Bídná situace hodně trápí bývalého skokana a nyní poslance Jakuba Jandu. „Někdy mi naše snažení připadá, jako by se Škodovka 120 měla postavit proti vozu F1 a chtěla vyhrát,“ našel příměr poslední Čech, který dokázal sbírat výrazné úspěchy.

Od jeho celkového vítězství ve Světovém poháru a triumfu na Turné čtyř můstků však letos uplynulo už dlouhých dvanáct let.

Neradostný stav by mělo řešit vedení úseku skoků Svazu lyžařů ČR, který o příštím víkendu čeká volební valná hromada. Dojde k pohybu na důležitých postech a kýžené změně k lepšímu?

Kariéru jste uzavřel netradičně loni v listopadu poté, co jste byl zvolen do Poslanecké sněmovny. Pokračoval byste i v případě nezvolení a usiloval o olympijský start?
Kdybych se nedostal do parlamentu, určitě bych skákal dál. Otázkou ovšem je, jestli bych dostal důvěru reprezentovat na hrách v Pchjongčchangu. Přece jen mi je devětatřicet.

Jak jste v dalším průběhu sezony vnímal trápení Romana Koudelky a spol.?
Celý český skok je v útlumu. Pokud by se někomu na olympiádě podařilo dostat do desítky, byl by to za stávající situace zázrak. Ty se občas dějí, ale tentokrát se žádný nestal.

Máte informace, jestli došlo v průběhu sezony k pokusům o nápravu kritické situace?
Vím, že kluby jednají, ale všechno důležité by se mohlo odehrát 28. dubna na volební valné hromadě úseku skoků. Jaký bude další vývoj, se dá teď ale těžko odhadovat.

Občas prosakovaly informace, že stávající úsek nepracoval podle představ skokanů. Souhlasíte?
Někteří kluci se po olympiádě ozvali. Bouchlo to v nich, ale to není nic neobvyklého. Já si během kariéry také několikrát pustil pusu na špacír. Co vím, tak se ale nikdo z funkcionářů nechytil za nos. Přečetl jsem si jen vyjádření, že závodníci měli letos všechno správně nastavené a chyby se staly jen na jejich straně. Já ještě z nedávné pozice závodníka mohu oponovat. Špatné výsledky nepadají jen na jejich hlavu. Podmínky neměli zdaleka stoprocentní.

Můžete být konkrétnější?
Se světem se nemůžeme rovnat. Jsme jednoznačně pozadu. Elitu představují Norové, Rakušani Němci a Poláci. I v jiných zemích jde na přípravu daleko víc peněz než u nás. Příkladem mohou být skokanské boty. Když je dostaneme od výrobce, tak v nich skáčeme. Ne každý pár ovšem ideálně padne. Ale třeba Norové mají specialisty, kteří botu kompletně rozkuchají a následně ji připraví každému závodníkovi přímo na nohu. Kombinézy procházejí v elitních reprezentacích vývojem, servismani mají jiné možnosti. Česku chybí know-how a nikdo nám pochopitelně nic neprozradí.

Jak se dá s takovým handicapem závodit?
Každé umístění na bodech tedy do třicátého místa je za těchto okolností veliký úspěch. Někdy mi naše snažení připadá, jako by se Škodovka 120 měla postavit proti vozu F1 a chtěla vyhrát. To prostě nejde. Situace se sice trochu zlepšila kolem lyží a kombinéz, ale to je pořád málo. Hlavně nemáme zázemí. Naše můstky jsou prakticky nepoužitelné. Není kde skákat. Když se reprezentanti skokanských velmocí vrátí ze Světového poháru, doma si den odpočinou a pak vyrazí někam poblíž skákat. A naši kluci? Mohou si maximálně skočit do posilovny. Podmínky jsou nesrovnatelné.

Poláci před dvaceti lety nepatřili do skokanské špičky. Jak se do ní dokázali dostat?
Tenkrát se od nás učili a my se na ně dívali trochu skrz prsty. Jenže měli štěstí v tom, že angažovali českého trenéra Pavla Mikesku. Důvodem byla informace, že mají jednoho šikovného kluka, a jestli by se na něj nepodíval. Ten šikula se jmenoval Adam Malysz… Shodou dalších okolností se tam skoky chytly. Svaz se naučil marketing a vznikla malyszománie. K tomu se nabalili další kluci a polský skok šel nahoru. Díky ministerstvu sportu mají Poláci výhodně nastavené programy a vozí medaile.

Člověka při vašem vyprávění musí napadnout, proč u nás nevznikla jandománie?
Je to asi v lidech… To, co předváděl Adam, se uchopilo za správný konec. Ale u nás? Pamatuji si, že když jsem byl na vrcholu, tak místo toho, aby moje výsledky český svaz nějak smysluplně využil, dostával jsem podpásovky a házeli mi klacky pod nohy. Docházelo ke střetům a tahanicím a dvě nejlepší sezony se během následující podařilo pohřbít.

Dá se z úpadku, který letos vyvrcholil, dostat nějak ven?
Dřív žil skokanský úsek z kvót. Česko mělo šest míst pro Světový pohár a pořadatel závodníkům při závodech hradil ubytování a stravu. Přinášelo to i určité bonusy. Z toho se u nás skoky dotovaly. Nešlo o malé peníze. Jenže dneska je česká kvóta jeden skokan. Pět dalších se vypařilo a přísun peněz se totálně ztenčil. Úsek tápe, hledá sponzory a nikdo pořádně neví, jak financování vypadá. Všechno se skrývá pod rouškou tajemství a všemu vládne jeden člověk. To je špatně. Je potřeba to změnit.