A je zřejmé, že Bětka, jak mladou sportovkyni, která se od dětství věnuje biatlonu, oslovují její nejbližší a sportovní přátelé, má „našlápnuto“ hodně vysoko. Důkazem nechť je plánovaná účast této šestnáctileté biatlonistky ze Vsetína coby předjezdkyně na nedávném 7. podniku světového poháru v biatlonu, který se v první polovině března uskutečnil ve Vysočina aréně v Novém Městě na Moravě. Uskutečnění tohoto záměru nakonec znemožnila čerstvě zavedená opatření souvisejí s šířením koronaviru.

Biatlon získává u nás v České republice stále více na oblíbenosti. Pořád to však není tak rozšířený sport, jako je třeba hokej nebo fotbal. Jak jste se k biatlonu dostala vy? Kdo vás k němu přivedl?

K biatlonu jsem se dostala v době, kdy začal fungovat vsetínský biatlonový klub a organizoval první nábor nových členů, hlavně z řad dětí. Tenkrát jsem chodila na základní školu ve vsetínských Trávníkách. Celkem mě to zaujalo a ovládla mě touha zkusit to. Přihlásila jsem se tehdy spolu se svou kamarádkou Klárou, která měla stejné přání. Od ní jsem se vlastně o klubu dověděla.

Zkoušela jste před tím, než jste se dala na biatlonovou dráhu, jiný sport?
Ano, vyzkoušela jsem, jako správné dítě, snad úplně všechno. Od plavání, atletiky, hokeje až po fotbal a florbal. Rodiče říkali, že v tu dobu se mnou šili snad všichni čerti.

Jak vzpomínáte na své biatlonové začátky?
Na to se nedá zapomenout. Bylo to úžasné, ale současně i rozhodující období mé sportovní kariéry. Moc ráda se poohlédnu za tím, co se povedlo, ale i za tím, co třeba až tak ne. Třešničkou na dortu nazvaném moje biatlonové vzpomínky či ohlédnutí za tím, co už nejde vrátit, je pak vybavení si, čeho všeho jsem už dosáhla.

Kdo byl vaším prvním trenérem?
Zřejmě jsem měla štěstí, s ohledem na moji další kariéru, že se jím stal nestor vsetínského biatlonu Ján Gabko.

V době vašich sportovních začátků patřila, asi zcela pochopitelně, pozornost především škole. Jaký vztah jste měla k žákovským povinnostem? Byla jste, s prominutím, šprt nebo naopak jste se škole moc nevěnovala?
Já si ze školy nikdy nějak hlavu nedělala. Víc času jsem totiž byla mimo školu, než v lavici. Naštěstí mně to učitelé v rámci možností tolerovali. Ale že bych se škole zase vůbec nevěnovala, se říct taky nedá. Šprt jsem však rozhodně nebyla. To učení mně většinou šlo takzvaně samo.

Jaké předměty jste měla nejraději, a bez kterých byste se ve škole obešla?
Bavila mě a baví, i nyní na střední škole, biologie. No a samozřejmě tělocvik. Ale bez takového dějepisu bych se určitě obešla.

Dnes je z vás, jak jste připomněla, středoškolačka. Kde a co studujete?
Studuji na Sportovním gymnáziu Vincence Makovského v Novém Městě na Moravě.

Jak jste zvládla časově skloubit školu a biatlon coby dítko školou povinné, a jak je tomu dnes?
Podle odpovědi na jednu z předchozích otázek by se mohlo zdát, že na základní škole bez problému. Někdy to ale fakt nebylo zrovna jednoduché. Avšak, pokud něco chcete, toužíte po něčem, tak si pokaždé tu správnou cestičku za svým cílem najdete.

Dnes vzhledem k tomu že jsem na sportovním gymnáziu, tak je nás tady na to všechno víc. Mám individuální studijní plán. To znamená, že si můžu například posunout klasifikaci. Když je to s ohledem na moje sportovní povinnosti nutné, klidně i o tři měsíce. Ale studium v Novém Městě na Moravě má to i jiné výhody. Zejména co se týče podmínek pro sportovní přípravu, kterou bych jinde, při vší úctě ke všem, kteří se o biatlon a biatlonisty v jednotlivých oddílech starají, zřejmě jen těžko hledala.

Kolik hodin denně trénujete? A jen tak pro zajímavost, kolik nábojů ročně nábojů vystřílíte?
Denně trénuju až čtyři hodiny. Většinou máme dopoledne tu lehčí fázi a odpoledne tu těžší část. Pokud jde o tu druhou otázku, tak nábojů nevystřílíme málo. Ale ono je to v každém období přípravy trochu jinak. Protože třeba v dubnu se netrénuje nějak moc na efektivitu a vůbec se nestřílí. Končí sezona. Nicméně, průměrně vystřílím týdně přibližně, respektive nejméně dvě stě padesát nábojů.

U vašich dospěláckých kolegyň nejde nevidět, že se jim ne vždy střelba daří. Věnujete jí vy nějakou zvláštní pozornost?
Avšak o tom je krása biatlonu! Nikdy totiž dopředu nevíte, jak ten závod skončí. Můžete být výborný běžec a nepovede se vám střelba a hned má šanci ten, který naopak není na tom běžecky nejlíp, ale trefí se do terčů. A jestli já střelbě věnuji větší pozornost? To se jednoznačně říct nedá. Podle mě ale pro kvalitní střelbu všichni děláme všechno. Jak se mezi námi říká, když to má spadnout, tak to tam prostě spadne.

Měla jste, nebo máte nějaký sportovní vzor?
Mým vzorem je bývalý francouzský biatlonista, pětinásobný olympijský vítěz, třináctinásobný mistr světa a sedminásobný vítěz světového poháru Martin Fourcade. Dokázal se vlastně takzvaně z ničeho dostat až na vrchol absolutní světové špičky, na němž vydržel neskutečně dlouho. Přestože se se svou kariérou už rozloučil, jde stále o legendu, jíž se asi dlouho jen tak někdo nevyrovná.

Co byste poradila mladým začínajícím biatlonistům?
Dělejte biatlon proto, že vás baví. Jinak to nemá smysl.

Připomeňte, prosím, vaše dosavadní sportovní úspěchy. Který z vašeho pohledu patří k těm takzvaně top?
Jsem mistryně České republiky v letním biatlonu. Mám z mistrovství České republiky třikrát bronz, jsem několikanásobnou vítězkou Českého poháru. Jednou jsem už dokonce vyhrála žebříček celkového hodnocení. Tyto výsledky jsou pro mě asi nejvíc v letním biatlonu. Momentálně se ale věnuji pouze zimnímu biatlonu, ve kterém mají pro mě asi největší váhu výsledky z minulého mistrovství České republiky, kde jsem skončila pátém a čtvrtém místě, tedy vždy kousek od medaile. Ale moc jsem si tyto dva závody užila a byla jsem spokojená sama se sebou. Navíc letos jsem se společně s Jonášem Kabrdou stala mistryní České republiky v mix štafetě dvojic. 

Čeho chcete během vaší biatlonové kariéry dosáhnout?
Hodně toužím po účastí na nějakých opravdu velkých mezinárodních závodech.

Měla jste už možnost setkat se s některou z biatlonových domácích či zahraničních hvězd současnosti, ale i minulosti? Pokud ano, co pro Vás takové setkání znamenalo a znamená?
Ano, tu možnost jsem už měla. Avšak já tato setkání neberu jako úplně woow. Každý či každá z nich byl či byla tam, kde jsem teď třeba já. Nicméně mají můj obdiv, že to dopracovali tak vysoko. Ale jinak jsme všichni jeden tým.

Co ráda děláte, když máte volno? A u čeho nejvíc takzvaně vypnete hlavu?
Ono, upřímně, toho volna moc není. Ale jinak volný čas ráda trávím s rodinou a přáteli. A když potřebuju opravdu vypnout a být bez lidí, tak se jdu projít s naším pejskem Luckym.

Vaše kariéra bude ještě dlouhá, ale jistě myslíte i o ten pověstný krok vpřed. Asi i proto studujete. Jaká je Vaše představa o profesním životě po konci sportovní kariéry?
Určitě bych chtěla, aby moje profesní kariéra byla se sportem propojena. Mám takový pocit, že by mě bavila fyziologie, nebo například zdravá výživa pro sportovce. Přesněji to však zatím nevím. Nakonec, jak se ukáže, čas ukáže, ale ráda bych tomu napomohla.

Co se vám, Alžbětě Juřičkové, honí hlavou během závodu? Jaká největší kuriozita se Alžbětě Juřičkové stala během závodu? 
Před závodem jsem vždy hodně, ale fakt hodně nervózní. V okamžiku, jak projedu startovní čárou, však všechen ten stres a nervozita ze mě spadnou a já si to jedu do stopy a na střelnici hlavně užít a dát do toho všechno. Když přijíždím k terčům, většinou si řeknu větu, kterou nám často říká trenér: „Umíš to, udělej to tak, jako na tréninku.“ A ono to vždycky nějak dopadne.