Kliknutím zvětšítePo skončení druhé světové války ukončily židovské podzemní vojenské organizace spolupráci s Brity, po jejichž boku chránily tzv. Britský mandát Palestina před nacistickým Německem, a zahájily naopak ozbrojené akce proti britským jednotkám. Židé britské vládě vyčítali, že v Palestině, kterou Británii svěřila v roce 1919 Společnost národů jako mandátní území, straní Arabům a že vláda nedodržuje závazky vyplývající z válečné spolupráce.
Po sérii židovských ozbrojených útoků, jako bylo třeba zničení britského radaru na hoře Karmel nedaleko Haify nebo vyhození do vzduchu 11 mostů spojujících Palestinu s Emirátem Zajordánsko a se sousedními zeměmi Libanon, Sýrie a Egypt, aby se tak přerušily cesty používané britskou armádou, se Spojené království v roce 1947 svého mandátu v Palestině vzdalo.
Izrael se rodí v krvi
Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala v listopadu 1947 plán na rozdělení Palestiny, podle nějž se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát. Liga arabských států a Vysoká arabská komise ale tento plán 30. listopadu 1947 rezolutně odmítly.
Záhy poté se v Palestině rozpoutalo oboustranné masové vraždění mezi Židy a Araby. Hned první den po přijetí rezoluce OSN zabili palestinští Arabové ve třech incidentech celkem sedm Židů: v osm hodin ráno pět cestujících v autobusu z Netanji do Jeruzaléma, o půl hodiny později jednoho člověka v dalším autobuse a den nato pětadvacetiletého Žida, kterého zastřelil neznámý útočník v Jaffě.
11. prosince 1947 dosáhlo vzájemné násilí takové míry, že jeruzalémský korespondent časopisu The Times napočítal jen během tohoto dne kolem 130 zabitých. Sedmdesát obětí představovali Židé, padesát Arabové, zbytek tvořilo několik britských vojáků a jeden britský policista.
Občanská válka mezi Židy a Araby se rychle přenesla také do Jeruzaléma, v jehož historické části (Starém Městě) žilo kolem 2,5 tisíce Židů. Ti se stali obětí pětiměsíční arabské blokády, protože arabské jednotky obsadily strategické vesnice v Judských horách, rozmístěné nad dálnicí spojující Tel Aviv s Jeruzalémem. Tím dostaly pod kontrolu jedinou zásobovací trasu města a začaly ostřelovat židovské konvoje s potravinami, které se snažily dostat do Jeruzaléma.
V dubnu roku 1948 už byl nedostatek potravin ve městě kritický. Vedoucí podzemní sionistická vojenská organizace Hagana se proto rozhodla spustit operaci Nachšon, jejímž cílem bylo vytlačit Araby z vesnic, a znovu tak ovládnout přístupový koridor do Jeruzaléma. Akci bohužel provázel mimořádně kontroverzní útok na arabskou vesnici Dejr Jásin z 9. dubna 1948, kde po osmi hodinách bojů s tvrdě se bránícími Araby zůstalo 110 až 250 mrtvých obyvatel, mezi nimi i ženy a děti.
Izraelští vojáci v Nirimu
Pravděpodobně v odvetě za tento brutální akt zmasakrovali Arabové o tři dny později na cestě mezi Novým městem a horou Scopus konvoj 77 židovských lékařů a sester, který mířil do nemocnice Hadassa. K dalšímu masakru došlo den před vyhlášením nezávislosti Izraele, tedy 13. května 1948. Arabská legie podporovaná místními arabskými dobrovolníky ten den dobyla blok kibuců Guš Ecion. Pobito bylo celkem 157 obránců kibucu, přičemž 50 z nich zlynčoval dav až poté, co se vzdali.
O den později byla podepsána izraelská deklarace nezávislosti a ještě o půlnoci téhož dne napadly nově vzniklý Izrael pravidelné armády Egypta, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku. Začala válka o nezávislost Izraele.
Operace Dekel
11. června 1948 bylo uzavřeno první příměří. Situace Izraele byla kritická, neboť téměř celý jih země ovládali Egypťané, jejichž dělostřelci mohli ostřelovat Tel Aviv i Jeruzalém. Jeruzalém byl obklíčen a jeho situace byla nadále vážná.
Podmínky příměří příliš respektovány nebyly. Třebaže během něj neměla ani jedna strana vyzbrojovat nové jednotky, obě rychle doplňovaly zbraně, přičemž Izrael ve velké míře zásobovalo zejména Československo, které bylo hlavním dodavatelem zbraní Haganě. Vojáci na obou stranách však byli značně vyčerpaní.
První příměří vypršelo 9. července, další mělo začít platit o deset dní později. A právě toto desetidenní okno využil Izrael k ofenzívě, jejíž nejúspěšnější a nejrozsáhlejší akcí byla operace Dekel, provedená na severu Palestiny. Na starost ji dostala 7. obrněná brigáda vedená kanadským dobrovolníkem Benem Dunkelmanem (v Izraeli nazývaným Benjamin Ben-David), kterou podporoval prapor z brigády Carmeli a některé jednotky tzv. Golanské brigády.
„První fáze této operace sestávala z dobytí řady vesnic podél severojižní osy postupu v západních galilejských kopcích. Tato počáteční fáze významně rozšířila v oblasti kolem přístavu Akko pás pobřeží, ovládaného sionistickými silami,“ uvádí Internetová encyklopedie palestinské otázky.
Ostřelování Jeruzaléma
Jednotky 7. brigády se poté obrátily na západ, aby obsadily a zajistily vesnice v západní Galileji. Ani to se bohužel neobešlo bez excesů vůči civilistům: například 15. července bombardovala izraelská letadla vesnici Saffurija, následkem čehož uprchlo mnoho vesničanů na sever do Libanonu. Další hledali úkryt v Nazaretu. Následující den padla obec Al-Damun. Po dobytí těchto vesnic pokračovala 7. obrněná brigáda v postupu na jihovýchod, kde se spojila s pěšáky Golanské brigády a zaútočila na Nazaret.
Nazaretské vyhánět nebudu
Ještě večer 16. července se Nazaret po lehkém boji Izraelcům vzdal. Střet si vyžádal na izraelské straně jen jednoho padlého a jednoho zraněného vojáka. Na tom, že město vzdorovalo spíše jen symbolicky, měl zřejmě nemalý podíl fakt, že drtivá většina Palestinců žijících v Nazaretu byli křesťané, kteří jen pramálo stáli o začlenění do muslimského státu, ať už pod vedením jordánského krále Abdulláha I., který chtěl Palestinu pro sebe, nebo Muhammada Amína al-Husajního, palestinského vůdce podporovaného Egyptem a Saúdskou Arábií.
Svou roli sehrála také osobnost Bena Dunkelmana, který se městské radě slavnostně zaručil, že v případě kapitulace Izraelci žádnému palestinskému civilistovi neublíží, a byl odhodlán tento slib dodržet. Postavil se kvůli tomu i proti svým nadřízeným; když ho totiž krátce po dobytí Nazareta vyzval vrchní izraelský velitel generál Chajim Laskov, aby z města vyhnal palestinské civilní obyvatelstvo, Dunkelman odmítl uposlechnout.
„Haim Laskov přišel s ohromujícím rozkazem: Civilní obyvatelstvo Nazaretu musí být evakuováno! Byl jsem šokován a zděšen. Řekl jsem mu, že nic takového neudělám – že jsme dali slib obyvatele města chránit a že s ohledem na to by takový krok byl nadbytečný a škodlivý … Když Haim viděl, že odmítám rozkaz uposlechnout, odešel,“ zaznamenal Dunkelmanovu vzpomínku izraelský novinář a překladatel Peretz Kidron v knize Pravda, jíž žijí národy.
Laskov poté jmenoval vojenským guvernérem města jiného důstojníka než jeho a Dunkelmanova brigáda dostala rozkaz se z Nazaretu stáhnout. Odvážný velitel ale ani poté od svého předsevzetí neustoupil: rozkaz splnil až poté, co mu jeho nástupce Avraham Yaffe dal čestné slovo, že obyvatele města nevyžene ani jim nijak neublíží.
Kostel svatého Josefa v Nazaretu. Palestinci v Nazaretu byli v naprosté většině křesťanského vyznání, což je pomohlo uchránit před vyhnáním
Laskov se pokusil získat pro svůj záměr podporu přímo u prozatímní izraelské vlády, ale premiér David Ben Gurion jeho rozkaz nakonec vetoval. Arabští obyvatelé Nazareta tak nebyli nikdy nuceni se vystěhovat, což bylo v ostrém kontrastu se situací ve všech městech v okolí.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
