Kohout je prvním mužem, který dostal titul Král Jizerek. Ocenění náleží sportovci, jenž zvládne nejlépe zkombinovat Jizerskou padesátku na sněhu i na suchu. A on slavil hned po zavedení soutěže v roce 2018. Loni usedl na trůn podruhé. „Udělalo mi to radost, ale nepřeceňoval bych to,“ řekl pro Deník 41letý sportovec z Mníšku u Liberce.

Kombinujete klasický běh s během na lyžích. Napadla mě proto trochu nezvyklá otázka na úvod: máte radši Jizerky v létě, nebo v zimě?
Možná vás překvapím, ale kdybych si mohl vybrat, tak tady mám nejraději podzim. Na horách skoro nikdo není, často je ošklivo. Pochmurně. Až to připomíná knížky od pana Nevrlého. V hlubokých bukových lesích směrem k Hejnicím a Ferninandovu to dokáže být pěkně tajemné.

Bezesporu patříte k osobnostem závodu, ale asi víc než fanoušci vás znají pořadatelé či soupeři. Co byl váš největší zážitek na Jizerské padesátce?
Řekl bych, že to byl závod, kdy jsem jel s papírovým číslem. To se pomalu rovná mým zážitkům z atletiky, které jsem se věnoval dlouho, od druhé třídy do 26 let. Na léta v USK a krátce v Dukle nejde zapomenout.

Jak se z desetibojaře vlastně stal univerzál?
Chtěl jsem zůstat u sportu. Mělo to logický vývoj.

Jizerská padesátka je už za dveřmi, uskuteční se příští víkend. Budete na startu?
Měl bych být. Přihlášený jsem už od podzimu.

Zaujalo mě, že jste se na sněhu podle statistik zlepšoval, naposledy jste byl v sedmé desítce s časem 2:16. Většinou se s přibývajícím věkem lidé zhoršují…
Víte, je výhoda, že já se pořád učím jezdit na lyžích. Zlepšuje se mi technika a zjišťuju, že bych mohl lyžovat možná do padesáti let.

Nebudete si jako Král Jizerek žádat lepší zacházení, třeba abyste dostal co nejlepší startovní číslo?
Já už jezdím z elity. Myslím, že to bylo v roce 2020, kdy jsem měl číslo 100, lepší už asi nedostanu. Mně je to ale jedno, na tom nesejde.

Máte z takovéhoto soupeření proti hvězdám nějakou vzpomínku?
Jednou se mi stalo, že jsem měl z kopce rychlejší lyže než profíci. To byl zážitek! Musel jsem dokonce plužit, abych do nich nenajel. Ale stalo se to opravdu jen jednou…

Lyže jsou na rozdíl od bot na běhání docela drahá záležitost. Kolik párů má někdo jako vy?
Máte pravdu, leze to do peněz. Lyže kupuju postupné, z druhé ruky. Teď ještě jedu na závody do Itálie, kam si beru čtyři páry lyží. Mám i starší, na kameny, ale na těch se nezávodí, to jsou takové ty práskačky.

Co byste poradil ostatním závodníkům? Je nějaký tip od poloprofesionála?
Já nemažu, jedu hodně rychle, mám to jako průlet. Takže to není moc snadné. Ale obecně bych poradil, ať se nesoustředí, kolikátí jsou, ale co zažijou. Ať mají o čem vyprávět.

Ptám se i proto, že jste v civilním životě psychoterapeut a také mentální kouč. Staráte se i o sportovce?
Dřív málo, teď už více. Ale mám to různorodé. Dělám i pro lidi z ulice, pro firemní klientelu, připravuju manažery.

Jak vypadá takový mentální koučink se sportovci?
Nejde to zobecnit. Často jde o výkon, ale s přesahem do osobního života. Poslední dobou přibývá dívek, mezi patnácti a dvaadvaceti. To období pro ně není jednoduché. Víc po mně nechtějte, to je citlivé téma i z hlediska etiky.

Děláte rovněž klasického kouče lyžování, že?
Vedu mladší žáky v Dukle Liberec. Zlákali mě k tomu kvůli mým vlastním dětem.

Jak často děti trénují?
Třikrát týdně.

Je to dost, málo, nebo tak akorát?
Řekl bych, že je to docela dost, ale zase si musíme uvědomit, že zima je krátká. Obvykle jsme na sněhu tři měsíce. Potom se věnujeme všestranné přípravě. Hodně běháme, ale také dojde na herní průpravu, dělali jsme i basket.

Máte rád extrémní závody?
Záleží, co je extrémní závod. Běžel jsem skoro sedmdesát kilometrů na Korsice, zúčastnil jsem se Beskydské sedmičky, což je zhruba stokilometrový závod přes sedm vrcholů Beskyd. Takže ano, běhání mám rád, ale vybírám si, kam pojedu.

Poslední otázka. O trofejích pro Krále Jizerek jste hlásil, že je dáte dětem na hraní. Jak to dopadlo?
Abych byl upřímný, teď je trofej někde ve sklepě. Ceny potěší, ale o ně nejde.