Už „jen“ dvě hory, dva úspěšné výstupy zbývají Radku Jarošovi ke zkompletování „Koruny Himálaje“. Tento sice pomyslný, leč mnoha horolezci světa obdivovaný šperk zdobí ty, kteří zdolají všech čtrnáct osmitisícovek. A Jaroš jich vylezl už dvanáct. „Motivaci teď pochopitelně mám o to větší, ale nikdy nevíš, co se může stát. Třeba teď tři roky nebude nic,“ říká sedmačtyřicetiletý horolezec .

Tentokrát jste se na expedici vydal sám, bez parťáků. Jaké to bylo?

Já jsem si před odletem říkal, že alespoň v základním táboře sám nebudu. Lhotse má společný tábor s Everestem, takže je tam pokaždé spousta lidí a chtěl jsem si tak promrskat angličtinu. Jenže nakonec to dopadlo tak, že mi agentura dodala pozdě zavazadla. Takže jsem v základním táboře seděl nešťastnej a naštvanej šest dnů vlastně ve věcech, které jsem s sebou přivezl z Prahy. Ve stanu jsem byl celej den sám, třikrát denně jsem tam jedl a koukal do stěny… Nic veselýho.

Když vám konečně dorazila bagáž, vyrazil jste. Těch neúspěšných pokusů o vrchol jste podnikl víc, proč?

Lhotse není tak obtížná hora, technicky je celkem jednoduchá. Hlavní problém ale bylo počasí. Když pod vrcholem napadne čerstvej sníh, tak to v jednom nezvládnete.

Ale nakonec jste na vrcholu stanul…

Při pátém pokusu jsem potkal ve druhém výškovém táboře svého bývalého kuchaře z expedice v roce 2004 a u něj jsem se konečně pořádně najedl. Sám jsem si totiž dělal jen nudlové polévky nebo jsem si otevřel tresčí játra nebo sardinky. Pak jsem se vyspal a plnej sil šel rychle nahoru. Jenže ve čtvrtém táboře přišla další vánice, to se o spánku nedalo mluvit. Když jsem šel další den nahoru, forma byla pryč, motal jsem se na pokraji bezvědomí. Říkal jsem si, že to je průser, že ještě někde udělám chybu a zůstanu tam, tak jsem to otočil. Ve stanu jsem si pak říkal, že Lhotse holt nebude, měl jsem málo jídla, a navíc mělo znovu sněžit. Ale probudil jsem se brzo, tak jsem to ještě zkusil. Potkal jsem jinou skupinu a šerpy, lámal jsem to a dostal se na vrchol.

Jaké máte plány do budoucna? Sám už asi na další expedici nepojedete…

Mám obavy, že mě to čeká příští rok znovu (smích). Nevím, jak se mi povede sehnat parťáky na Annapurnu. Ta není lehká a nikomu se tam moc nechce. Na rok 2013 je v plánu K2 z tibetské strany, ale uvidíme. Teď jsem měl hodně štěstí, že jsem v tahu vylezl sedm osmitisícovek, třeba teď tři roky nebude nic.

Legenda českého horolezectví Josef Rakoncaj nedávno v tisku prohlásil, že jste spíš takový vysokohorský turista. Jak to vnímáte?

On mi Pepa asi nemůže zapomenout, že jsem mu kdysi na Everestu nesl bágl (smích). No, moje reakce – člověka to zamrzí, ale taky se tomu usměje. Před dvaceti třiceti lety se lezlo úplně jinak. Pepa jezdil s ohromnými expedicemi, ať už federálními nebo mezinárodními. Tehdy ještě byla spousta nových směrů, svou roli hrálo i soupeření východu se západem. Byla to zlatá doba lezení. Když přijel tým patnácti nebo šestnácti lidí, z nichž se dva každej den střídají v čele, tak se dají zkoušet nové cesty. To v jednom nebo ve dvou nejde.

Sám lezete zásadně bez pomoci kyslíkových přístrojů. Jak se díváte na ty, kteří kyslík používají?

Po tom, co jsem letos viděl v základním táboře pod Everestem, pro mě lezení s kyslíkem úplně ztratilo hodnotu. Chápu ty lidi, kteří si tam přijedou splnit sen. Ale když pak vidím, jak se někteří teprve tam učí nazout si mačky nebo chodí s kyslíkem už ze základního tábora ve výšce 5000 metrů, tak po mně nikdo nemůže chtít, abych to uznával.

Takže dnešní módní „výlety“ na nejvyšší horu světa podle vás nemají s horolezectvím nic společného?

Já vždycky říkal, že jsem horu nepokořil, že to je špatný výraz. Ale u Everestu dneska bohužel o nic jiného nejde. Ztratil dost kouzlo, s horolezectvím to už nemá co dělat. Potkal jsem tam třeba Američana, který vydělává na tom, že fixní lana jsou natažený odzdola až nahoru a chce za to platit, ať už je používáte, nebo ne. Má tam ohromnej stan s dřevěnou verandou. Má z toho byznys, lidi mu platí tisíce dolarů.