A vychutnal si i audienci u norského krále. „Nervózní jsem nebyl, on byl úplně v pohodě," říkal Moravec později. „Mluvil jsem s ním asi tři minuty. Ptal se mě na mé pocity. Věděl, že jsem vyhrál poprvé."

A jaké tedy byly vaše pocity?

Neskutečné. Vyhrát Světový pohár je jedna věc, ale na Holmesu? To je ještě něco o kousek víc. Když se řekne Holmenkollen to zní ve světě sportu, v lyžování i biatlonu. Vyhrát právě tady je super pocit.

Kdy jste ve vítězství uvěřil?

U kostela. Asi kilometr a půl do cíle jsem už věděl, že to dám. Ale ze záznamu jsem viděl, že mě Fourcade sjížděl. Věděl jsem, že se přibližuje, ale ne, že byl tak blízko.

V předchozích závodech jste se trápil se střelbou. Tentokrát vám to konečně vyšlo, že?

Ano, ve sprintu jsem to na ležáku nezvládl a ve stíhačce nebyly úplně ideální podmínky. I tentokrát sice na nástřelu foukalo, ale byla tam mezírka, kdy bylo bezvětří. Dalo se v pohodě v klidu nastřelit.

Je to náplast za dvě čtvrtá místa ze světového šampionátu v Novém městě na Moravě?

Rozhodně. Tam jsem byl strašně blízko a zklamaný, že jsem to nedokázal na medaili dotáhnout. Ale že se pódia dočkám tak rychle, jsem nečekal. Cítil jsem se výborně. Šel jsem do závodu s tím, že chci předvést nějaký výsledek. Ne, že ho jen tak dojedu.

Kouč běžců na lyžích Miroslav Petrásek by vás prý rád viděl začátkem dubna na národním šampionátu. Prý byste mohl být v záloze pro olympijskou štafetu. Co vy na to?

Vím o tom. Náš trenér Ondra Rybář s ním mluvil ve Val di Fiemme. Ale mistrovství republiky nepojedu, my máme poslední závody týden po Světovém poháru, už budu mít po sezoně. Asi by bylo docela dobré být součástí olympijské štafety, ale nedovedu si představit, že bych tento závod do už tak nabitého programu vklínil.