Jedním z 15 hlavních ostrovů souostroví Galapágy je ostrov Floreana, zvaný též Charlesův ostrov (podle anglického krále Karla II. Stuarta), který patří Ekvádoru. Jeho rozloha činí něco přes 173 kilometrů čtverečních a v převážné míře ho pokrývají lávové kameny, porostlé trnitými křovinami.
V 18. a na počátku 19. století sloužil tento tehdy neobývaný ostrov jako tajná základna anglických pirátů a jako velrybářské překladiště. V roce 1832 se Ekvádor pokusil kolonizovat ostrov skupinou trestanců. Tento pokus nakonec dopadl neúspěšně, ale v roce 1835, kdy ostrov navštívil slavný přírodovědec Charles Darwin, tam trestanci ještě byli.
Galapágy inspirovaly Darwina k vytvoření jeho světově proslulé evoluční teorie o vývoji druhů, jinak však nadále zůstávaly zapomenutým tropickým rájem v rovníkovém pásmu, neobydleným a nepřístupným, plným unikátních živočišných i rostlinných druhů.
Teprve během 20. let 20. století si získaly znovu světovou pozornost, a to zvláště již zmíněný Charlesův ostrov. Důvody byly dva: tím prvním byl bestseller Galapágy: Konec světa, který tehdy sepsal přírodovědec William Beebe o svých cestách na ostrovy a jenž si získal světovou popularitu. Tím druhým pak bylo to, že ekvádorská vláda se rozhodla již podruhé pokusit se ostrov kolonizovat a nabídla potenciálním osadníkům, že mohou po deset let žít na ostrově bez placení daní, s právem volného lovu a rybolovu.
Sen o životě na tropickém ostrově přitahoval především Němce a Rakušany, kteří po prohrané světové válce, jež je zatížila nemalými reparacemi, zažívali těžkou dobu plnou sociálních a ekonomických otřesů.
Nahý pár v ráji
Ještě ve 30. letech však navzdory úsilí ekvádorské vlády zůstávaly Galapágy z větší části neobydlené. Její výzva nicméně zaujala berlínského lékaře Friedricha Rittera, který se odstěhoval na Galapágy se svou bývalou pacientkou a současnou milenkou Dorou Strauchovou. Dvojice nejdříve odcestovala do Jižní Ameriky, kde strávila měsíc v Guayaquilu, a poté odplula na galapážský Charlesův ostrov či jinými slovy ostrov Floreana.
Pár předpokládal, že bude žít v tropickém ráji obklopen želvami a leguány, ale netušil, že na ostrově žijí také velcí savci jako skot nebo prasata. Angličtí piráti, kteří se skrývali na ostrovech v 18. století, sem zavlekli kozy, a ekvádorská vláda vysadila v následujícím století na ostrovech psy, kteří měli redukovat rozmnožující se kozí stáda. První kolonisté z řad vězňů pak s sebou přivedli dobytek, osly, kočky a prasata a kromě toho také krysy, myši a šváby.
A právě tato zvířecí společnost uvítala Ritterovy, kteří doufali, že přijíždějí do nedotčeného přírodního ráje. Zdivočelá prasata přerývala milencům zahradu a vyhrabávala skrovnou úrodu, krysy je obtěžovaly ve spánku. Ritter nasadil proti těmto invazním vetřelcům jed na krysy a dynamit, a třebaže mnoho zvířat nezabil, exploze dynamitových patron znervóznily prasata alespoň natolik, že se nadále držela stranou.
Ačkoli se tedy vulkanický ostrov ukázal být neočekávaně drsný, oběma německým milencům se přece jenom dařilo budovat si v něm svůj nový domov.
„Dora a Friedrich prožívali v mnoha ohledech své vlastní ztělesnění příběhu Adama a Evy a byli také skutečně nazýváni Adamem a Evou z Galapág,“ uvedla podle webu The Culture Trip později filmová dokumentaristka Dayna Goldfineová, jejíž dokument Galapážská aféra zachycuje nejstarší obyvatele ostrovů.
Goldfineová si povšimla také toho, že oba milenci se stali brzy navzdory své snaze najít naprostou samotu mezinárodně populární. „Brzy je objevil bulvární tisk, hlavně proto, že byly zveřejněny jejich dopisy, které psali domů svým přátelům a rodině. Ti je poslali do novin.“
Ritterovi na ostrově brzy zjistili, že nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s tropickým vedrem, je nosit pouze bederní roušku. Když u břehů jejich ostrova přistála nějaká loď s návštěvníky, zahlédli hosté často Ritterovy, jak se utíkají obléci. Ostrov si tak začal v tisku získávat pověst nudistického ráje.
Podle vědce Walda L. Schmitta ze Smithsonianova ústavu nicméně Ritterovi nebyli opravdovými nudisty, protože chodili nazí z praktických, nikoli filozofických důvodů.
Za první dvojicí přijely další
Nahota obou partnerů však jenom přispěla k velkému zpopularizování i ke zbulvarizování jejich příběhu, a jejich dobrodružství tak inspirovalo další německou rodinu: Heinze a Margret Wittmerovy, kteří se na ostrov Floreana přistěhovali v roce 1932 i se svým třináctiletým synem.
Margret byla v té době znovu těhotná a oba manželé doufali, že jim Ritter, jenž patřil mezi významné německé gynekology, pomůže dítě odrodit, jenže Friedrich s Dorou si od svých konvečnějších nových sousedů drželi odstup a spíše se jim vyhýbali.
„Wittmerovi byli tím typem rodiny, jemuž se říká ‚sůl země‘ a jejich domácí osobnostní založení se těžce střetávalo s intelektualismem Rittera a jeho milenky, kteří čerpali svou životní filozofii z díla Friedricha Nietzscheho,“ uvádí Smithsonian Institution Archive.
Sousedé tak od sebe žili asi hodinu chůze a moc často se nevídali. Brzy ale přibyla třetí skupina nových obyvatel: tentokrát šlo o samozvanou rakouskou (podle některých zdrojů německou) „baronesu“ Eloise Wehrborn de Wagner-Bosquetovou, která přicestovala na ostrov se dvěma společníky, Robertem Philippsonem a Rudolfem Lorenzem, oběma německé národnosti.
Tajemná dobrodružka
Eloise byla moderní žena, která o svém životě v Evropě vyprávěla grandiózní historky, jež neustále vylepšovala. Vědec Waldo L. Schmitt se nakonec pokusil na základě všech dostupných údajů o jejím předchozím životě zrekonstruovat nejpravděpodobnější verzi jejího příběhu.
Podle ní Eloise pracovala během první světové války jako sekretářka v Konstantinopoli, ale o svou práci přišla a nějakou dobu nevěděla, co dál. Nakonec se uchytila v jednom kabaretu, kde se seznámila s francouzským obchodníkem Bosquetem. Vzala si ho a oba novomanželé se přistěhovali do Paříže k Bosquetově matce.
Ta ale sňatek neschvalovala a ve snaze vyvázat svého syna z tohoto spojení seznamovala Eloise s řadu nezadaných svobodných mládenců, včetně Lorenza a Philippsona. Eloise si s nimi podle všeho opravdu začala a Bosquet požádal o rozvod.
Tím dívka přišla o střechu nad hlavou a rozhodla se vyslyšet nabídku ekvádorské vlády a rozmnožit počet německy mluvících osadníků na ostrově Floreana. Domluvila se s ekvádorským konzulem a rozjela se na ostrov. Lorenz i Philippson ji dychtivě doprovázeli.
Sexy Amazonka s pistolí
Cestu na ostrov financovala Eloise z prodeje svého obchodu s dámským oblečením, který provozovala během svého manželství s Bosquetem. Část zásob v podobě francouzského spodního prádla si ale vzala s sebou, aby měla v čem trávit dlouhé horké dny na ostrově.
Na ostrově Floreana přistála se stejnou pompou, jako kdysi Angličané ve Virginii. V jejích očích byl tento ostrov okamžitě její.
Brzy se proslavila ještě více než nudistická rodina Ritterů. Pasažéři kolem projíždějících lodí si rychle všimli divoké sexy Amazonky, která se procházela po pláži ve velmi sporém oblečení a s pistolí po boku a občas si neváhala před zraky přihlížejících užívat s oběma svými milenci.
Podle dokumentu Galapážská aféra hodlala Eloise vybudovat na ostrově luxusní hotel a svůj provokativní zjev využívala jako reklamu, jíž si dobývala pozornost zejména amerického tisku. Ten si jí skutečně brzy povšiml a nazval ji „císařovnou z Floreany“.
Bizarní příběhy krásné dívky žijící na hromádce se dvěma muži na tropickém ostrově upoutaly pozornost amerických milionářů, kteří začali k ostrovu zajíždět na svých jachtách, aby se podívali na skutečné zastánce volné lásky. Jejich návštěvy se většinou neobešly bez štědrého příspěvku na údržbu Eloisiny usedlosti, kterou nazvala „Hacienda Paradise“.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Smithsonian Institution Archives, CC BY-SA 4.0
zoom_in
Eloise von Wagner Bosquetová se svými přáteli a milenci na Galapágách
Americký tisk nadšeně popisoval Eloisin každodenní život. „Baronesa se schoulila na jedné z pohovek s napůl zavřenýma očima a bez povzbuzování vyprávěla svůj romantický příběh,“ stojí v jedné dobové zprávě v tehdejších novinách. „Je oblečená jako miminko ve stejných dupačkách, jaké používají dívky cvičící ve sborech… Američané jsou do ní blázni.“
Ráj se mění v peklo
Vychloubačné Eloisino chování ale začalo její sousedy brzy dráždit a na ostrově začalo docházet k mnoha malicherným konfliktům. Navíc se začal komplikovat její vztah s oběma milenci: podle všeho začala dávat přednost průbojnějšímu a dravějšímu Philippsonovi, jenž submisivnějšího Lorenza týral a mlátil.
Věci se ještě více zkomplikovaly, když přišlo období dešťů. Nepřízeň počasí totiž způsobila, že turistické jachty přestaly k ostrovu zajíždět – a to byl problém zejména pro obyvatele Eloisiny haciendy, kteří na nich byli potravinově závislí.
Tenčící se zásoby zesílily rostoucí napětí. Začátkem března 1934 se Lorenz s Philippsonem znovu porvali, Lorenz prohrál a zbitý hledal útočiště u Wittmerových, kteří ho pustili k sobě.
Podle pozdějších vzpomínek Margret Wittmerové byl dne 27. března 1934 ostrov Floreana až strašidelně tichý, jakoby se nad tímto tropickým rájem vznášela nějaká tísnivá předtucha.
O den později se u Wittmerových objevila baronesa a sháněla se po Lorenzovi; ten v tu dobu ale odešel spolu s Wittmerovým starším synem sbírat dřevo. Baronesa proto Wittmerové řekla, že konečně dorazila jachta s jejími americkými přáteli, kteří pozvali ji a Philippsona na cestu do jižních moří. Oba prý okamžitě odplují a neplánují se vrátit, takže Lorenz si může nechat dům i zvířata.
Když se mladík vrátil ze sběru dřeva, přetlumočila mu Wittmerová vzkaz a Lorenz se vydal do haciendy. Po nějaké době se ale vrátil a vyprávěl, že našel dům prázdný, bez osla, který tam měl být, bez zavazadel a s nepořádkem po ukvapeném odjezdu. Philippson i baronesa už byli pryč.
Lorenz zůstal v opuštěné haciendě ještě několik týdnů a vracel se k Wittmerovým na jídlo. Později se pak přesunul do Poštovní zátoky, kde čekal na projíždějící loď. Když ale na ostrov přicestoval jeho známý Thomas Howell z Miami, překvapivě s ním odmítl odjet. Místo toho se nakonec sám nalodil na jednu z bárek a zamířil směrem k ostrovu San Cristobal. Od té doby už nikdo nikdy neviděl živého ani jeho, ani baronesu s Philippsonem.
Tři mrtvoly na vyprahlém ostrově
Po dlouhé měsíce o excentrické trojici nikdo nic neslyšel. Teprve v prosinci 1934 se k tajemné záhadě objevil aspoň zčásti klíč, když na břehu dalšího galapážského ostrova Marchena přistála loď Velero s vědeckou expedicí vedenou již zmíněným vědcem Waldem L. Schmittem ze Smithsonianova ústavu.
Tato expedice našla na břehu vyprahlého ostrova tři mrtvá těla, mumifikovaná ostrým slunečním žárem. V jednom z nich okamžitě rozeznala mrtvolu Rudolpha Lorenze, druhé bylo identifikováno jako tělo Eloise. Třetí mrtvolou byl kapitán Nyggerud, kapitán malé rybářské lodi, která pravidelně podnikala výlety mezi ostrovy.
Oba muži zřejmě vztyčili před smrtí stožár se signálním praporem. Pod praporem ležel malý člun, ale nikde se nenašla žádná vesla. Kousek od mrtvých těl se našly ještě pozůstatky jednoho ptáka a jednoho lachtana, jež trosečníci evidentně snědli. Nikde na ostrově ale netekla pitná voda, takže trojice zřejmě zemřela žízní.
K záhadné smrti na ostrově přibyla o několik měsíců později ještě další. Ritter snědl shnilé kuřecí maso a otrávil se. Podle Wittmerových prý těsně před smrtí proklínal svou partnerku Doru Strauchovou a podezříval ji z úmyslné otravy, stejně dobře však mohlo jít i o nešťastnou nehodu.
Záhadu těchto úmrtí se nikdy nepodařilo vyřešit. Vyplul žárlící Lorenz na moře, aby dostihl baronesu s Philippsonem, pak Philippsona zabil a zůstal s Eloise i s kapitánem rybářského člunu v bezvýchodné situaci na ostrově? Zabila Strauchová Rittera, protože jí už vadilo jeho odtažité a nelaskavé chování? Nebo byli do všech těchto smrtí nějak zapleteni Wittmerovi, kteří vlastně nakonec zbyli jako jediní obyvatelé ostrova?
Strauchová po Ritterově smrti Floreanu opustila, takže Wittmerovi skutečně zůstali jedinými osadníky. Na ostrově prožily své životy i jejich děti, které vychovaly na Galapágách své rodiny a dokonce otevřely na Floreaně hotel, o němž tak dlouho snila nešťastná Eloise. Tento hotel tam slouží dodnes.
V Galapážské aféře se vypráví také o staré legendě, podle níž jsou slavné mnohaleté galapážské želvy schopné vidět záměry těch, kteří Galapágy navštíví. Pokud u jejich břehů přistane někdo se špatnými úmysly, jsou prý schopné zpečetit jeho osud prokletím.
„Ať už se stala tragickým osudem prvních osadníků Galapág lidská přirozenost nebo mystické působení galapážských želv, tajemství osudu císařovny z Floreany, jejích milenců ani nešťastného doktora Rittera se zřejmě již nikdy nedozvíme,“ uzavírá web The Culture Trip.
