S příběhem předsedkyně Českého klubu fair play se seznámily žákyně deváté třídy základní školy v Pěnčíně. Karolína Hübnerová běhá na lyžích, Eliška Horychová se věnuje závodnímu tanci.

Od osmnácti v reprezentaci

Do sportu Květu v podkrkonošské Zálesní Lhotě nikdo nenutil. Rodina se vymykala tehdejšímu životu. Tatínek byl soukromý zemědělec a komunistický režim se postaral, aby všechny sotva uživil. Do třinácti let se sestrami rodičům pomáhala. Když pak otec zemřel, bylo s hospodářstvím konec. Maminka ho musela za nicotnou cenu prodat státu.

Tohle vyprávění je pro dnešní děti nepochopitelné. „Nedovedu si to představit. Teď je úplně jiná doba,“ pokrčila rameny Eliška. Při školních závodech ve Studenci bývala Květa mezi nejlepšími. „Začala jsem trénovat a v osmnácti se dostala do reprezentace. Měla jsem výbornou kondici to byl následek práce na statku.“

Rezervy tu ovšem byly. Trvalo nějaký čas, než si osvojila běžeckou techniku. Poprvé se objevila na velké akci v roce 1978 na MS v Lah-ti. Bylo to v době, kdy závody ovládly laminátové lyže, a Květu si po šampionátu vybrala značka Rossignol.

„Hodně mi pomohlo, když mi jejich servisman ukázal, jak se lyže připravují. To jsem do té doby neznala. Rossignolky vyhovovaly mému frekvenčnímu stylu. Byl to jeden z důvodů výkonnostního skoku,“ poznamenala.

Mladičká Karolína vyznává jinou značku lyží. „O servis se mi stará táta, ale pomáhám mu, abych si mazání osvojila,“ prozradila dívka. V roce 1980 závodila hrdinka našeho příběhu na ZOH v Lake Placid. „Bylo cítit napětí. Ve vzduchu visel bojkot her v Moskvě. Z dnešního hlediska proběhla olympiáda v mediálním vakuu. Před hrami se mi povedlo pár výsledků. Věděla jsem, že umím zajet.“

Infografika

Medaile ze zaváté stopy

V Sarajevu patřily do špičky i další československé lyžařky. Očekávaly se minimálně dvě medaile, nejen od Jeriové. Role favoritek přinesla napětí. To se ještě zvýšilo, když Květa zjistila, že musí jet desítku. „Nevyhovovala mi a desáté místo bylo zklamáním. Holky ale dopadly ještě hůře. Nikdo z vedení, ani trenér se s námi nebavil.“ Před pětkou jsme trénovaly samy. „Bylo nesmyslné, chovat se k nám s takovým despektem,“ řekla s hořkostí v hlase. „Byly jsme dobře připravené a věděly, že výsledky určitě přijdou.“

Jelo se v chumelenici a Květa vyrážela za Finkou. „Hämäläinenová mi ujížděla. Stopa zapadávala a zpomalovala se. Byla jsem dlouho druhá, ale pak mě předstihla Norka Aunliová. Měla lepší podmínky a ke stříbru ji dotáhl tým na trati.“

Když se před štafetou probudila, řekla si, že ji nikdo neporazí. A to se i stalo. Do posledního úseku (před ní běžely Dagmar Švubová, Blanka Paulů a Gabriela Svobodová) sice vybíhala čtvrtá, ale dvě soupeřky včetně Hämäläinové přespurtovala.

Vyrazit do finiše se soupeřkami na dohled je výhoda. Karolína však takovou zkušenost nemá. „Štafetu většinou rozjíždím,“ prozradila školačka. „Mám to brzy za sebou,“ culila se.

Už nechtěla být otrokyní

Ač bylo Peckové teprve 28 let, olympijskou sezonou uzavřela kariéru. „Reprezentovala jsem deset let a byla ze všeho utahaná. Hlavně psychicky jsem se cítila úplně vysátá. Když jsem řekla trenérovi, že končím, řval na mě, že musím vydržet do her v Calgary,“ zmínila Zdeňka Cillera, zastánce tvrdých metod.

„Na náročný trénink jsem byla zvyklá. Za dopoledne jsme běžely i čtyřicet kilometrů, ale spíš mi vadilo, jak nás trenér shazoval. Špatně jsem to snášela,“ přiznala. Totalitní poměry v tehdejším sportu dokládá bizarní vzpomínka. Když se seznámila se Zdeňkem Peckou, úspěšným veslařem a budoucím manželem, funkcionáři jim vztah zakazovali.

„Ale byla jsem pevně rozhodnutá. Řekla jsem si, že už nechci být otrokyní, která poslouchá na slovo.“ V tu chvíli školačky jen kroutily hlavami. „Zákaz v lásce přece nefunguje,“ divila se Eliška.

„Po konci kariéry mi nikdo nepodal ruku, neřekl: děkujeme, nebo zlobíme se,“ uvedla Pecková. Určitého zadostiučinění se dočkala, když vyhrála anketu Sportovec roku. „Vážím si toho, ale psal se rok 1984. Československo se přidalo k olympijskému bojkotu a nebýt toho, jistě by v Los Angeles někdo získal zlato a já bych skončila níž.“

Letadlem na Jizerskou padesátku

Bývalý režim úspěšné sportovce podporoval, ale i využíval. To se v roce 1978 přihodilo také Květě a dalším pěti lyžařkám. Ze soustředění na Štrbském Plese byly letecky „odveleny“ na Jizerskou padesátku (ženy tehdy závodily na poloviční vzdálenosti).

„Ministr vnitra rozhodl, že musí vyhrát někdo z Rudé hvězdy. Mně ale dva dny před tím vytrhli zub. Bolelo to a myslela si, že se mě odlet netýká. Jenže trenér mi přikázal, že musím,“ vykládala. „Běžela jsem pod prášky, ani nevím, jak jsem dopadla. Pak jsem ale deset dní ležela se zánětem okostice. Chtěly se po nás výsledky, naše zdraví nikoho nezajímalo.“

Žákyně z Pěnčína navzdory některým neradostným momentům kariéry na závěr Květa Pecková povzbudila. „Při sportu se rodí přátelství a parta. Dodnes se setkávám s lidmi, s nimiž jsem začínala, stejně jako s kolegyněmi ze sarajevské štafety. I když jsme byly soupeřky, rády se vídáme. Máme společné zážitky a vzpomínky nás spojují i po dlouhých letech,“ dodala.

Deník odhaluje zákulisí projektu, který vznikl v dílně Českého olympijského výboru a organizace Post Bellum. Žáci základních škol popsali svýma očima olympijskou cestu slavných sportovců – běžců na lyžích Lukáše Bauera a Květy Peckové, atletů Imricha Bugára a Šárky Kašpárkové či sportovního střelce Jana Kůrky. Natáčení proběhlo loni v červnu v Liberci, premiéra byla v prosinci v Praze.
Příběhy najdete na www.olympic.cz/pribehy