Kliknutím zvětšíteByl večer, pondělí 19. ledna 1931, a dvaapadesátiletý zaměstnanec liverpoolské pojišťovny William Wallace právě dorazil do svého oblíbeného šachového klubu, kde měl domluvenou partii.
Od obsluhy ale dostal do ruky papírek se zprávou, kterou kdosi do klubu zatelefonoval asi 25 minut před jeho příchodem. Stálo v ní, ať se druhý den v půl osmé večer ohlásí na liverpoolské adrese Menlove Gardens East číslo 25 u muže jménem „R. M. Qualtrough“, který si prý u něj chce domluvit pojištění. „Rád bych se viděl konkrétně s vámi,“ vzkázal údajně tento muž.
Tajemný neznámý na neexistující adrese
Wallace byl zmatený; žádného Qualtrougha neznal, nikdy s nikým takovým nejednal. Přesto si poznamenal jeho jméno a následující podvečer se po návratu z práce domů (bydlel spolu s manželkou Julií ve Wolvertonské ulici v liverpoolské čtvrti Anfield) opravdu rozjel tramvají na jih města, přičemž své ženě řekl, že se co nejdříve vrátí.
„V 19:10 nastoupil v Lodge Lane do tramvaje a průvodčímu i revizorovi pravidelně připomínal, kam jede,“ uvedly před rokem reportérky britského listu Liverpool Echo Annie Williamsová a Emilia Bonaová, které znovu rekonstruovaly dávný případ.
Po vystoupení z tramvaje na zastávce Menlove Gardens ale Wallace zjistil, že žádná adresa Menlove Gardens East neexistuje. Zahrady Menlove Gardens se sice táhly na sever, na jih i na západ, ale na východ nikoli. Wallace se pokusil doptat na cestu u místního policisty na obchůzce i v nedaleké trafice, ale všichni jenom krčili rameny. Nikdo neslyšel ani o zmíněné adrese, ani o žádném panu Qualtroughovi.
Asi po tři čtvrtě hodiny marného hledání se tedy muž rozjel zpátky k domovu. Tam ho zhruba ve 20:45 potkali jeho sousedé John a Florence Johnstonovi, kteří se právě vraceli domů. Wallace postával v zadní uličce za domem a stěžoval si, že se nemůže zepředu ani zezadu dostat dovnitř. „Neslyšeli jste dneska v noci něco neobvyklého?“ dotazoval se naléhavě.
Umlácená mrtvola v obýváku
Johnstonovi pokrčili rameny, ale aby projevili o sousedovy problémy nějaký zájem, prošli kolem něj přes dvorek a zkusili sami vzít za kliku od zadních dveří. Ty se překvapivě otevřely.
Wallace jim tedy poděkoval a prošel kolem nich do domu, jenž oné zimní noci už tonul v naprosté tmě. Muž si uvnitř rozsvítil lampu a vstoupil do obýváku. Vzápětí vyběhl zpátky na ulici: „Pojďte se podívat! Mou ženu někdo zabil!“
Oba manželé tedy vstoupili dovnitř a v obývacím pokoji uviděli Julii Wallaceovou ležet rozvalenou před plynovým krbem. Byla doslova umlácená. „Místnost byla dějištěm naprosté hrůzy, Juliino bezvládné tělo leželo v kaluži její vlastní krve a další krvavé stříkance stékaly po brutálním útoku po zdech,“ popsaly tuto scenérii reportérky Liveropool Echo.
Juliiny šaty byly částečně spálené od ohně v krbu, a stejně tak byl popálený i její kabát, který ležel pod ní.
Wallace zíral na otlučené, popálené a krvácející tělo své manželky, načež se obrátil ke svým sousedům a řekl: „Dobili ji, koukněte na její mozek.“
Když na místo dorazila policie, jevil se případ na první pohled jako vloupání, které skončilo tragicky, protože žena přistihla lupiče v domě. Kuchyňská skříň, do níž Wallace zamykal peníze, byla násilím vypáčená a všechna hotovost byla pryč. Policisté také věděli, že v době vraždy se pohyboval v okolí sériový lupič, jemuž přezdívali „anfieldský bytař“.
Jenže tu něco nehrálo. Kromě peněz ze skříně v kuchyni už záhadný lupič a vrah v domě nic jiného neukradl, dokonce se ani nepodíval do Juliiny kabelky – její obsah byl zcela neporušený. A způsob provedení celého zločinu neodpovídal tomu, jak anfieldský bytař obvykle postupoval.
Zvláštní manželský pár
Detektivové se tedy začali více zaměřovat na samotného Williama a na jeho vztah s Julií. Jak vlastně žili manželé Wallaceovi? A jak se dali dohromady?
„Byl to neobvyklý pár. William býval často nemocný, měl chronické problémy s ledvinami. Jeho žena Julia byla podezřívavá k cizím lidem a vedla dost uzavřený život. Jeden jejich bývalý přítel popsal jejich manželství jako ‚bez lásky a napjaté‘,“ uvedly Annie Williamsová a Emilia Bonaová.
Právě problémy s ledvinami, jimiž trpěl už od mládí, vedly Williamse, který od roku 1903 působil na pobočce pojišťovny v Kalkatě v Indii, aby se na prahu třicítky, v roce 1907, vrátil do Anglie, kde mu vyoperovali jednu nemocnou ledvinu. S Julií, jež byla podle různých zdrojů o osm až 17 let starší než on, se poznal o čtyři roky později, když působil v Harrogate jako volební agent britských liberalistů. V březnu roku 1914 se vzali.
Podivné nesrovnalosti v Juliiině věku byly dány zřejmě tím, že již v roce 1875 osiřela, když se její otec, zkrachovalý a alkoholu propadlý farmář z okolí Northallertonu, upil k smrti. Julia se za něj pravděpodobně styděla, a tak začala o svém dětství šířit celou řadu vybájených historek: například tvrdila, že její otec byl významný veterinář a její matka že byla Francouzka. Je dost možné, že takto lhala i o svém věku.
Po vypuknutí první světové války ztratil Wallace své místo volebního agenta a rodina na čas zůstala bez prostředků. S pomocí svého otce si však William brzy našel novou práci u pojišťovny Prudential v Liverpoolu a v roce 1915 se tam i s Julií přestěhoval. Nové bydlení si zařídili v již zmíněné čtvrti Anfield, jež sousedila s čtvrtí Clubmoor, kde sídlila Wallaceova pojišťovací pobočka.
Oba manželé vedli poměrně usedlý domácký život. Wallace se kromě šachů zajímal ještě o botaniku a chemii, kterou také na půl úvazku přednášel na liverpoolské technické univerzitě, a v roce 1928 se naučil hrát na housle, aby mohl při domácích hudebních večerech doprovázet svou ženu, která byla vynikající klavíristka.
Z oznamovatele hlavní podezřelý
Policie si vyposlechla celý Wallaceův příběh a po jeho prvotní výpovědi se zaměřila pochopitelně nejvíce na onen tajemný telefonát se vzkazem, který přijala obsluha v klubu.
To ji vzápětí dovedlo k tomu, že se z oznamovatele zločinu stal hlavní podezřelý. Detektivové totiž zjistili, že neznámý volající, který se představil jako Qualtrough, volal z telefonní budky, jež se nacházela jen 400 yardů (necelých 370 metrů) od Wallaceova domu, třebaže obsluha tvrdila, že uváděl druhý konec města.
Pro policisty to byla indicie, že do klubu mohl zavolat Wallace sám – budka totiž stála hned vedle zastávky tramvaje, kterou k cestě z domova do klubu běžně používal.
Jakmile si to detektivové uvědomili, začali prověřovat ono Wallaceovo bloudění během dalšího večera, kdy prý hledal údajného pana Qualtrougha. A jejich podezření zesílilo. Zjistili totiž, že si počínal natolik nápadně, že si jej zapamatovalo nejméně 12 svědků. Na zkušené vyšetřovatele to dělalo dojem, jako kdyby si Wallace předem vyráběl alibi.
„V tramvaji opakovaně navázal hovor s průvodčím i s revizorem jízdenek a pořád jim připomínal, aby mu nezapomněli říct, kde má vystoupit. Dal si přitom záležet na tom, aby jim zdůraznil, že je v této části města ‚naprostý cizinec‘, převyprávěl jim svou neobvyklou story o R. M. Qualtroughovi a uvedl i čas, kdy by se měli setkat,“ uvádějí reportérky Liverpool Echo. „Tohle jeho zvláštní chování nepřestalo, ani když vystoupil z tramvaje. Zastavoval obyvatele, zašel do trafiky a dokonce požádal o pomoc při hledání místa schůzky policistu.“
Policie tedy Wallace zatkla a začala zjišťovat, zda mohl zabít svou ženu ještě předtím, než do oné tramvaje nastoupil. Jízdní řád detektivové znali, tak si ověřili ještě čas, kdy odešel z práce, a odvodili si, kdy mohl dorazit domů. Poptali se také po okolí, kdo a kdy viděl Julii naposledy živou a podle počtu ran na mrtvé ženě odhadli čas, který vrah potřeboval k jejímu brutálnímu umlácení.
Odsouzen k smrti, ale nakonec osvobozen
Jakmile měli všechny tyto údaje, potřebovali dokázat, jestli by to Wallace mohl poté stihnout na zastávku tramvaje. Vyšetřovací pokus prováděl jako figurant mladý detektiv, který tramvaj v potřebném čase opravdu doběhl, jenže s pomocí divokého sprintu, který by dvaapadesátiletý churavějící Wallace s odoperovanou ledvinou asi nezvládl.
„Policistům se v Anfieldu ozvalo několik svědků, kteří tvrdili, že si pamatují, že viděli Julii živou ještě kolem 18:30 nebo 18:45. Pokud by Wallace zavraždil svou manželku, měl by jen asi 15 minut na to, aby provedl vraždu, převlékl se, smyl krev a došel do tramvaje na čas 19:06. Policejní prohlídka kanalizace kolem domu ale ukázala, že té noci jí žádná voda netekla – takže vrah musel z místa uniknout celý od krve poté, co pečlivě zamkl všechny dveře,“ vypočítávají tyto nesrovnalosti reportérky Liverpool Echo.
Přestože se po všech těchto zjištěních zdálo být nemožné, že by Wallace vraždil, policie žádného lepšího podezřelého nenašla, a úplně se Wallaceova vina vyloučit nedala.
Muž byl tedy z vraždy své manželky přece jen obviněn a po krátkém procesu byl v dubnu 1931 shledán vinným. Porota o jeho vině rozhodla po krátké poradě zcela jednomyslně. Soud jej odsoudil k trestu smrti oběšením s tím, že poprava bude vykonána další měsíc.
Wallace se proti zdrcujícímu rozsudku okamžitě odvolal a odvolací trestní soud v Londýně mu dal za pravdu. Podle jeho verdiktu nebylo prokázáno nade vší pochybnost, že muž zločin opravdu spáchal, a proto je potřeba pohlížet na něj jako na nevinného. Ještě v dubnu 1931 byl William Wallace propuštěn na svobodu.
Dlouho se jí ale neužil. Znovu se přihlásily jeho celoživotní problémy s ledvinami, a tentokrát jim už jeho oslabený, a navíc stresem vyčerpaný organismus vzdorovat nedokázal. V roce 1933 William Wallace zemřel.
Wallace to nemohl udělat a ani nikdo jiný. Tahle vražda je prostě nemožná. Je to nevyřešitelný případ, uvedl k Wallaceově kauze slavný autor detektivek Raymond Chandler (na snímku)
Další podezřelý
Pachatele Juliiny vraždy se nepodařilo nikdy vypátrat a případ nebyl dodnes uspokojivě vyřešen. V průběhu bezmála století se však objevila celá řada teorií, která se pokoušela tuto dávnou brutální vraždu vysvětlit.
Jedním z podezřelých, jež policie kromě Wallace původně prověřovala, byl například jistý dvaadvacetiletý mladík Richard Gordon Parry, který pracoval ve stejné pojišťovně jako Wallace. Parry věděl, kde Wallace bydlí, a věděl i to, že doma mívá větší částky z pojišťovny. A protože sám utrácel víc, než kolik vydělal, měl motiv i možnost se o loupež u Wallaceových pokusit.
Podle některých spekulací se prý navíc mohl chtít svému kolegovi z práce pomstít, protože ten jej údajně přistihl při krádeži v pojišťovně a měl to oznámit, takže Parry směřoval k vyhazovu. Tato verze však není úplně potvrzená.
Při výslechu se Parry hájil tím, že byl v inkriminovanou dobu se svou dívkou, která mu toto alibi potvrdila, takže ho policisté nechali být. Jenže po smrti Williama Wallace – a poté, co ji Parry opustil kvůli jiné ženě – se tato dívka údajně přihlásila Wallaceovu advokátovi s tím, že policistům lhala a o tom, kde byl Parry v době vraždy, ve skutečnosti nic neví.
Jistě, také měla důvod se svému nevěrnému milenci mstít, což je zřejmě odpověď i na otázku, proč Wallaceův advokát s dívčiným svědectvím nic neudělal: jeho klientovi už to stejně nemohlo nijak pomoci, když byl mrtvý, a u soudu by zhrzená milenka jako věrohodná svědkyně nejspíše neobstála.
V roce 1981 však našel stopu po údajném dívčině svědectví rozhlasový reportér Roger Wilkes, který připravoval pořad k 50. výročí tajemné vraždy. Tomu to nedalo a pokusil se i po půl století Parryho pohyb oné osudné noci zmapovat. Zjistil, že v noci, kdy došlo k vraždě, zajel Parry se svým vozem do místních garáží, kde pomocí vysokotlaké hadice umyl své auto zvenčí i zevnitř. Mechanik v garáži si prý také všiml, že jedna z jeho rukavic byla nasáklá krví.
Wilkes se na základě těchto indicií pokusil najít také samotného Parryho, ale jeho pátrání vedlo jen ke zjištění, že tento muž zemřel pár měsíců předtím, než se reportér začal o tento případ zajímat.
Pozoruhodné ovšem zůstává i Wallaceovo chování v době vraždy. Proč se tak vehementně snažil upoutat na sebe pozornost? Chtěl, aby bylo zjevné, že byl určitě někde jinde? Mohl navést Parryho k vraždě své manželky pod záminkou loupeže, a sám si zatím opatřovat alibi? To už se asi nikdy nedozvíme. Tajemný pachatel vraždy v Liverpoolu zůstává před zákonem nadále neodhalen.
10
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
