Nacistický koncentrační tábor Treblinka byl vybudován v roce 1941 u stejnojmenné vesnice zhruba 100 kilometrů severovýchodně od Varšavy na břehu řeky Západní Bug. Původně byl koncipován jako pracovní, ale už v červenci 1942 vznikl také vyhlazovací tábor Treblinka II s plynovými komorami, určený k masovému vraždění. Těla obětí se spalovala na otevřeném prostranství.

Jako první byli v tomto táboře povražděni židovští dělníci, kteří pracovali na jeho stavbě. První transport určený ke zplynování dorazil do Treblinky 23. července 1942 a vezl Židy z varšavského ghetta. V následujících dnech pak přijíždělo den co den kolem 5 000 Židů. Většina z nich šla po opuštění transportu na smrt. Přežít mohlo jen pár vybraných, jejichž otrocká práce pomáhala udržovat tábor v chodu.

Právě při ní však rostl v těchto vězních hněv a touha po pomstě. To byl také případ československého důstojníka v záloze a pražského rodáka Rudolfa Masárka. V roce 1943 představovala naděje na ozbrojené vystoupení proti Němcům už jediný smysl jeho života.

Vzal si Židovku Norimberku navzdory

Masárek se narodil 10. září 1913 v Praze do rodiny zámožného majitele módního salonu. Podle projektu Paměť národa se někteří badatelé domnívají, že vůbec neměl židovský původ. Po zabrání zbytku okleštěného Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava však začaly i na českém území platit norimberské rasové zákony, přijaté nacistickým Německem v roce 1935, a podle nich patřil mezi tzv. židovské míšence.

close Důstojník československé armády Rudolf Masárek, který se rozhodl doprovodit do Treblinky svou židovskou manželku a po jejím zavraždění začal plánovat povstání. O jeho smrti jsou různé zprávy, podle jedné padl v boji, když střílel na esesáky info Zdroj: Wikimedia Commons, rodina Rudolfa Masárka, Jad Vašem, volné dílo zoom_in Důstojník československé armády Rudolf Masárek, který se rozhodl doprovodit do Treblinky svou židovskou manželku a po jejím zavraždění začal plánovat povstání. O jeho smrti jsou různé zprávy, podle jedné padl v boji, když střílel na esesáky

Otázku svého židovství musel v nových poměrech řešit: server Holocaust.cz uchovává ve své databázi dobových dokumentů i policejní hlášení o tom, že Masárek 22. července 1941 oznámil ztrátu potvrzení o tom, že v roce 1921 vystoupil z židovské církve, které mu prý v tom roce vydala úřadovna pražského magistrátu.

Ve 30. letech se však zdál být Hitler ještě daleko a mladý Rudolf si plnými doušky užíval života. Podle Paměti národa patřil k tzv. zlaté mládeži a miloval tenis, rychlá auta (řidičské zkoušky složil 5. listopadu 1937) a léto na Riviéře. Také ovšem absolvoval prezenční službu v armádě a stal se nadporučíkem v záloze.

V roce 1938 se zamiloval do židovské dívky z Vídně a v roce 1941 se s ní oženil, a to navzdory tomu, že protektorátní vláda schválila už v říjnu 1940 nařízení, které zakazovalo manželství mezi Židem a protektorátním příslušníkem, který není Žid nebo židovský míšenec prvního stupně.

Krátce nato přišel do Prahy jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, jenž v září 1941 vydal další nařízení, a sice o povinnosti Židů nosit žlutou židovskou hvězdu. Masárek ji tak začal nosit stejně jako jeho žena, současně se však zřejmě snažil přesvědčit úřady, že s jeho židovstvím to není tak horké, o čemž svědčí už zmíněné hlášení o ztraceném potvrzení o vystoupení z židovské církve. Všechno nasvědčuje tomu, že se snažil svou ženu sňatkem chránit a udržet u sebe.

Rozděleni na rampě života a smrti

Bohužel, nacistická rasová politika vstupovala do osobního života mladých manželů stále víc. V lednu 1942 předložil Heydrich na konferenci ve Wannsee svůj zrůdný plán „konečného řešení židovské otázky", který počítal i s postupnou likvidací více než 74 tisíc protektorátních Židů. Rudolfova žena dostala v srpnu 1942 předvolání do transportu do Terezína a 8. října 1942 byla zařazena do dalšího transportu na východ.

Rudolf se od ní nedokázal odloučit a do obou transportů nastoupil dobrovolně spolu s ní. Když odjížděli směrem k okupovanému polskému území, byla jeho žena těhotná. Ani jeden z nich netušil, že konečná je v táboru smrti Treblinka.

Už na přijímací rampě Masárek Němce okamžitě zaujal, protože se výrazně lišil od všech ostatních okolo sebe. „Měl úzký obličej, světlou pleť, blond vlasy ostříhané nakrátko, jasně modré oči, vysokou postavu a hruď a ramena šermíře. Jeho fyzický vzhled ho odlišoval od ostatních tak dramaticky, že si Němci nemohli pomoci a vybrali ho,“ napsal Masárkův český spoluvězeň Richard Glazar v knize Past se zeleným plotem: Přežití v Treblince.

Když se esesáci začali dotazovat, co je tenhle neobvyklý vězeň zač, zapůsobilo jeho jméno stejně jako jeho zjev. „Je dost možné, že si ho mučitelé spletli se synem prezidenta Tomáše Masaryka,“ poznamenal polský Newsweek. Masárek tak prošel selekcí a byl zařazen do pracovního oddílu.

Rudolfova žena na stejné rampě od Němců žádnou šanci nedostala: záhy po příjezdu ji poslali do plynové komory. Spolu s ní zahynulo i dosud nenarozené dítě. Tentokrát už jim její muž pomoci nemohl.

Nezáleží na tom, jestli přežijeme

Když se Rudolf dozvěděl o smrti své ženy a nenarozeného dítěte, pokusil se o sebevraždu a tři týdny s nikým nemluvil, pak ho však spoluvězni přesvědčili, že jeho vojenské zkušenosti budou ještě potřebovat. 

Masárkova árijská postava, neobvyklé jméno a skvělá orientace ve světě módy zaujala také nejvyššího velícího důstojníka v Treblince Kurta Franze, který patřil mezi dozorci k těm nejbrutálnějším. Masárkovi svěřoval do péče svého psa Barryho, kterého jinak sám rád poštvával proti vězňům a cvičil ho k ukusování mužských genitálií. Později českého vězně pověřil úkolem dohlížet na všechna zvířata, která Němci v táboře pro svou zábavu chovali.

Věci v táboře se ale postupně měnily a mezi vězni se postupně zrodila myšlenka zorganizovat ozbrojenou vzpouru. Základním cílem bylo vypálit tábor a pobít co nejvíc dozorců, bez ohledu na to, co bude následovat. „Nezáleží na tom, jestli potom zůstaneme naživu,“ charakterizoval zoufalé odhodlání celé skupiny jeden ze spiklenců.

Do čela této rodící se odbojové organizace se postavil Julian Chorażycki, předválečný krční chirurg a současně důstojník polské armády. Ten začal spolu s dalšími pracovat na tom, jak vybavit podzemní hnutí zbraněmi: spiklenci začali za tím účelem vybírat ze zavazadel deportovaných vězňů peníze a cennosti, jimiž chtěli uplatit některé ukrajinské strážné.

Chorażyckimu se stal tento záměr osudný, protože ho s větší částkou peněz přistihl Franz. Mezi oběma muži došlo ke rvačce, v jejímž průběhu stačil polský důstojník spolknout jed.

close Deportace Židů z polského města Konskie do vyhlazovacího tábora Treblinka info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Deportace Židů z polského města Konskie do vyhlazovacího tábora Treblinka

Zbraně si vězni nakonec obstarali z německého táborového skladu poté, co se jednomu z nich, Eugeniuszi Turowskému, podařilo vyrobit kopie klíčů. Teď byli potřeba vězni s vojenským výcvikem, kteří uměli s těmito zbraněmi zacházet. K těm patřil i Rudolf Masárek.

Povstání propuká

V květnu 1943 nabraly věci obrat poté, co se do Treblinky dostalo několik bojovníků z potlačeného povstání ve varšavském ghettu. „Mluvili o boji s vášní. Byli na sebe hrdí. I přes extrémní vyčerpání byli naplněni radostí. Židovské povstání nás zahřálo, vlilo nám do žil sílu. Chtěli jsme také jednat, nenechat se odvléct na smrt,“ cituje polský web Historické kuriozity vzpomínky vězňů.

V pondělí 2. srpna 1943 povstání vypuklo. Jeho účastníci vytáhli ze skladu zbraní jeden těžký kulomet, 20 pušek a granáty a ze skladu nářadí nože, sekery a kladiva. Nějaké zbraně se jim podařilo vynést i ze skladu ukrajinských stráží.

Celá akce byla detailně naplánována, nakonec ale vypukla s předstihem už v 15:57, protože jeden z dozorců objevil ve věznici ukryté zlato a povstalci vyrazili jednat dřív, než Němci zahájí šťáru.

Masárkovým úkolem bylo hned po zahájení vzpoury zlikvidovat Franze i jeho psa, což byl první bod povstaleckého plánu. Plán ale nevyšel, protože Franz před zahájením bojů odjel za milenkou do Ostrowi. Přežil i hlavní velitel tábora Franz Stangl, který byl v okamžiku povstaleckého útoku tak opilý, že se nezmohl na žádný odpor a prostě se odpotácel do své budovy.

Vězni zapálili téměř všechny dřevěné budovy táborů Treblinka I a II včetně benzínové cisterny, dobyli hlavní strážní věž, několika ukořistěnými zbraněmi zastřelili asi 10 dozorců a probourali ploty k útěku. Uprchnout se podařilo asi 350 vězňům, na něž nacisté uspořádali doslova hon. Každý dopadený byl zavražděn. Přesto se podařilo válku přežít 60 až 100 uprchlým vězňům.

Tajemný konec českého vojáka

Masárkovi unikla jeho hlavní kořist, to mu ale nevzalo chuť k boji. Podle Richarda Glazara neměl Rudolf vůbec v úmyslu prchnout, ale chtěl padnout v boji přímo v táboře. Během povstání se dostal k těžkému kulometu a palbou ze střechy bránil dobytý podtábor Treblinka II. 

O Masárkově smrti se dodnes dochovala rozporuplná svědectví. Podle Paměti národa jeden z přeživších svědků později vypověděl, že ho naposledy viděl pálit ze střechy zběsile po esesácích a přitom křičet: „To je za mou ženu a dítě, které nikdy nespatřilo svět!“

| Video: Youtube

Polský autor Michał Wójcik však v knize Treblinka: Povstání v továrně na smrt uvádí trochu odlišné svědectví vězně Chila Rajchmana, jež poprvé vyšlo až v roce 2011. Podle Rajchmana Masárek nakonec v táboře nezahynul, ale přidal se k asi 20členné skupině, která opustila tábor a později se rozdělila na dvě menší. Jednu z těchto skupin obklíčili v nedalekém hájku esesáci a Ukrajinci, načež ji celou postříleli.

Masárek, který byl ve druhé skupině, si prý pod dojmem z tohoto zločinu otevřel břitvou zápěstí, aby se Němcům nedostal do rukou. Zranění ale přežil, a když se skupina později v lese rozešla, zamířil směrem k Praze, zatímco Rajchman to otočil na Varšavu. Do Prahy však český voják už nikdy nedošel.

Jeho konec zůstává zahalen tajemstvím. Po válce získala jeho matka potvrzení, že padl 2. srpna.

Kurt Franz, jehož se nepodařilo Masárkovi zlikvidovat, se stal po povstání posledním velitelem Treblinky (opilec Stangl byl převelen do Terstu). Franzovým úkolem bylo zahladit veškeré stopy po masovém vraždění. Během září až listopadu byl tábor rozebrán a všichni členové pracovního vězeňského komanda byli zavražděni. Na místě tábora vznikla farma.

Svět se o Treblince neměl nikdy dozvědět. Díky vězňům, kteří měli tu odvahu povstat, však vyšla pravda nakonec najevo.