Poohlédněme se trochu do období po vašem zlatém triumfu na Zimních olympijských hrách v Soči. Jak taková čtyřletá příprava na vrcholné klání sezóny vlastně probíhá?
Hned po olympiádě člověk nemyslí na další, protože by se z toho asi zbláznil. Spíš se těší na ježdění a celkově na závody. Alespoň já to tak mám. Samozřejmě, že příprava probíhá celé čtyři roky, ale vždy se na každou novou sezónu připravuji znovu. Přes léto jsme se naplno pustili do přípravy do Jižní Koreje. Zhruba sedm týdnu jsem strávila v Argentině, Chile a na Novém Zélandu.

Do olympijského závodu ve snowboardcrossu budete nastupovat jako obhájkyně zlata, pomýšlíte opět na nejvyšší metu? Jak hodnotíte svoje šance mezi soupeřkami?
Když člověk vyhraje jednu olympiádu a cítí se dobře celou sezónu, tak chce samozřejmě uspět. Je asi trochu alibismus říkat si, že by bylo hezké, kdybych byla do desátého místa. Cítím se při ježdění dobře, baví mě to a chtěla bych znovu vyhrát, ale to chtějí všechny holky. Je dobré k tomu přistupovat stejně, jako by to byl normální závod, protože závodnice jsou pořád ty stejné. Určitě je teď konkurence větší a vyrovnanější, než byla před čtyřmi lety, takže dostat se do TOP 6 či TOP 10 je už opravdu náročné.

Odkud se vlastně vzala tradice knírku? Objíždíte s ním totiž závody. Máte ještě nějaké jiné rituály nebo si stačí jen namalovat knírek a máte z poloviny vyhráno?
Knírek mám pro štěstí, ale neznamená to, že bych měla z poloviny vyhráno. Začala jsem si ho kreslit asi od roku 2010 nebo 2011 a je to taková má legrace. Trenér mi ho vždy před závodem namaluje, abychom se trochu uvolnili.

Všimla jsem si, že váš tým pořádá snowboardové kempy pro mladé talenty. Kdybyste nebyla úspěšná sportovkyně, v čem byste se chtěla realizovat?
To vůbec nevím. Zatím neuvažuji ani o tom, v čem se budu realizovat po ježdění, natož v čem bych se realizovala, kdybych nezávodila vůbec. Více bych třeba jezdila na koních a starala se o jejich správný a zdravý výcvik.

Chtěla byste být v budoucnu trenérka a vychovávat další olympijské naděje?
Nevím, ale asi by mi nevadilo jezdit s malými dětmi. Studuji na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě, ale uvidí se, jestli ji vůbec dostuduji. Ale snažím se o to. Uvidíme, jak to dopadne, ale nevylučuji ani tuto možnost.

Jste vyhlášená milovnice koní, ostatně, jednoho ve své stáji máte. Uvažovala jste někdy o tom, že byste se ježdění věnovala profesionálně?
Původně jsem chtěla jezdit hlavně na koni. V 15 letech jsem ale začala jezdit snowboardcross s týmem, s nímž spolupracuji doteď a tím moje vášeň ke koním musela jít trochu stranou. Profesionálně bych se tomu ale věnovat nechtěla. Hlavní je, aby byl můj kůň spokojený a zdravý a abych měla z toho dobrý pocit.

Stát se profesionální a úspěšnou sportovkyní stojí mnoho odříkání a úsilí. Neštve vás někdy přílišná mediální pozornost?
Samozřejmě, že to člověka někdy štve, ale každé povolání má své oběti, které mu musíte obětovat. Třeba se to vrátí. Když je člověk zraněný nebo nemá nejlepší den a musí komunikovat s médii, tak to není příjemné. Člověku se prostě nechce. Na druhou stranu to většinou netrvá moc dlouho, takže když se člověk kousne, tak má potom klid.

Poraďte mladým a nadějným sportovcům, na co by se měli zaměřit, aby dosáhli podobného výsledku jako vy.
Hlavně to moc neřešit a neupínat se na to, že chtějí vyhrát olympiádu, protože tím na sebe člověk vytváří velký tlak. Měli by se zaměřit na sport, který je baví a z něhož mají radost. Měli by to dělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a dávat tomu maximum. Nakonec se sen možná vyplní. Kdybych nevyhrála olympiádu, svět se nezboří. Všechno je relativní a člověk zjistí, že jsou v životě i jiné důležité věci.

Eva Samková (*1993) se narodila ve Vrchlabí. Začínala ve dvou letech na lyžích, ale v sedmi přešla na snowboard a závodně se mu věnuje již od 10 let. Dnes patří mezi špičky světového snowboardcrossu, v této disciplíně se ostatně stala v roce 2014 v ruském Soči olympijskou vítězkou. V letech 2010, 2011 a 2013 byla rovněž juniorskou mistryní světa. Ráda hraje na saxofon a neodmyslitelně k ní patří milovaný kůň Pepin, jehož ji věnovalo město Vrchlabí jako dárek.