„Byl to trošku blázinec. Zhruba od šesti odpoledne se mi chtělo spát a vydržet vzhůru byl téměř nadlidský úkol,“ říkala šestadvacetiletá bojovnice z chodského Postřekova. Teď už je lyžařka reprezentující Česko a plzeňský Sport Club na severu Evropy, kde vyvrcholí Světový pohár. Na úvod ve finském Lahti absolvuje Beroušková sprint a desítku volně.

Vyměnit Koreu za Finsko s krátkým přestupem doma asi nebylo snadné?
To ne. Ale v porovnání s Koreou u mě vede Finsko na plný čáře. V Lahti bydlíme v olympijském centru, což je areál, kde jsou snad všechna sportoviště od bazénu pres halu s atletickou dráhou, venkovni dráhou, kurty na všechno možný a golf. Plus pár jezer, ty nesmí ve Finsku chybět. Jen lyže se nám cestou někde zatoulaly a zkomplikovalo nám to přípravu.

Korejský Pchjongčchang jako hostitelské město her ve vás tak krásné pocity nevyvolal?
Jak se to vezme. Už jen možnost závodit na olympiádě byla úžasná. Všechen ten mumraj pod pěti kruhy byl neskutečným zážitkem. Navíc se hry konaly v hodně exotickém prostředí. Ve městě, kam bych se nejspíš nikdy nepodívala. Bylo nádherné to zažít, ale sever Evropy je prostě kouzelný.

Sezonu jste kvůli neshodám se svazem zahájila mimo reprezentaci, přesto jste na olympiádě dosáhla z českých běžkyň nejlepší výsledky. Šestadvacátá jste byla ve sprintu, ještě o tři příčky výš v závodě na 30 kilometrů klasicky a můžete být na sebe hrdá. Jste?
To asi ne, ale výsledky a výkony na olympiádě mě těší. Mým tajným přáním bylo sice skončit do dvacítky, což se nepovedlo, ale zpětně hodnoceno, mohlo být hůř.

Po úvodním skiatlonu jste se na sebe zlobila (38. místo), ale pak jste si ve sprintu užila poprvé v kariéře postup do vyřazovací části.
To jsem překvapila i sebe, a i když jsem pak ve čtvrtfinále skončila, hodně mě to povzbudilo. A těšila jsem se na třicítku, na níž jsem si asi nejvíc věřila.

Co chybělo, abyste si splnila cíl umístit se mezi dvacítkou nejlepších?
V úvodu závodu asi rychlejší lyže. Sníh se vlivem podmínek měnil a lyže na začátku nejely tak, jak jsem potřebovala. Cukl mi hlavní balík a já vlastně jela asi tři čtvrtiny tratě sama. Což je těžké fyzicky i psychicky. Napadalo mě, jestli vůbec uvidím cíl. Naštěstí potom přimrzlo, lyže jely a bylo z toho třiadvacáté místo.

Ukázala jste srdce bojovnice a zároveň stále usměvavou tvář. Jako byste ani nebyla na své první olympiádě.
To se možná zdálo. Před závody bývám normálně nervózní. Zase ale nemohu říci, že na olympiádě by to bylo víc, než obvykle (smích). Navíc olympijský program byl natažený, takže jsme zapadli do určitého stererotypu a spíš se snažili hledat pozitivní věci.

Dny mezi závody zajímavé podněty nenabízely?
Asi ano, pokud by jich bylo víc. Jenže závody šly po sobě po dvou dnech, takže jsme stíhaly pendlovat jen mezi tréninky v areálu Alpensia a olympijskou vesnicí. K tomu panovala poměrně citelná zima, takže jsem se upínala hlavně k závodům.

Přitom vás z domova po facebooku povzbuzovaly desítky fanoušků. Jak jste si jejich zájem užívala?
Nic takového jsem nečekala a všem moc děkuju. Věděla jsem, že doma jak v Postřekově, tak v Plzni pár fanoušků mám, ale že se naráz nadchne tolik lidí, to bylo neskutečné. Že mi bude fandit i moje prababi, to jsem nečekala.

Vaše prababička předtím nechtěla, abyste závodila na lyžích?
No, je ze staré školy a říkala, že je to jen zbytečná ztráta času a energie. Ale jsem moc ráda, že změnila názor a ozvala se mi.

Jak na vaše výkony reagovali reprezentační trenéři? Chválili vás?
Nejvíc asi můj osobní trenér (Vladislav Razým ml.), který mě ale na olympiádě sledoval jen z domova. A ti co byli na hrách? Viděli, co jsem zajela, a snad to pro mě bude mít nějaký pozitivní dopad.

Jsou dosažené výsledky pro vás pobídkou s výhledem na příští olympiádu v Pekingu?
Je to hlavně motivace. Pro mě osobně do tréninku, ale svým způsobem i pro lidi, kteří mě znají. Zvlášť pro ty mladé, kteří vidí, že holka z vesnice, která navíc závodí za klub z Plzně, kde není sníh ani hory, dokáže lyžovat na vrcholové úrovni. A třeba si říkají, že to taky zkusí.