Zkáza vesnice Český Malín, jejíž 80. výročí si 13. července připomínáme, je tragická i tím, že volyňští Češi až do té doby na Ukrajině představovali národnostní skupinu, která vlastně nikomu nevadila, protože byla nepočetná a neměla politické požadavky.

„Nepřátelství mezi Poláky a Ukrajinci, které v té době naplno vyhřezlo, se volyňských Čechů až tolik nedotklo,“ říká v rozhovoru pro Deník historik Tomáš Řepa z Katedry historie vojenství Fakulty vojenského leadershipu Ministerstva obrany České republiky.  

Vojenský historik Tomáš ŘepaVojenský historik Tomáš ŘepaZdroj: Se svolením Tomáše Řepy

Víme, kdo masakr vlastně spáchal? V podezření byli v minulosti ukrajinští nacionalisté i Poláci působící v takzvaných ochranných oddílech militarizované polské policie spadající pod německé velení. Dnes se nejčastěji hovoří o tom, že to byli přímo Němci.
Moje verze s přihlédnutím ke všem zatím dostupným a známým pramenům a i na základě rozhovoru s bohužel již zesnulým profesorem Jaroslavem Vaculíkem, největším odborníkem na otázky okolo volyňských Čechů, je následující: v úterý 13. července 1943 napochodovaly do vesnice oddíly Einsatzgruppen a pod záminkou odvety za předchozí napadení německého vojenského transportu oddílem Ukrajinské povstalecké armády (UPA), bylo rozhodnuto i o zničení této vesnice.

Odpovědnost tedy leží na nacistické okupační správě. Rukopis, kdy nahnali místní do budov, které pak zapálili, rovněž hovoří ve prospěch této varianty, protože tento způsob nelidského jednání byl pro ně běžný. Kdo rozkaz vydal, není dodnes známo. Že přitom měli k dispozici i nějaké pomahače, je jasné. Kolik jich ale bylo a jak byli aktivní, se neví. Koneckonců, někteří z těch, kteří jako jedni z mála toto řádění přežili, pod nátlakem pomáhali vyhlazovacímu komandu odehnat dobytek a odvést nakradený majetek. Dále pak už přežili jen ti, kteří měli zrovna to štěstí, že nebyli ve vesnici přítomni. Profesor Vaculík mi jednou říkal, že se kloní k tomu, že Němci měli toho dne k dispozici pár polských pomahačů, ale ani to není prokazatelné.

Přeživší ženy a děti z Českého Malína. Vpředu v bílé košili Josef Řepík
Lidi zahnali do kostela, pak je upálili. Český Malín před 80 lety ovládl teror

Je tedy správná teorie, že k vypálení a vyvraždění Českého Malína došlo vlastně omylem, kdy šli Němci vypálit nedaleký Ukrajinský Malín a prostě se spletli?
Ano, skutečně si myslím, že šlo o omyl a záměnu ze strany nacistické okupační správy, která chtěla vyhladit sousední Ukrajinský Malín. Záminka Němců k této akci by nebyla nijak výjimečná: i polští historikové a pečlivá německá vojenská hlášení přiznávají přinejmenším stovky drobnějších či závažnějších diverzních útoků proti nacistické okupační správě a vojenským konvojům ze strany UPA.

Ukrajinští nacionalisté tedy za vypálení Českého Malína nemohou?
Ty bych z toho rozhodně nepodezíral. V ten moment už se naplno věnovali budování odbojových struktur a až do přechodu fronty v roce 1944 operovali na teritoriu okupovaném Němci, k nimž po mnoha zločinech spáchaných na ukrajinském civilním obyvatelstvu rozhodně neměli důvěru, a naopak proti nim bojovali. Navíc i ty nacionalisty, kteří na čas spolupracovali s Berlínem, zklamala jejich negativní reakce na možnost vyhlášení nezávislé Ukrajiny 30. června 1941 ve Lvově. Většina místních Ukrajinců vnímala německý režim jen jako okupační, stojící za krutými represemi vůči obyvatelstvu.

Rolnická rodina na Volyni
Volyňský masakr: Zůstalo přes 100 tisíc obětí, k popravě sloužily sekery i vidle

Západní Ukrajina byla navíc specifická tím, že ti, kdo původně spadali pod meziválečné Polsko a byli po paktu Ribbentrop-Molotov přiděleni k sovětskému záboru, zažili běsnění i ze strany NKVD. Sovětský režim pak už trvale vnímali rovněž jen jako okupační a jako smrtící hrozbu. Proto také odpor UPA a ukrajinských nacionalistů na západní Ukrajině trval přes veškeré represe až do 50. let.

Jaký byl vlastně vztah Ukrajinců k volyňským Čechům?
Vztah ukrajinských nacionalistů a UPA i místních Poláků k volyňským Čechům představuje samostatné téma. Byla to skupina, která vlastně nikomu nevadila. Neměla politické požadavky, na to nebyla dost početná. Nepřátelství mezi Poláky a Ukrajinci, jež v tomto období naplno vyhřezlo jednak na základě starých vzájemných křivd, jednak pod vlivem jakéhosi mocenského vakua probíhající války, kdy se někteří radikálové nechali nepřijatelně inspirovat k vyhlazovacím akcím ve stylu nacistického i sovětského režimu, se tak volyňských Čechů naštěstí až tolik nedotklo. Paradoxně podstatně víc je zasáhly stalinské represe ve 30. letech.

Fotografie Českého Malína z období před druhou světovou válkouFotografie Českého Malína z období před druhou světovou válkouZdroj: se svolením Dariny Martinovské z knihy Jozífek z Českého Malína aneb dětství skončilo 13. 7. 1943

Organizované útoky ze strany UPA proti volyňským Čechům za války jsou zadokumentovány, pokud vím, pouze u obce Kupičov. Jinak docházelo k normálním mezilidským a sousedským kontaktům a mnohdy i k výměně informací. Násilí bylo přítomno, byla to doba, kdy zkrátka nebylo bezpečno, ale bylo spíše individualizované, a navíc se opět dalo těžko přesně identifikovat, kdo byl kdy viník.

Samozřejmě vždy zůstávala i nějaká množina lidí, pro něž bylo rozhodující vlastní prospěchářství a sloužili jakémukoliv režimu, který pro ně skýtal nějaké materiální výhody. Tam ale zase mnohdy ustupuje do pozadí nějaký nacionalismus, notabene když pomáhali leckdy týrat i své vlastní sousedy a příslušníky téhož národa. Zůstává hlavně hyenismus a to zmíněné prospěchářství. Zkrátka je vždy důležité bedlivě posuzovat chování každého jednotlivce. Pokud k tomu máme prameny.

Výstava v krnovské Flemmichově vile představuje osudy Poláků z Hlubčicka, kteří před válkou žili na Volyni a v dalších regionech Ukrajiny.
Žili jako sousedé. Volyňští Češi a Poláci vzpomínají na ukrajinské kořeny

Co se později stalo s obyvateli Českého Malína, kteří přežili?
Někteří z nich následně vstoupili do jednotek československého zahraničního odboje – armádního sboru v SSSR. Jeho příslušníci také zbytky Malína po přechodu fronty zdokumentovali. Paradoxem je, že ty volyňské Čechy, kteří po válce využili možnosti přestěhovat se do Československa, bedlivě monitorovala Státní bezpečnost. Protože viděli, jak vypadá sovětský ráj zblízka, a leckdy se tím nijak netajili, chystala se je v rámci Akce Blaník obvinit ze „spolupráce s nacisty a banderovci“. Hutná složka je pod tímto názvem dodnes uložena v Archivu bezpečnostních složek. Nakonec z toho ale nic nebylo. Myslím, že i těm vyšetřovatelům to přišlo absurdní. A největší vlna zinscenovaných politických procesů začátku 50. let už mezitím odezněla.