Kliknutím zvětšíteV letošním roce uplyne 305 let od chvíle, kdy na dřevěném kůlu skončila useknutá hlava muže, jenž se stal doslova archetypem krvežíznivého námořního lupiče, kteří se v těch dobách plavili na svých lodích Karibikem a pobřežními vodami Atlantiku.
Avšak teprve v posledních letech objevili genealogové, historici a archeologové vodítka, jež ukazují, jakým člověkem byl legendární Černovous opravdu.
Svou pověst pomohl vytvořit on sám, protože mu vyhovovaly široce rozšiřované zprávy o vysokém muži s divokýma horečnýma očima, třemi pistolemi v pouzdře na hrudi a vysokou kožešinovou čepicí na hlavě. Aby ještě zvýšil děsivost svého zjevu, nechával za pomoci dělostřeleckých doutnáků kouřit své příznačné dlouhé vousy, takže jeho hlava vypadala jako strašidelný planoucí meteorit.
Legenda zakryla realitu
Podle britské zprávy, sepsané šest let po jeho smrti, vyděsil tento pirát Ameriku víc než kterákoli kometa, která se tam kdy objevila.
Černovousova sláva nicméně skončila ve chvíli, kdy jej i s jeho flotilou dostihla britská námořní expedice, financovaná osobně guvernérem Virginie Alexandrem Spotswoodem, a v krvavé bitvě u ostrova Ocracoke dne 22. listopadu 1718 všechny jeho lodě zlikvidovala.
Černovousova hlava skončila nejdříve na čelenu britské šalupy a později byla pro výstrahu vystavena na dřevěném kůlu u Hamptonu ve Virginii jako varování pro všechny ostatní porušovatele zákona.
Svou novou proslulost si získal Černovous až v polovině 20. století, kdy jej celosvětově proslavil americký velkofilm Pirát Černovous z roku 1952 s Robertem Newtonem v titulní roli. Snímek inspiroval další podobná díla, takže vzniklo ještě nejméně šest dalších pirátských filmů o jeho skutečných i smyšlených osudech. V roce 2011 se dokonce setkal s Jackem Sparrowem v legendární sérii Piráti z Karibiku, když se objevil v díle Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna.
„Tyto interpretace dále zkrášlovaly legendu, která dávno přehlušila historickou pravdu. Skutečný příběh Černovouse byl po staletí nevyřčený,“ uvedl pro Smithsonian Magazine Baylus Brooks, námořní historik a genealog sídlící na Floridě.
Historici se dodnes přou i o ty nejzákladnější Černovousovy životopisné detaily. Nikdo nezná rok ani místo jeho narození. Někteří se domnívají, že pocházel z Bristolu v západní Anglii, jiní situují jeho rodiště na Jamajku. Další se domnívají, že se narodil v Severní Karolíně a mezi ostatními potenciálními místy figuruje i Filadelfie.
Černovousova rodina
Jeho raný život je zcela neznámý a dlouho nebyli známi ani jeho předci. To se zčásti změnilo až v létě roku 2014, kdy začal po záhadě Černovousova rodokmenu pátrat již zmíněný Brooks. Ten byl předplatitelem amerického serveru Ancestry.com, představujícího síť genealogických historických záznamů a souvisejících genealogických webových stránek, čehož se rozhodl využít.
„Nic jsem nečekal, ale trefil jsem se,“ uvedl Brooks pro Smithsonian Magazine. Objevil totiž záznam o křtu Coxe Thache, syna Edwarda a Lucretie Theachových (Thache a Theach byly běžné varianty jména Teach, jímž je Černovous označován nejčastěji) v jamajské osadě Spanish Town (Španělské město) v roce 1700. „To všechno asi za dvě hodiny, strávené u kávy v mém oblíbeném křesle,“ vzpomínal Brooks.
S pomocí jamajské badatelky Dianne Goldingové Franksonové zjistil, že Edward Thache, jenž podle něj mohl být Černovousovým otcem, byl námořní kapitán a současně muž, který se několikrát oženil; Lucretia byla jeho poslední manželka.
Skutečným pokladem se však stal pro oba badatele zejména zažloutlý dokument z roku 1706, který Franksonová objevila ukrytý ve farních archivech. Uvádělo se v něm, že byl napsán na palubě šedesátidělové válečné lodi Windsor britského Královského námořnictva v době, kdy kotvila v jamajském Královském přístavu.
Autorem dokumentu byl syn Edwarda Thache, nesoucí stejné jméno, jenž v něm převáděl majetek svého zesnulého otce na svou nevlastní matku Lucretii s „láskou a náklonností, kterou chová ke svému bratrovi a sestře Thomasi Theacheovi a Rachel Theacheové“ – svým nevlastním sourozencům.
Podle Brookse svědčí tento dokument o tom, že Černovous se stal v dospělosti příslušníkem Královského námořnictva a předal dědictví po svém otci, jež získal ze zákona jako nejstarší syn, velkoryse své jamajské rodině.
Tento portrét historického Černovouse se značně liší od běsnícího maniaka nebo mýtické postavy typu Robina Hooda. Brooksův muž byl vzdělaný, gramotný, a navíc zřejmě s širokým sociálním cítěním.
Historik poté přezkoumal deníky lodi Windsor a objevil v nich Edwarda Thache, jenž připlul do Anglie na palubě barbadoské obchodní lodi a k posádce Windsoru se připojil dne 12. dubna 1706, když tato loď kotvila u anglického Wightova ostrova poblíž Portsmouthu.
Podle Brookse tedy mohlo Černovousovo dětství a dospívání vypadat následovně: narodil se zřejmě v Bristolu, ale ještě během dětství jeho rodina toto město opustila a hledala štěstí na bohatém ostrově Jamajka, jenž se v té době proslavil velkou produkcí cukru přezdívaného bílé zlato. Rodina zřejmě vlastnila otroky z řad domorodých Afričanů a měla vysoké společenské postavení.
Mladý Edward pak pravděpodobně ve svých 20 letech vyplul na moře, přičemž se nejdříve nalodil na barbadoskou obchodní loď a později se přidal ke Královskému námořnictvu. Proč volil právě tuto kariéru, není úplně jasné, ale mohlo jít o přirozenou snahu jít ve stopách otce a získat námořní zkušenosti.
Edward Teach alias pirát Černovous na ilustraci z Obecné historie životů a dobrodružství nejslavnějších loupežníků, vrahů, pouličních lupičů atd., k níž byl přidán skutečný popis cest a plenění nejznámějších pirátů
Z vojáka pirátem
Jako námořník Jejího Veličenstva sloužil Černovous pravděpodobně do konce války královny Anny, což byla druhá ze série koloniálních válek mezi Francouzi a Angličany o ovládnutí Severní Ameriky, v níž na straně Francouzů bojovali i Španělé. Válka, pojmenovaná po anglické královně Anně Stuartovně, skončila v roce 1713 víceméně britským vítězstvím.
O dva roky později vyplula z kubánské Havany do Španělska flotila španělských lodí plná pokladů, včetně obrovského množství stříbra. Zničil ji ale obrovský hurikán, který ji zastihl u floridského pobřeží a potopil všechny lodě. Zahynulo tam více než tisíc námořníků.
Obrovská kořist ležící v mělkých pobřežních vodách samozřejmě přitáhla pozornost mnoha anglických i jamajských posádek operujících v oblasti, z nichž se v tu chvíli stali námořní lupiči. Historik Trentské univerzity Arne Bialuschewski označil tento nájezd jako „zlatou horečku“.
Zlatý poklad zaujal také Edwarda, jenž se v té době poprvé objevuje v záznamech jako pirát. Nejdříve slouží jako člen posádky jiného piráta Benjamina Hornigolda, později jako samostatný velitel jedné z Hornigoldových lodí.
V této pozici zaútočil 28. listopadu 1717 u pobřeží Svatého Vincence na francouzskou otrokářskou loď se jménem La Concorde, kterou dobyl a přejmenoval ji na Pomstu královny Anny.
Podle Brookse mohl být důvodem tohoto kroku fakt, že ho rozezlil zánik stuartovského královského rodu, jenž byl na anglickém trůně vystřídán německy mluvícím králem Jiřím I. Proto zřejmě schválně pojmenoval loď po poslední stuartovské panovnici, jíž sloužil.
Z Pomsty královny Anny udělal Černovous svou vlajkovou loď, vybavil ji 40 děly a stal se s ní opravdu obávaným bukanýrem. Mimo jiné prý potopil loď Great Allen, což zaznamenaly britské noviny vydávané v Americe The Boston News-Letter.
Někdy v té době začal také používat své slavné pirátské vlajky, jednu s bílou lebkou na černém podkladě a druhou celou rudou neboli krvavou, aby vyděsil své protivníky. Podle historiků však navzdory hrůzné pověsti neexistují žádné důkazy, že by někoho zabil.
„Pravděpodobně si svůj vražedný obraz jen pěstoval,“ říká Charles Ewen, archeolog z Východokarolinské univerzity. „Vyděsit lidi byla lepší volba než poškodit to, co se snažíte ukrást.“
Smrt v bitvě
Dlužno dodat, že výše uvedená slova platí jen do poslední bitvy smělého piráta, v níž bojoval na život a na smrt a zabíjet už se nerozpakoval. Dne 21. listopadu 1718 vyslídil jeho flotilu, k níž kromě Pomsty královny Anny patřily ještě další lodě, britský poručík Maynard, který si všiml šalup kotvících v zátoce ostrova Ocracoke.
Byl už večer a Maynard neznal tamější vody, takže se rozhodl počkat s útokem raději do rána. Zablokoval ale vjezd do zátoky, aby žádná loď nemohla Černovouse varovat, a postavil na noc hlídky.
Za svítání vpluly dvě Maynardovy šalupy do zátoky. Útok měl proběhnout tiše, ale všiml si jich pirát Israel Hands, jenž byl Černovousovou pravou rukou, a ve chvíli, kdy se přiblížily na dostřel děl jeho lodi, na ně vypálil.
Rozpoutala se bitva, v níž se Černovousovi podařilo dokonce zahákovat Maynardovu šalupu, jejíž palubu nechal vzápětí bombardovat soudky se střelným prachem a zápalnými lahvemi.
Maynard ale podobnou akci předvídal, takže ukryl většinu své posádky už předem v podpalubí. Výbuchy na palubě ji tak nijak neohrozily. Když Černovousovi piráti naskákali v hustém dýmu na zahákovanou loď, kde doufali najít už jen mrtvé, vyrazili Maynardovi muži z úkrytu v nákladovém prostoru a provedli překvapivý protivýpad, který piráty dokonale zaskočil.
Černovous sice ještě dokázal své muže zkonsolidovat, aby se postavili na odpor, ale jeho posádka měla po prvotním útoku těžké ztráty a klouzala v krvi zabitých.
Jejich velitel se během potyčky dostal i do přímého souboje s Maynardem. Oba po sobě nejdříve vystřelili z křesadlových pistolí, kdy Teach Maynarda minul, ale sám byl zasažen. Oba pak zahodili vystřílené zbraně a vytáhli šavle. Černovousovi se podařilo přerazit u soupeřovy zbraně jílec, Maynard měl ale na své straně přesilu, která zatlačila piráty na příď.
Slavný pirát byl obklíčen, ale odmítl se vzdát. Ve chvíli, kdy udělal proti svému protivníku výpad, ho jeden z Maynardových mužů sekl zezadu do krku. Výpad proto nedokončil, a namísto smrtelného zásahu jenom lehce poranil svého soupeře na kloubech ruky. Vzápětí se na něj sesypali další členové Maynardovy posádky, kteří jej dorazili. Zbývající piráti se rychle vzdali.
Podle pozdějších hlášení zahynulo v této bitvě 10 až 12 pirátů a osm až 11 příslušníků královského námořnictva. Sám Černovous utrpěl před smrtí celkem dvacet bodných a pět střelných ran.
Mrtvému pirátovi nechal Maynard useknout hlavu a nabodnout ji na čelen své lodi. Později byla vystavena na dřevěném kůlu. Kariéra legendárního piráta skončila během pouhých dvou let. „Lidé mají o pirátství často romantické představy, ale nebyl to lehký život,“ říká Kimberly Kenyonová, jež řídí podmořské vykopávky u potopeného vraku lodi Pomsta královny Anny.
Průzkum vraku
Kenyonové tým vytáhl na povrch více než 400 tisíc předmětů, od dvou desítek masivních děl až po fragment stránky z cestovní knihy z roku 1712 – Černovous byl známý právě tím, že kromě zboží bral z přepadených lodí i knihy.
Kenyonové výzkum také ukázal, že pirát si zřejmě liboval v dobrém jídle, protože našel záznamy o tom, že měl na lodi francouzského kuchaře, a navíc při průzkumu vraku objevil pozůstatky divočáka, jelena a krůty, což naznačuje, že posádka si lovila čerstvé maso.
Průzkum vraku dále odhalil, že loď byla silně vyzbrojena: našlo se tam 250 tisíc kusů olověných kulí do ručních palných zbraní, 400 dělových kulí, desítky granátů, řada mušket a celkem 40 anglických a švédských děl.
Našla se také injekční stříkačka se stopami rtuti, jíž se v Černovousově době často používalo k léčbě syfilisu.
To všechno dělá podle Kenyonové dávného piráta vlastně ještě záhadnějším. Ačkoli si podle Brooksova výzkumu neliboval v násilí, podle množství výzbroje byl nepochybně připraven k němu sáhnout. Motivy jeho jednání i jeho samotná osobnost tak zůstávají nadále nejasné.
„Pořád je velmi neuchopitelný. Jeho osobnost má tolik podob. Právě to jej dělá tak fascinujícím,“ vyzdvihuje podmořská archeoložka.
18
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
