"Je to hrubá chyba, v jejímž důsledku padne střední a část východní Evropy do náruče komunismu," prohlásili britský premiér Winston Churchill a generál Mark Clark o plánované operaci Dragoon (původně nazvané operace Anvil), při níž se měli spojenci vylodit v jižní Francii.

"Považuji tuto operaci za krajně důležitou pro porážku Německa," oponoval americký generál Dwight Eisenhower. S odstupem tři čtvrtě století můžeme říci, že pravdu měly nejspíš obě strany. 

Churchill musel couvnout

Operace Dragoon měla původně proběhnout současně s vyloděním v Normandii, aby zmátla Němce a roztříštila jejich síly. Ukázalo se však, že na koordinované vylodění na dvou místech nemají spojenci dost výsadkových plavidel a problém byl i s logistickým zajištěním jednotek.

Podruhé velitelé zvažovali provedení akce v červenci 1944, protože ucpané přístavy v Normandii přestávaly zvládat dostatečné zásobování spojeneckých sil. O oživení jihofrancouzské operace navíc silně usilovalo francouzské vrchní velení, protože do ní mohlo nasadit velké množství francouzských jednotek - což mělo silný politický význam.

Proti operaci naopak dlouhodobě vystupoval Churchill, který považoval vylodění na jihu Francie za vojensky bezvýznamné a snažil se upřednostnit akce Spojenců v Itálii. Churchill doufal, že by se tak mohlo podařit udeřit na "měkký podbřišek Evropy", tedy na Balkán, a dostat se přes něj do střední Evropy.

Američané však považovali za životně důležité zajistit si přístavy na francouzském středomořském pobřeží, bez nichž mohli z Normandie do nitra Evropy jen těžko postupovat. Chtěli také zvýšit tlak na německé síly, které bránily postupu do Německa. Churchill tak byl donucen ustoupit, což zvládl s anglickou noblesou - dokonce se rozhodl počátek operace Dragoon 15. srpna osobně sledovat z paluby torpédoborce HMS Kimberley. "Tak jsem o operaci projevil alespoň zdvořilý zájem," glosoval to ve svých pamětech nazvaných Druhá světová válka.

Soudě dle deníku britského polního maršála Alana Brooka, náčelníka Imperiálního generálního štábu, se ale britský premiér na místě dlouho nezdržel. "Život teď plyne klidně a pokojně, když Winston odjel. Vše se dělá dvakrát tak rychle, nikdo není podrážděný," poznamenal si Brooke spokojeně ještě 15. srpna.

Rychlý postup

Po několika předběžných operacích výsadkových komand tedy přistály dne 15. srpna na plážích Azurového pobřeží mezi Toulonem a Cannes vyloďovací čluny 6. skupiny armád pod velením generálporučíka Jacoba L. Deverse, následované několika oddíly armády Sil svobodné Francie neboli Svobodných Francouzů (šlo o státní útvar, zahrnující ta francouzská území, která po kapitulaci Francie v červnu 1940 zůstala na straně Spojenců, pozn. red.). 

"V sedmdesátý den po invasi do severní Francie, zahájeny byly vyloďovací operace na březích Francie jižní, a to v úseku mezi Marseille a městem Nice. Pobřežní oblast o šíři zhruba 150 kilometrů zahrnuje válečný přístav Toulon a města Bormes, St. Tropez a Cannes," informoval o akci dne 18. srpna 1944 týdeník Čechoslovák vycházející v Británii.

Invazním jednotkám čelily rozptýlené síly německé armádní skupiny G, oslabené přemístěním jejích divizí na jiné fronty a nahrazením zkušených vojáků zastarale vyzbrojenými příslušníky útvarů Ostlegionen, což byli odvedenci nebo dobrovolníci z východní Evropy (především ze Sovětského svazu), sloužící v německém Wehrmachtu. Nebyly však schopny klást silný odpor a bez letecké podpory rychle podléhaly, k čemuž výrazně přispívalo i povstání francouzského podzemního hnutí.

"Zdá se, že vylodění poblíž Toulonu probíhá dobře a operace v Normandii se blíží ke svému vrcholu," zaznamenal 16. srpna Alan Brooke.

Němci ustoupili údolím Rhôny na sever se záměrem vytvořit v Dijonu pevnou obrannou linii. Spojenecké mobilní jednotky je ale dokázaly předstihnout a částečně jim zablokovat cestu u města Montélimar. Následující bitva vedla k patové situaci, protože ani jedna strana nedokázala provést rozhodný průlom. Němci však nakonec ustoupili. Francouzi mezitím obsadili strategicky důležité přístavy v Marseille a Toulonu a brzy je zprovoznili pro přistání dalších invazních sil.  

V polovině září se u Dijonu spojila vojska generála Jean-Maria de Lattre de Tassigny, postupující od jihu, s předsunutými oddíly obrněné divize generála Philippa Leclerca, které si probojovaly cestu z Normandie. Vytvořila se tak jediná fronta od Lamanšského průlivu až po hranice se Švýcarskem.

Pod takovým tlakem Němci nedokázali udržet Dijon a dostali rozkaz stáhnout se úplně z jižní Francie. Skupina armád G proto ustoupila ještě hlouběji na sever, přičemž ji neustále pronásledovala spojenecká vojska.

Boj se zastavil až ve východofrancouzském horském pásmu Vosges, rozprostírajícím se podél západní strany údolí Rýna, kde německý armádní sbor konečně vytvořil stabilnější obranný val. Dne 14. září byla spojenecká ofenzíva pozastavena - spojené síly operací Overlord a Dragoon se potřebovaly přeskupit a reorganizovat a také se připravit na tužší německý odpor. 

Operace Dragoon byla nicméně právem označena za velmi úspěšnou - podařilo se při ní během pouhých čtyř týdnů osvobodit většinu jižní Francie a způsobit německým silám značné ztráty, byť podstatná část nejlepších německých jednotek stačila uniknout (při ztrátách čtyř tisíc francouzských a 2,7 tisíce amerických vojáků zajali Spojenci 57 tisíc Němců). Zprovoznění dobytých jihofrancouzských přístavů navíc konečně vyřešilo problémy se zásobováním spojeneckých armád. Už během října 1944 proudila těmito přístavy ze Spojených států třetina zásob nezbytných pro další postup do srdce Německa.