U biatlonistů jste od roku 2017. Čili máte za sebou, řečeno mluvou doby minulé, první pětiletku. Vzpomenete si ještě, jak proběhl první kontakt s biatlonisty?
Dostala jsem se k práci u biatlonu poměrně náhodou. Jirka Hamza (prezident Českého svazu biatlonu - pozn. aut.) chtěl oslovit mého manžela (Matthew Emmon, olympijský vítěz z Atén), jenže ten už byl upsaný u amerického biatlonu a nebylo možné, aby nějakým způsobem pomáhal našemu týmu. Zmínila jsem se proto Jirkovi, že kdyby měl nějaký nápad, jak bych jim mohla pomoci, ráda to v rámci svých možností udělám.

A domluvili jste se…
Ale až později. Oslovil mě Ondra Rybář (šéftrenér Českého svazu biatlonu) a zkoušeli jsme vymyslet nějaké formy spolupráce, která by mohla fungovat a pomoci týmu. Nakonec jsem našla své místo u mládeže. Podlé mého to byl od Ondry velice dobrý tah. Cítím totiž, že právě zde je moje místo. Práce s mládeží je pro mě ohromně motivující.

Kateřina Emmons
narozena: 17. listopadu 1983, Plzeň
sportovní střelkyně (vzduchová puška, malorážka)
úspěchy:
OH - 1x zlato (2008), 1x stříbro (2008), 1x bronz (2004)
MS - 1x zlato (2006), 1x stříbro (2006)
ME - 2x zlato (2004, 2007), 2x stříbro (2003, 2008), 1x bronz (2006)
rodina:
manžel Matthew Emmons (rovněž bývalý střelec, juniorský světový rekordman v malorážce, olympijský vítěz z Atén 2004)
děti Julie, Martin Henry, Emma, Gabriela Maja

Jste s týmem stále, nebo absolvujete „jen“ nějaké části trénikového cyklu? V jaké formě probíhá vaše spolupráce?
Mám na starosti přípravu komplexnější metodiky, na které pracujeme již delší dobu s Vlastíkem Vávrou (předseda komise mládeže Českého svazu biatlonu). Především jsme rozběhli letní přípravné kempy. Trenéři samozřejmě zůstávají u svých týmů, já u toho figuruji jako specialista na střelbu.

Vstřebáváte při své práci také zákonitosti biatlonu, nebo si držíte striktně svoji střeleckou parketu?
Vlastík Vávra mi za tu dobu naší spolupráce předal hodně věcí a myslím, že vhodně propojil biatlonovou a střeleckou část. Už jsem tak do biatlonu více pronikla. Mohu proto lépe připravovat různá cvičení a vůbec náplň kempů tak, aby byly mladým sportovcům užitečné.

Máte v tomto směru nějaký konkrétní cíl?
Myslím si, že jsme nastartovali zajímavou a hezkou přípravu. A neděláme to jenom s Vlastíkem, komunikujeme a spolupracujeme s dalšími trenéry mládeže. I oni ocenili náplň kempů, přišla jim velice přínosná. Nedávno jsme si už volali ohledně náplně letošních i dalších kempů. Vyplynuly z toho další informace a podněty. Takže věřím, že to má smysl a může nám to za několik let připravit soběstačné a konkurence schopné závodníky.

Mladí se prosadili už letos. Předpokládám, že jste již spolupracovala například s Jonášem Marečkem nebo Terezou Vinklárkovou, takže máte své svěřence i v hlavní reprezentaci. Těší vás to?
Tady bych vás trochu zabrzdila. (usmívá se) Tak daleko bych nešla, že mám své svěřence v A týmu. To, že jsem se párkrát s Terkou nebo Jonášem potkala na kempech určitě neznamená, že bych na tom měla nějaký větší podíl. Na tom mají největší zásluhu jejich trenéři. V tomto směru bychom se museli podívat o rok níže, tam už ano. Například Katka Paulů prošla, tuším, dva roky našich kempů. Konkrétně u ní vím, že si z nich odnesla hodně pozitivního. I ona sama mi říkala, že jí spousta věcí začala dávat smysl. Ale přesto je to jenom jeden dílek z celé skládačky jejich sportovní přípravy.

Stejně jako biatlonisté jste také střílela malorážkou. Jsou mezi nimi velké rozdíly? Vyzkoušela jste si i biatlonovou zbraň a musela jste se ještě něco doučit sama?
Hlavní rozdíl je v nabíjení. U biatlonu se nabíjí ze zásobníku, zatímco my nabíjíme zásadně po jednom náboji. Na to také navazuje trochu jiná technika. Jinak nic zásadně odlišného tam není. Třeba i základ polohy při střelbě, což je pro mě hodně důležité, je naprosto stejný. To bylo pro mě zásadní a na tomto vlastně stavíme. V podstatě se snažíme vysvětlovat sportovcům principy, na kterých samotná střelba stojí.

Nestřílí biatlonisté na větší vzdálenost?
Ne ne, ta střelba je opravdu naprosto identická. Pokud hledáme rozdíly, sportovní střelba je samozřejmě pomalejší, ale také máme menší záměrnou zónu. Biatlon probíhá ve vyšších rychlostech, velkém zatížení, ale úměrně tomu jsou větší terče.

Měl jsem tu čest být na olympiádě v Pekingu na vašem druhém, tenkrát stříbrném závodě. Když si to zpětně vybavím, byla to moje první zkušenost se sportovní střelbou. Zaujal mě tam ten absolutní klid, ticho, soustředění. Biatlonisté jdou naopak střílet po nějakých pár uběhnutých kilometrech, často v kopcovitém terému, do toho na tribuně diváci šílí při střelbě soupeřů na vedlejší stojance… Soustředit se na střelbu tak musí být pro biatlonistu těžší, ne?
Já si naopak myslím, že vlivy na střelce jsou dost podobné. Úplně nezáleží na tom, jestli vás rozptylují diváci na trati nebo v hale. Naprosto stejně tam pracuje psychika. Nervozita před závodem, pocit zodpovědnosti za výsledek, to všechno je stejné. Rozdílné, co střelbu ovlivňuje, je fyzické zatížení sportovce. Je to ale něco, se musí naučit sportovec vycítit. Do jakého zatížení ještě může jít, aby střelbu zvládl. To je obrovský úkol pro trenéry a závodníky, aby se tohle naučili.

Jste kromě biatlonu, a samozřejmě starosti o rodinu, činná i ve sportovní střelbě?
Zatím ne. Ohromně ráda bych třeba i pomáhala, ale nemohu se rozkrájet. Mám rodinu, o kterou se musím starat, a nabídka od biatlonu přišla první. Pro mě to byl krok trošku ven ze střelecké bubliny, který jsem ocenila. Když však připravuji metodiku střelby pro biatlonisty, třídím si spoustu informací v hlavě. Věřím, že by mi to mohlo pomoci v budoucnu, kdybych třeba někdy pracovala se sportovními střelci.

Když jste zmínila rodinu. Máte čtyři děti. Jak obtížné je skloubit starost o ně a své sportovní povinnosti?
Technicky je to samozřejmě hodně náročné. Už od začátku bylo naprosto jasné, že nemohu být všude a tak často, jak by možná bylo optimální. Nicméně kempy probíhaly naprosto bezvadně. Děti si to užívají. Jsou venku, nejsou uzavřeny v nějaké budově, a rády se podívají, co mamča dělá. Takže je to úplně v pohodě.

Mají díky tomu před sebou sportovní budoucnost? Vedete je cíleně ke sportu, nebo jim necháváte volnost?
S manželem jim necháváme naprostou volnost. Oba je podporujeme v tom, aby byly všestranně založené. Aby uměly kopnout do míče, vzít do ruky badmintovou raketu, nebo jenom pobíhaly po kopcích a jezdily na kole. Zatím se tedy zhlédly právě v kolech, především ty tři menší. A nejstarší dcera, to už je velká slečna, ta se hodně vidí v muzice. Takže jde spíše uměleckým směrem.

Když jsme u budoucnosti, zeptám se na vaše další působení. Šéf svazu Hamza avizoval nějaké změny u reprezentačních A týmů, ale předpokládám, že vás u mládeže by se to dotknout nemělo. Budete pokračovat i v další sezoně?
U reprezentace jako takové pravděpodobně větší změny budou. Pokud mi dosud nikdo nevolal, že se změnily plány a mění se zásadně něco u přípravy mládeže, tak si myslím, že budeme pokračovat. (směje se) Já hlavně velice oceňuji, jakou mají se mnou trpělivost, protože není snadné zaměstnávat maminku čtyř dětí. To je bez debat, a moc si toho vážím.

A co manžel? Bude také on pokračovat u americké reprezentace?
Zatím jsme v období, kdy nemohu říci ano nebo ne. Nabídku od amerického svazu má, ale teď nemá většina trenérů vůbec jasno, kde bude další sezonu působit. Ale jak jsem říkala, nabídka přišla, takže možná ano.

Na vašeho manžela jsem se neptal jen zdvořilostně. Zajímala by mě i jiná věc. Markéta Davidová si v zimě na olympiádě ve vytrvalostním závodě poslední ranou velmi pravděpodobně odstřelila zlatou medaili. Váš manžel má takové zkušenosti z vlastní kariéry rovnou dvě. Připomněli jste si při té příležitosti i jeho smolné okamžiky?
Takové okamžiky se samozřejmě nezapomínají. Je to vždycky taková malá osobní tragédie konkrétního sportovce. Jinak na to samozřejmě nevzpomínáme. Manžel ale této své zkušenosti využívá při přípravě sportovní střelců v Plzni na Dukle nebo u biatlonu. To jsou zkušenosti, které má málokdo, a může zprostředkovat svěřencům, kteří o to mají zájem, své pocity. Jak se tomu dá předejít a podobně.

Dovolím si trošku odbočit od sportu v souvislosti s tím slůvkem tragédie. Na Ukrajině padl mladý biatlonista Jevhen Malyšev a biatlonový svět se rázně distancoval od ruských sportovců. Mezinárodní federace sportovní střelby tak razantní zatím není a stále řeší pozici ruského šéfa Lisina. Byla byste pro jeho odvolání? Nebo byste politiku do sportu nezatahovala?
Osobně si myslím, že v tomto případě již nelze oddělovat sport od politiky. Reakce jakéhokoliv prostředí, kulturního, sportovního či politického, musí být naprosto jasná. Protože když se každé ráno dívám na zprávy, tak mám pocit, že se vracíme do středověku. Přijde mi to naprosto nehorázné, co se tam děje. Proto si myslím, že v tomto případě to fakt oddělit nejde. Jsem pro, aby pan Lisin nebyl v čele ISSF a přistoupilo se k jeho odvolání. Nejlepší by bylo, kdyby se vrátil domů a snažil se udělat cokoliv pro to, aby tam ten konflikt skončil.

Abychom nekončili takto smutně. Co vás čeká v nejbližší době? Na co se těšíte?
Ohromně moc se těším na blížící se kempy. Práce s mladými sportovci je neuvěřitelný zážitek. Těším se na celé ty měsíce s nimi. Ono to není jen na týden nebo dva, ale plujete průběžně až do podzimu. Nejsem člověk, který umí jenom sedět u počítače. A přes zimu jsem toho při přípravě naseděla hodně. Takže teď se těším na osobní trénování a kontakt i na to, až jim představím pár novinek, které pro ně mám nachystané.