Začínal v Harrachově už v šesti letech pod vedením Dalibora Motejlka. Táta vozil malého Mirka třikrát týdně na můstek z Jablonce, ale současně se skákáním na lyžích i běhal. „Na běžkách jsem to uměl dřív než na skočkách, ale netušil jsem, že existuje nějaká severská kombinace,“ vypráví Miroslav Dvořák, na jehož růstu se podílel i Jiří Rázl.

„Někdy po základní škole se rozhodlo, že se bude věnovat právě této disciplíně. „Běh mě bavil a skoky byly výzva. Nebyla jiná volba.“

Rozhodl se stát kombiňákem a časem se dostal do Dukly Liberec. Jeho nejlepšími výsledky byla čtyři třetí místa v závodech Světového poháru. Vzpomínat bude i na další vystoupení.

Olympiády se moc nepovedly

„Třeba když jsem se po nepříliš vydařeném skoku posunul v běhu výrazně dopředu. To se mi jednou povedlo v Schonachu, kde jsem se z 22. místa dostal na čtvrté. Jindy se mi naopak zase nadstandardně povedl skok, ale ve finále to nepřineslo kýžený výsledek. Závodění na hraně desítky mělo vždycky ohromný náboj,“ vzpomíná.

Tři olympijské starty Vancouver, Soči a Pchjongčchang se mu ale moc nepovedly. V prvním případě doplatil na zdravotní výpadky v průběhu sezony. V Soči se mu dařilo víc v závodě se skokem na velkém můstku vybojoval 11. místo. Na hrách v Koreji skončil o deset míst hůře.

V Česku není kvůli katastrofální situaci s můstky kde skákat, pro sdruženáře je to skoro tak ubíjející jako pro skokany.

„Když je forma, není nutné skákat dvakrát týdně, ale když se nedaří nebo přijde výpadek a je potřeba se po zranění vrátit do formy, tak to je mnohem horší. Jednotlivec nemá šanci se někam sám vypravit. Mít můstek doma někde v hodinovém dosahu je velká výhoda,“ pokyvuje hlavou.

Právě absence provozuschopných můstků je jedním z důvodů, proč se rozhodl skončit.

Volno pro syna

„Když vidím, že to u nás s můstky nebude v nejbližší budoucnosti růžové, tak to při rozhodování, jestli dál závodit, převážilo. Spolu s mým věkem a časem, který chci trávit s rodinou, jsem to bral v potaz,“ přiznává.

„V poslední době jsem nezávodil dobře. Dřív jsem si říkal, že když to klapne, mohu skončit do desítky nebo i na pódium. Teď jsem své přání směřoval k bodovaným místům, a to už mě nehnalo dopředu,“ vysvětluje Dvořák, který letos moc nezávodil, a když ano, tak nebodoval.

„Pořád jsem něco doháněl. Přišlo mi, že už ani nereaguju na trénink a regeneraci jako dřív. Energii jsem nedokázal přetavit do výsledků. Neviděl jsem smysl, abych dojížděl ve Světovém poháru čtyřicátý. Ne že by mě pohyb přestal bavit, ale teď se chci hlavně věnovat čtyřletému synovi.“

Vojtu chce naučit pořádně lyžovat, bruslit, plavat a víc se podílet na jeho výchově. Podle toho si také hodlá vybrat zaměstnání.

„Třeba trénovat bych teď nechtěl. Neříkám, že by k tomu někdy později nemohlo dojít, ale trenér má stejný, ne-li náročnější program než závodník. Je také pořád někde na soustředění nebo závodech, navíc funguje i jako řidič mikrobusu. To si teď nemohu dovolit,“ dodává už bývalý závodník z Dlouhého Mostu u Liberce.