvrtou a šestou ráno. Jako vražedné nástroje posloužily neznámému pachateli s největší pravděpodobností nůž a nějaký tupý předmět, nejspíše kámen. Nikde v okolí však policie žádný odpovídající kámen ani zbraň nenašla. Nenašly se ani nikdy později. Dodnes se přesně neví, čím byli studenti zabiti.
Tajemný blondýn v černém
Případ se začal brzy zamotávat. Například loupež, již policie zprvu považovala za pravděpodobný motiv zločinu, rozporovala skutečnost, že část zakrváceného oblečení patřícího ke skupině a odneseného ze stanu se našla pohozená jen asi o půl kilometru dál. Ještě podivnější bylo, že vrah podle všeho ukradl klíčky od Boismanova motocyklu, ale neukradl samotnou motorku.
Policie si navíc zkomplikovala práci tím, že nezajistila dostatečně místo činu, jež okamžitě přilákalo spoustu zvědavců včetně novinářů. Část potenciálních stop tak mohla přijít vniveč.
Naděje svitla, když se policii přihlásili jako svědci dva mladí kluci a vypověděli, že se vydali k jezeru kolem šesté ráno pozorovat ptáky a zdálky zahlédli zhroucený stan a blonďatého muže, který odcházel směrem od něj. Nenapadlo je ale, že jde o něco zvláštního - považovali to za běžný důsledek divokého nočního mejdanu s vodkou.
Záhadného blondýna si brzy po ránu povšiml také syn jednoho rybáře, rybařícího poblíž kempu, který ho viděl brzy ráno projít kolem po cestě a byl schopen poskytnout jeho bližší popis.
Mohl být tento světlovlasý muž vrah? Když se na něj policie zeptala přeživšího Gustafssona, připustil, že jeho tvář na okamžik zahlédl, ale popsat ji nedokázal (přesto se tento moment stal později jednou z nejzáhadnějších a nejděsivějších okolností případu, protože údajná vrahova tvář, otištěná do chlapcova podvědomí, se zjevila ještě jednou, a to za velmi zvláštních okolností). Dále uvedl, že vrah jej napadl jako prvního, a na ostatní zaútočil až poté, co nabyl dojmu, že Gustafssona zabil. Po dotazu na vrahovo oblečení prozradil, že bylo nejspíše černé.
Pitva mrtvých těl ukázala, že vrah si počínal nejsurověji vůči Maile Björklundové, kterou bodl nejvíckrát a posmrtně do ní ještě sekal. Vůči ostatním obětem postupoval s podstatně menší brutalitou.
Tento fakt způsobil, že se policisté začali dívat na Gustafssona nejen jako na svědka, ale i jako na možného podezřelého, protože o něm bylo známo, že s Mailou chodil. Došlo snad v jejich vztahu k něčemu, kvůli čemu ji mohl začít nenávidět? Rozhodl se ji kvůli tomu zabít? Povraždil pak i ostatní a zranil sám sebe, aby svedl stopu? Podezření, že právě Gustafsson byl vrah, vedlo dokonce ke znovuotevření případu ještě po více než 40 letech, v roce 2004. A závěr šetření byl překvapivý…
Strašidelná tvář na pohřbu
Zatím jsme však stále v roce 1960 a nejpravděpodobnějším pachatelem zůstává onen neznámý plavovlasý fantom, jehož několik svědků vidělo odcházet ve směru od místa činu. Aby tohoto muže našla, spustila policie rozsáhlé kontroly na silnicích i v lesích okolo Helsinek, zastavovala všechny blondýny a žádala jejich doklady. Podařilo se jí tak dopadnout neuvěřitelných 88 hledaných osob, bohužel ale ani jeden ze zadržených u jezera nevraždil.
Policisté se tedy znovu vrátili ke Gustafssonovi. Jestli nelhal, byl jediným, kdo viděl vrahovu tvář zblízka. Co když hrůza, kterou prožil, potlačila vzpomínku na jeho podobu v mladíkově mysli? Dala by se při změněném stavu vědomí tato vzpomínka znovu vyvolat?
Vyšetřovatelé se rozhodli sáhnout k trochu riskantnímu pokusu a nechali uvést přeživšího učně do stavu hypnotického spánku. A on jim v hypnóze skutečně nadiktoval popis načesaného muže s podivně výraznou dolní čelistí, masitými rty a vystouplými lícními kostmi, který se podobal popisu, jaký uvedl i rybářův syn.
Policisté nechali podle tohoto hypnotického vylíčení vrahovy podoby sestavit identifikační portrét a přišlo další překvapení. Při pohřbu jedné z obětí bodomského masakru pořídil fotograf snímek shromážděných smutečních hostů a v jejich středu se nacházel neznámý muž s pozoruhodně asymetrickou a trochu hrůzně působící tváří, která takřka přesně odpovídala namalovanému portrétu. Nikdy se však nezjistilo, kdo tímto tajemným hostem byl.
Podezřelí doznávají vinu, ale lžou
Vyšetřovatelé začali prověřovat desítky podezřelých. Někteří z nich se dokonce k masové vraždě u Bodomského jezera sami hlásili. K žádnému jménu se však nepodařilo shromáždit dostatek důkazů.
Prvním slibným zadrženým podezřelým se stal Pauli Kustaa Luoma, jenž den po vraždě oslovil v lese nedaleko místa činu jednoho místního tesaře a chtěl cigaretu. Muž mu jí poskytl, ale všiml si přitom krvavých skvrn na rukávech a na prsou Luomovy košile.
Stopa ale vedla do prázdna. Luoma byl uprchlík z nápravného zařízení a krev na oblečení pocházela s největší pravděpodobností od šrámů, které si způsobil při útěku. Jeho přítomnost na místě činu se nepodařilo prokázat. Neodpovídal ani pořízenému identifikačnímu portrétu pachatele, protože byl silně zarostlý.
Jedním z těch, kteří se za jezerního vraha označovali sami, byl psychopatický násilník jménem Pentti Soininen. Když si v polovině 60. let odpykával ve vězení jeden ze svých protizákonných kousků, prozradil svému spoluvězni, že prý má na svědomí i ty vraždy od jezera.
Policie Soininena vyslechla, ale i jej jako možného pachatele nakonec vyloučila. V době činu mu táhlo teprve na patnáct let, takže se nezdálo příliš pravděpodobné, že by si dokázal poradit se čtveřicí vrstevníků včetně dvou mladíků, kteří byli o něco starší a silnější než on. Rozhodující však bylo především to, že se vyšetřovatelům nakonec podařilo vyloučit jeho přítomnost na místě činu. Soininen nicméně přispěl k mystériu celého případu tím, že se v den devátého výročí vraždy, 6. června 1969, z neznámých důvodů oběsil.
Velmi dlouho byl podezříván také Karl Valdemar Gyllstrom, místní útočný cholerik, o němž se vědělo, že nenávidí děti a táborníky. Několik svědků vypovědělo, že vidělo Gyllstroma na jeho zahradě několik dní po vraždě lít beton do studny, což vedlo k hypotéze, že se tímto způsobem zbavoval vražedných předmětů nebo věcí patřících obětem (podle webu Historic Mysteries však policie studniční dno nikdy neprověřila). Pár místních lidí také dosvědčilo, že se 6. června vracel časně ráno odněkud domů.
Také Gyllstrom se údajně v roce 1969 svěřil svému příteli Börjemu (příjmení nebylo zveřejněno), že teenagery zabil, a ptal se ho, co by měl udělat. „Jestli je to pravda, měl by ses utopit, protože jinak strávíš zbytek života ve vězení,“ odpověděl mu prý Börje.
O několik hodin později se Gyllstrom vrátil k Bodomskému jezeru a opravdu se v něm utopil. Jeho podíl na vraždách zůstává opět neprokázaný…
Vraždil špion KGB?
Mimořádně zajímavým potenciálním pachatelem byl také muž jménem Hans Assmann, Němec a bývalý nacista, který po válce emigroval do Finska a byl považován za špiona KGB. Vyšetřovatelé zjistili, že Assmann dorazil 6. června 1960 v podivně zbědovaném stavu na chirurgickou pohotovost helsinské nemocnice, v oblečení posetém červenými skvrnami a za nehty s čímsi, co vypadalo jako černá špína. Mluvil z cesty a pokoušel se předstírat bezvědomí, aby byl přednostně ošetřen. Když to nezabralo, začal být sprostý a personál ho z nemocnice vyhodil.
Právě Assmann odpovídal ze všech podezřelých asi nejvíce popisu a identifikační kresbě tajemného blonďáka, protože v době vraždy opravdu nosil světlé vlasy. Později si oholil hlavu, údajně poté, co zjistil, že právě blondýna policisté hledají. Také jeho oblečení plus minus sedělo k popisu podezřelého.
Muž byl navíc už z jedné finské mysteriózní vraždy podezříván. V roce 1953 byla zavražděna sedmnáctiletá Auli Kyllikki Saariová, jejíž případ se stal vedle masakru od Bodomského jezera nejslavnějším pomníkem finské kriminalistiky. Dívku jednoho dne při její cestě na kole vrah zřejmě unesl a její mrtvé tělo pohřbil v bažinách. Pachatel nebyl nikdy dopaden, ale dlouho byl z činu podezříván právě Assmann.
Navzdory všem těmto indiciím však Assmann prokázal pro dobu zabíjení u Bodomského jezera alibi, protože tu noc trávil se svou milenkou a několika dalšími lidmi, kteří dosvědčili, že neopustil dům. „Legenda o Hansi Assmannovi jako možném pachateli se opírala především o domněnky a stála na ochotě veřejnosti uvěřit fantastickému příběhu,“ uvádí web Medium.
V roce 1997, krátce před svou smrtí, převyprávěl Assmann svůj životní příběh finskému novináři Matti Paloarovi, bývalému policistovi a tehdejšímu redaktorovi finského časopisu Alibi, a patřičně ho „vyšperkoval“. Uvedl například, že byl esesáckým dozorcem v Osvětimi, že ho kvůli nedovolené lásce k židovské vězenkyni poslali na východní frontu, tam že ho prý zajali Sověti a udělali z něj agenta KGB. Doznal se i k podílu na smrti Saariové. Podle něj nešlo o vraždu, ale o dopravní nehodu, již prý způsobil jeho řidič - do bažin dívku pohodili údajně proto, aby se nepřišlo na jejich špionážní činnost.
O vraždách u jezera se bavit odmítl, ale možnost, že je vrahem, ani jednoznačně nevyloučil. Dlužno ovšem dodat, že Assmann byl v té době už silný alkoholik, takže jeho vyprávění není úplně věrohodné.
Obviněn po 44 letech
Pamatujete si ještě jméno Nilse Gustafssona? Jediný přeživší svědek masakru žil více než 40 let klidným životem. Oženil se, měl dvě děti a po dosažení důchodového věku odešel z pracovního života. V roce 2004 však začalo jeho jméno znovu skloňovat celé Finsko.
Policie tehdy využila pokroku ve zkoumání DNA a nechala znovu přezkoumat dávné zajištěné vzorky krve z Gustafssonových bot. Následně na něj uvalila vazbu a obvinila ho z vraždy, protože zjistila, že na jeho botách jsou krevní stopy všech tří obětí. Jako důvod vraždy uváděla žárlení na Björklundovou, která byla ubodána a utlučena nejsurověji.
Soud s Gustafssonem začal 4. srpna 2005 a žalobce pro něj žádal doživotí, soud však muže 7. října téhož roku osvobodil jako nevinného. Finsko mu následně vyplatilo 44 900 euro odškodného za způsobenou psychickou újmu.
Tajemný vraždící přízrak od Bodomského jezera zůstává dodnes neodhalen a finští rodiče jím straší svoje děti. Je možné, že jím byl někdo z výše uvedených podezřelých, není však ani vyloučeno, že vraždil úplně někdo jiný. Nešťastní mrtví stále čekají, zda lidská spravedlnost jejich smrt potrestá.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
