Proč a jak vlastně tato situace vznikla? Není tomu tak dávno, kdy se čeští skokané pohybovali poblíž evropské smetánky, v Čechách se konaly velké skokanské akce a Liberec v roce 2009 hostil mistrovství světa. Jenže to už je skoro deset let.

Po úpravách, kterými můstky na Ještědu musely projít, se slehla zem. A přicházejí i jiné problémy.

Můstky přitom nejsou ve špatném stavu. Sice ne ideálním, ale hlavní roli v jejich zimní ponuré samotě hraje finanční náročnost přípravy. Ta totiž není otázkou jednoho dne a navíc jí v posledních letech nehrály do karet klimatické podmínky. Proto skokani, aby měli během sezony kde trénovat, dojíždějí do Harrachova.

Ovšem ani horské středisko nemusí vydržet. Tamní můstky jsou totiž v daleko horším stavu než liberecké. Mamutí je dokonce už tři roky zavřený. Ačkoliv se může zdát, že jeho souputník K-90 je na tom lépe, není to úplná pravda.

CHYBĚJÍ LIDÉ

„V posledních letech jsme situaci společně s úsekem skoků, severské kombinace a svazem lyžařů vyhodnotili tak, že skáčeme v Harrachově. Můstek K-90 se však otřásá v základech, a tak ho doslova sbíjíme hřebíky. Každopádně na něj spoléháme, protože podle dohody se v Liberci v zimě velký můstek upravovat nebude,“ prozradil s povzdechem šéf liberecké Dukly Michael Georgiev.

A proč liberecké můstky nefungují? Není to jen o penězích. Chybí i lidský faktor. V zimě se musí můstek upravovat a někdo se o něj musí starat, zatímco v létě skoro vůbec.

„Když napadne sníh, tak je potřeba dopad sešlapat, nebo ho přejet rolbou. Nájezdová stopa se musí vymést, nebo udělat nová. V létě stačí jen pustit vodu do stopy a pokropit dopad,“ poodhaluje zimní specifika devatenáctiletá skokanská naděje František Holík.

OŽIJE LIBERECKÝ AREÁL

„Od roku 2009 se situace mění i kvůli povětrnostním podmínkám spíš k horšímu, co si budeme nalhávat,“ přemítá Georgiev. „Skokanů ubývá, stejně jako funkcionářů a rozhodčích, jež zajišťovali závody. Stárne potenciál lidí, kteří se okolo závodů motají, mladí to dělat nechtějí a najednou se na sebe vše nabaluje,“ pokračuje šéf liberecké Dukly.

Zdá se, že sport drží nad vodou hlavně láska k této disciplíně. „Kluci jsou nadějní, ale éra závodníků, kteří měli ctižádost, pokoru a před sebou dlouhodobější cíl, je pryč. Dneska nechce nikdo na výsledky moc čekat. Jakmile do roka nepřijdou, mladí jsou skeptičtější a už je skoky tolik nezajímají. Vydrží jen silné nátury,“ prozradil Georgiev. Zároveň je ale přesvědčený, že i tak je v Čechách možné vychovat světové závodníky.

„Je to hlavně o materiálu, talentu a ctižádosti, ale kluk si za tím musí jít i přes nepříznivé podmínky. Ty ale nejsou jen u nás. Stejné problémy řeší Švýcaři nebo Francouzi. Hodně záleží na každém jednotlivci. Když na sobě budou kluci pracovat, čeká je složitá cesta, ale dá se zvládnout,“ dodává s tím, liberecký areál se snad dočká restartu.

Mění totiž provozovatele. Situace by se mohla zlepšit a na Ještěd vrátit závody, které si můstky zaslouží. Vzpomínky na poslední velkou akci z roku 2011 totiž vzbuzují značně neradostný dojem.

Co myslíte, ožijí zase liberecké můstky?

Šéf Dukly Liberec Michael Georgiev: Ubývá nás. Musíme se pokusit skoky rozpohybovat
Od poslední mezinárodní akce v roce 2011 liberecké můstky chátrají. Kvůli nákladné zimní úpravě se na nich skáče jen v létě.

„Potýkáme se s nevolí, protože pro pět nebo deset skokanů nemá cenu můstky připravovat. Nezbývá nám nic jiného, než to změnit a z areálu vyždímat co nejvíc to půjde,“ prozradil šéf liberecké Dukly Michael Georgiev.

Na tréninky se v zimě hodinu dojíždí do Harrachova, představuje to velkou komplikaci?
Je to nepříjemné hlavně pro mladší skokany, kteří chodí do školy. Mají problémy s uvolňováním, a tak je aspoň domluveno, že v zimních měsících končí ve dvě hodiny. Pak je čeká hodina cesty do Harrachova, a to nehledě na počasí. Po tréninku následuje cesta zpátky a v Liberci regenera-ce… Nic jiného nám nezbývá a i proto ubývá základna. Snad nějakým způsobem pomůže stát.

Mistrovství světa v roce 2009 dávno zavál prach, jak se změnila situace v Dukle Liberec?
Mění se i kvůli povětrnostním podmínkám k horšímu. Skokanů, stejně jako funkcionářů a rozhodčích ubývá. Mladí to dělat nechtějí, už to není takové jako kolem roku 2009. Si-tuace je horší, řešíme to tak, že vozíme závodníky do zahraničí a vyhledáváme destinace, kde se dá trénovat. Stojí to hodně peněz. Podílí se na tom jak svaz lyžařů, tak resortní sportovní centrum ministerstva obrany a ministerstva vnitra, za které závodí Roman Koudelka a Čestmír Kožíšek. Ostatní kluci jsou zařazení v Dukle.

Skoky jsou v krizi, jak z ní ven?
Musíme nějakým způsobem ve spolupráci s městem a novým pronajímatelem areálu zkusit skoky rozpohybovat a vydat se cestou menších závodů jako je Kontinentální pohár, nebo uspořádat letní Světový pohár. Potřebujeme se dostat k lepším podmínkám i v zimě, byť třeba na jeden nebo dva měsíce. Je to ale samozřejmě závislé i na tom, jestli nasněží. Nezbývá nám nic jiného, než se do toho s elánem pustit a z areálu vyždímat co nejvíc. I proto, aby lidé, kteří vidí, jak sport tápe, pomohli a řekli si, pojďme tu něco udělat.