Letošní závody ve Vysočina Areně opět provází velký zájem diváků. Jak vzpomínáte na zdejší atmosféru z doby vašeho závodění? I pro mě jako novináře je to doslova elektrizující pocit, být uprostřed toho dění. Natož pak asi pro sportovce, který ve stopě vjíždí na stadion.
Každá vzpomínka na start v Novém Městě je pro mě hodně emocionální a krásná. Když jsem teď v pátek večer přijížděla autem k Vysočina Areně, viděla jsem zdálky ta světla i lidi okolo, zmocnil se mě doslova posvátný pocit. Jakoby punc toho, že se jedná o něco speciálního. Dovolím si přirovnání. Je to takové, jako když jde věřící okolo kostela.

Pokud jde o sakrální stavby, v nich bývám nejraději sám. V tom tichu, klidu, míru… Naopak ve Vysočina Areně mi ale spousta lidí na jednom místě, nadšení ani hluk nevadí.
Je pravda, že když byla ta aréna prázdná, jak jsme zde zažili v době covidové, bylo to hodně smutné. Když tady ty lidi jsou, má to úplně jiné grády.

Markéta Davidová
Biatlonistka Davidová o studiu: Lákalo mě to ke zvířatům. Těžká byla genetika

Reprezentační tým je v současnosti poměrně mladý. Cítíte z něj sílu a věříte, že by mohl navázat na úspěchy, které dosáhla vaše generace?
Práce celého svazu je v tomto směru hodně znát. Hodně se toho zlepšilo i vybudovalo. Souvisí to celkově s podporou biatlonu. Vsadilo se na práci s mládeží a je patrné, že nová generace nám dorůstá. Já věřím, že bude po pár letech, kdy se tolik nedaří, úspěšná. Generační obměnou prochází občas každá reprezentace. A někdy netrvá jen jeden olympijský cyklus, ale třeba i dva, tři.

Na budoucí úspěchy se ptám z toho důvodu, že vy jste tady s kolegyněmi zavzpomínaly a dostaly jste bronzovou odměnu za olympiádu v Soči. Co je taková vaše největší vzpomínka na ten závod?
Tenkrát bezprostředně po závodě jsme byly v ohromné euforii. My jsme vůbec nečekaly, že bychom mohly být do top šest. Takže čtvrté místo bylo pro nás naprosto neskutečné. Samozřejmě přišly i myšlenky: Ty jo, ta medaile byla kousek. Na druhou stranu ona byla, pokud jde o čas, docela daleko. Trochu se to v nás tlouklo, ale celkově to i tenkrát bylo docela veselé.

Gabriela Soukalová zde připomínala svoje tehdejší slova o tom, že nakonec stejně budete třetí. Bavily jste se o tom tenkrát častěji?
Už na konci té sezony vyplavaly informace o dopingu Rusky v jednom závodě Světového poháru. Tenkrát ji odhalili, takže my jsme jenom čekaly až se ukáže, jak to bylo v Soči.

Slavnostním vrcholem závodů biatlonového Světového poháru v Novém Městě bylo předání bronzových olympijských ze Soči 2014 štafetě žen. Na společné fotografii závodnic a realizačního týmu je Jiří Hamza zcela vlevo
Poklona od Bjørndalena Hamzu potěšila. Je vidět, že Češi biatlon milují, míní

V tu chvíli už jste doufaly, že medaili nakonec přece jenom dostanete?
Asi ano. Ale bohužel to bylo až dodatečně.

Vy jste nakonec jednu velkou medaili, byť ne olympijskou, vybojovala se smíšenou štafetou v Anterselvě a mohla jste si užít oslavu přímo na stupních vítězů.
Však také vzpomínky na Anterselvu jsou intenzivnější a hezčí než na Soči. Zároveň ale musím říct, že jsem ohromně ráda, že řada lidí na předání olympijské medaile pro nás tolik let intenzivně pracovala. Navíc byli schopni domluvit, že předání proběhne tady, před našima divákama, a mohli jsme si to užít všichni společně. Za to jim patří velký dík.

Prozradíte, co děláte v současnosti?
Letos jsem hodně cestovala. Řekla jsem si, že po těch takřka dvaceti letech u biatlonu, kdy jsme sice hodně cestovali, ale nic jsem neviděla, chci vidět svět. Byla jsem na Korsice, ve Vietnamu, v Americe, na Mauriciu a objela jsem Balkán.

To jste si určitě užila. Přivezla jste si ale i nějaký špatný zážitek? Nebo byly jen samé dobré?
Nejhorší zážitek mám z Vietnamu, kde jsme jeden den dostali vysoké horečky a museli jsme zůstat na pokoji. Naštěstí nás to přešlo docela rychle. Naopak bych se ráda vrátila do Ameriky. Do jejich národních parků. Na Grand Canyon. Tam by stálo za to jet třeba na čtrnáct dní a pořádně si to projít.

Novoměstského rodáka Jonáše Marečka podporují v hledišti domovské Vysočina Areny i maminka Alena a tatínek Josef
Jonášův nedokončený příběh. Určitě sám chtěl být lepší, hájí syna otec Mareček

Nyní žijete v Itálii. Jaké to je, najednou přesídlit do jiné země?
Je to v podstatě jednoduché, protože tam žiji s přítelem (italským biatlonistou Thomasem Bormolinim - pozn. aut.) a jeho rodinou. Všichni jsou tam na mě hodní, takže se tam cítím jako doma. Já mám teď vlastně dva domovy. Snažím se to tak nějak i kombinovat, protože bych nerada jednu nebo druhou rodinu neviděla tak, jak potřebuji.

Už jste se naučila italsky?
Jasně. Musela jsem, protože rodiče Thomase mluví jenom italsky. Občas s ní samozřejmě bojuji, protože jsem líná, a když je potřeba řešit něco třeba na úřadech, nastupuje stále ještě angličtina.

Začínali jsme atmosférou ve Vysočina Areně, zkusme u ní i skončit. Dokážete si představit, jak to tady bude vypadat za rok při mistrovství světa?
To bude masakr! Když vidíme, jak to je nyní při Světovém poháru, na šampionátu to bude určitě ještě lepší.