„Sezona byla špatná. Je lepší udělat tlustou čáru a soustředit se na tu další. O to dřív bude možné začít trénovat, aby bylo v létě víc času na pilování techniky,“ říkal třiatřicetiletý Koudelka, dlouholetý lídr českého týmu.

Podle výsledků si mohl leckdo říkat, že když to Koudelkovi neskáče, tak kariéru nejspíš zakončí. Co rozhodlo o pokračování?
Zvítězilo ve mně přesvědčení, že nechci odejít s nepěknými výsledky. Pořád si myslím, že mám na to, abych ještě někam doskočil a zabojoval o lepší bodované výsledky.

Kde berete inspiraci?
Polák Piotr Zyla nebo Rakušan Daniel Fettner jsou starší než já a drží krok se světovou špičkou. V tom bych se jim chtěl vyrovnat. Díky nim neztrácím motivaci. Mám velkou chuť pokusit se vrátit český skok aspoň na úroveň, kde byl před čtyřmi roky. Je vidět, že to jde i v pokročilejším věku. Pevně doufám, že se mi povede něco podobného jako jim.

Nemusel jste vysvětlovat manželce, že zase bude často pryč?
Nene, žena mě ve sportu podporuje. Hlavně pevně doufám, že nebudu pryč tak často. Podpora rodiny je zásadní. Kdybych ji neměl, okamžitě skončím. Nemělo by přece smysl, aby kvůli mému sportování rodina strádala a nebyl jsem s kluky a manželkou.

Po návratu ze závodů nemáte kvůli nefunkčním můstkům kde trénovat. Jak velká je to nevýhoda proti závodníkům z vyspělých skokanských zemí?
Určitě nám to nepřidává. Navíc jsme teď dva roky pořád dojížděli do Slovinska, a to i v létě. To se na uplynulé sezoně také podepsalo. V zimě se to všechno sečetlo a už s tím bylo těžké něco dělat.

Tréninky v Planici prosadil slovinský trenér reprezentace Vasja Bajc, proč se neosvědčily?
Jedna cesta trvá sedm a půl hodiny, a to člověka dost vyčerpá. Moc mi to nedávalo smysl. Přitom se dá dobře skákat v Polsku a Německu, kam to není tak daleko. Vasja Bajc asi věřil, že by nám tréninky v Planici mohly pomoci. Jenže si nejspíš neuvědomil, jakou únavu přináší cestování tam i zpět.

Na Bajce, jako trenéra, který kdysi slavil úspěchy s Jakubem Jandou, se docela sázelo. Co nebylo kromě zdlouhavého cestování ideální?
Úplně mi neseděla orientace na jeho slovinský styl skoku. I sami Slovinci na to jdou už trochu jinak. Také jsme se zasekli v čase. Začali jsme dělat věci, které fungovaly před dvaceti lety. To byla myslím chyba. Musíme jít s dobou a koukat se, jak to dělají v zemích, které jsou na špičce, a ne se ohlížet zpátky.

Jste druhým rokem po operaci pravého kolena. Jak vás omezuje při skákání?
Spíš mi vadí v přípravě na suchu. Při těžším tréninku koleno cítím, ale postupně se to lepší. Po tak velkém zákroku se i jiní skokani vracejí pozvolněji a trvá to třeba dva a půl roku, než se dostanou na dřívější úroveň. Tady nelze nic uspěchat. Chce to trpělivost.

Z vaší generace jste zůstal u skoků jediný, skončili i mladší závodníci. Neviděli ve skákání perspektivu?
Myslím, že kluci jako Vojta Štursa, Viktor Polášek, Tomáš Vančura a další, kteří mě měli přeskakovat, výsledkově ustrnuli. Když pak zvažovali založení rodiny, neviděli u můstků budoucnost. Lehce si spočítali, že si na živobytí vydělají spíš slušným zaměstnáním než skákáním. Nedivím se jim a chápu je.

Nyní jste v reprezentaci s mnohem mladšími parťáky. Snažíte se jim pomáhat nebo radit?
Jeden čas jsem měl částečně v popisu práce, abych zkusil mladíky někam posunout a motivovat. To se ale úplně nepovedlo a možná mi to trochu ublížilo. Skokan se má starat hlavně sám o sebe. Tihle kluci jsou jinde. Je to mobilová generace, ale nejsou už úplně mladí. Je jim přes dvacet a vědí, co mají dělat. Věřím, že se časem chytnou. Já se už v tomto ohledu neangažuju, ale jinak spolu vycházíme v pohodě.

Jak to bylo ve vašem případě, když vám bylo dvacet?
Už jsem měl za sebou tři roky ve světovém poháru, a když jsem dostal do týmu ke Kubovi Jandovi, snažil jsem se něco odkoukat. Spíš jsem se starším klukům přizpůsoboval, abych se na ně dotáhl. Teď je to spíš naopak. Mladí mají svou komunitu a když chci mezi ně zapadnout, musím se jim přizpůsobit.

Český skok nesráží jen nefunkční můstky, ale i horší dostupnost špičkových materiálů. Nezaspalo se v tomto ohledu?
Všechny velké týmy mají specialisty nejen na lyže, ale i na boty a kombinézy. V tom jsme zůstali pozadu. U nás se žije v domnění, že když jede na závod se skokanem trenér a fyzioterapeut, tak je to super. Jenže tak už to prostě není. Svět se o kus posunul a nám ujel vlak. Bude se s tím muset nějak zabojovat, ale je to otázka peněz a těch není nazbyt.

Změnilo se něco po lednovém odchodu Vasji Bajce, jehož dočasně nahradil Lukáš Hlava?
Sezona se spíš dojela. Nebyl prostor něco měnit, zvlášť když není kde trénovat. Teď bude na vedení, jakého přivede reprezentačního trenéra a jak bude všechno nastavené.

Sezona je už za vámi. Jak strávíte období odpočinku?
Zatím jsem si u nás v Lomnici nad Popelkou s biatlonisty a kombiňáky zahrál hokej. Pak jsem měl pár dní volno a brzy začnu s lehčím tréninkem. Potřebuju posílit pravou nohu. Po operaci je pořád slabší. Jde o to, abych byl stoprocentně fit, až přijde čas naskočit do letní sezony. S rodinou nic velkého neplánujeme. Přes zimu jsem toho moc nevydělal, a tak si spíš budeme užívat domácí pohodu. Navíc mám cestování za celý rok až nad hlavu.