Za sebou už má start na mistrovství světa mezi dospělými, reprezentovala dokonce na olympiádě v Koreji.

Minulý týden závodila na juniorském šampionátu ve finském Lahti, kde v neskutečných mrazech bojovala s elitou o co nejlepší umístění. Na vlastní oči ji sledoval její tatínek, který nevynechá snad žádný start své dcery.

„Vím, že i když se mi závody nepovedou, tak se u rodičů nic nezmění, budou mě podporovat pořád stejně. Oni pro mě znamenají strašně moc, nikdy bych bez jejich podpory nelyžovala, obětovali mi život,“ říká okatá princezna českého lyžování, která má roky narození svých rodičů dokonce vytetované na těle. „Naše rodinná pouta jsou strašně silná,“ připomíná.

To, že se postaví na lyže, bylo předem dáno. Jiří Havlíček je totiž učitelem tělocviku. Navíc v době, kdy se Barbora narodila, působil jako trenér běžeckého lyžování.

Kvůli sportu nechala klavíru

„Od listopadu do března jsme byli na Zadově. Potom jsem trénoval ve Vimperku, pořád jsem se pohyboval kolem sportu. Sportování Báry proto přišlo tak nějak přirozeně, navíc jsem jí k němu vedl. Vždy jsem totiž chtěl své děti směřovat ke sportu,“ přiznává Havlíček. Talentovaná blondýnka má zkrátka sport v krvi, vždyť i její maminka k němu měla coby absolventka FTVS a bývalá tenistka hodně blízko.

Malá Baruška, mimochodem velmi živé dítě, našla lyže pod stromečkem v pěti letech. „Měla z nich radost, ale víte, jak to s dětmi je, ty mají radost z každého dárku. Začala běhat přespolní závody, běhala i na lyžích, postupem času se v tom zlepšovala. Nebylo to ale tak, že by pořád vyhrávala a nějak moc vyčnívala. Ale měla sport ráda. Chtěla sama lyžovat, nemuseli jsme ji k němu nutit,“ vzpomíná tatínek na začátky dnes již známé lyžařky.

Sport byl pro ní odmalička zábavou. O nějaké řeholi nemůže být řeč. „Viděl jsem u ní předpoklady pro vytrvalostní sport. Navíc byla cílevědomá, na sebe přísná. Jejímu sportování jsme přizpůsobovali chod rodiny, ale snažili jsme se jezdit i na dovolené. Jak se zlepšovala, tak už bylo jen lyžování, dalších zájmů, jako například klavíru, zanechala. Dobře se učila, v tom nebyl problém. Kdyby nedělala vrcholový sport, tak je určitě velmi dobrou studentkou.“

Spojení táta dcera fungovalo a doposud funguje hned v několika liniích. Jiří Havlíček ji pomáhá trénovat, zároveň je velkou oporou a mentorem. Zvládne i roli servismana.

„Na začátku jsem pomáhal tím, že jsem ji vozil na závody. Jak byla starší, spíš naslouchala radám. Pokud jí něco nevyjde, snažím se jí říkat, že se svět nehroutí, že má všechno před sebou. S manželkou bychom byli šťastní, i kdyby nebyla tak úspěšná. Neděláme to jen proto, aby vyhrávala, ale je to životní styl. Věříme, že v podobném duchu jednou povede i své děti,“ dívá se Havlíček do budoucnosti.

Barbora má už teď o tom jasno. „Chtěla bych být stejně dobrým rodičem, jako jsou ti moji. Vím, že mám nejlepší rodiče na světě. Zázemí, které mi vytvářejí, má málokdo. Vím, že jim to nebudu moct nikdy vrátit, snad jen dobrými výsledky.“

Táta Havlíček dceřiny závody prožívá. „Jsem nervózní. Myslím, že je to na mně znát. Ale snažím se své emoce hlídat, protože zároveň Barču natáčím, tak aby to nebylo moc slyšet,“ pousměje se spíš zádumčivý pan Havlíček.

„Moc upovídaný nejsem, to Barča je jiná, má to po mamce. Po mně je například perfekcionalistka, má ráda vše pěkně naplánované.“

Napodobí Báru hokejový bráška?

Do sportovní rodiny Havlíčkových, která ve Vimperku stále žije v plném počtu, patří ještě patnáctiletý Matěj, jinak hokejista Hradce Králové. V mládí také lyžoval, pak ale vyměnil lyže za hokejku. „Jestli se prosadí jako Bára? To netuším, v hokeji je to těžší. V jeho ročníku hraje v republice hokej třeba tisícovka kluků. Snažím se stíhat sporty obou dětí, ale máme to rozdělené spíš tak, že já jezdím s holkou, manželka s klukem,“ dodává.

„Všechno se točí okolo lyžování a hokeje,“ usmívá se Barbora.