Právě v rakouském středisku, které je proslulé nejen sjezdovkami, ale také termálními lázněmi a radonovou kúrou, si rodák z Jablonce nad Nisou udělal čas na rozhovor pro Deník. V hotelu se usadil do pohodlného křesla a skoro hodinu vyprávěl.

„V minulé sezoně to byl chaos, ale letos to vypadá lépe. Chci se víc soustředit na sebe a vlastní výsledky,“ uvedl Řezáč.

Vím, že jste přemýšlel o konci kariéry. Co vás přesvědčilo, abyste pokračoval?
Motivace. Zase mě to v létě bavilo. Lyžování je hezký sport, ale náročný. Na čas, na podmínky. Díky tomu, že je mám dobré a cítím, že jsem pořád konkurenceschopný, dávalo smysl zůstat.

Krátce po skončení sezony vám bude padesát let. Budete se chtít udržet mezi elitou i dál?
Já říkám, že pokud je forma a klid, nečelím žádnému stresu, mohl bych jezdit dál. Třeba letos na testu v Livignu jsem na tom byl dobře, až mě to samotného překvapilo.

Neslyšíte o sobě někdy narážky typu „Jágr na lyžích“?
To jsem slýchával dřív, teď už ne.

Jak vám vlastně je, když někdo řeší váš věk?
Kdysi mi to nebylo úplně příjemné. Říkalo se, že jsem veterán. A podívejte, jak se to změnilo. Víc závodníků má po čtyřicítce, jenže těm už teď řekne veterán málokdo.

Špičkujete se s dalšími zkušenými matadory? O rok starší Nor Anders Auckland je podobnou ikonou dálkových běhů.
Víme o sobě, sleduju jeho tréninky. Vypadá to, že se chystá až na závody v novém roce.

Vy jste začal už v Bad Gasteinu, kde jste o víkendu oblékl speciální dres pro nejlepšího veterána. Jaké máte ambice pro nadcházející ročník Ski Classics?
Těžko říct. Dal jsem hodně času do tréninku. S týmem jsem byl na jednom soustředění v Livignu.  Hodně mě motivoval syn Aleš, s nímž jsem trénoval v létě. Závodí na kole a lyžuje jako já.

Dal jste si nějaký konkrétní cíl?
Neřeknu vám umístění, Ski Classics má letos čtrnáct zastávek a jsou tu čím dál silnější týmy. Švédové, Norové, pak také Finové, Francouzi. My Češi máme tři týmy. A je to k zamyšlení. Dobrých závodníků tolik není, řekl bych, že by stačily dva týmy. Možná jen jeden opravdu dobrý. Vezměte si, že holek je skoro víc než kluků.

Úvod sezony ukázal, že můžete mít pravdu.
Otázkou je, jak k tomu kdo přistoupil. I já sám přemýšlel, zda sem jet, závodilo se ve vysoké nadmořské výšce. Mám radši závody na severu Evropy, v nížině.

Budete se letos soustředit víc na tým, nebo na sebe?
Loňská sezona byla těžká. Byl to rok chaosu.

Fotogalerie: Stanislav Řezáč

Jak to myslíte? Pokud se nemýlím, Slavia pojišťovna byla z tuzemských zástupců nejlepší.
To ano, ale náš servisman nedělal práci, kterou měl dělat. Musel jsem to dělat za něj. Trávil jsem hodně času s testováním lyží. K tomu jsem pomáhal Heli Heiskanenové, finské závodnici, která jezdí za nás. Skloubit to bylo náročné.

V této sezoně to tedy bude jak?
Letos to vypadá lépe. Chci se víc soustředit na sebe a vlastní výsledky. Nabrali jsme další finské závodníky. Mimo jiné Heikkiho Korpelu, jednoho z nejlepších finských laufařů.

Šéfové Ski Classics vyřadili Rusy i Bělorusy. Co to znamená?
Konkurence je nižší. Stejně jako ve Světovém poháru, i tady u nás jezdili silní Rusové. Namátkou Maxim Vylegžanin a jeho tým.

Trénink na Jizerskou 50
Stanislav Řezáč je ve stopě jako doma. Pokud se jako amatéři chystáte na Jizerskou 50, tady je pár jeho rad. „Chce to co nejvíc lyžovat. A nejlépe přímo v Jizerkách. Závod je specifický. Od startu vyjedete 200 výškových metrů, rozdíl ve sněhu a jeho kvalitě je ohromný. Dole bývá mokro, nahoře mráz. A kdyby měl někdo obtíže s lyžemi a mazáním, ať si pořídí takové ty lyže s kožíškem, stoupacím pásem. Super se odrazí, nenamrzne to. Stačí to naparafínovat.“

Jezdíte na spoustu míst. Zatrénujete si v sezoně i doma?
Doma jsem málo, zvláště v zimě.

Vzal už jste někdy na závody rodinu?
Mám teď takový zvláštní život… Se ženou žijeme odděleně a děti vidím alespoň někdy během tréninku.

Takže žádný spěch?
Přesně tak. Dřív jsem jel rychle domů, teď se nemám na koho těšit. Ale aspoň můžu trénovat, jak chci dlouho.

Co stíháte kromě lyžování?
Skoro nic. Když chcete dělat lyžování pořádně, tak nemůžete klasicky pracovat. Já mám naštěstí dva domky na Bedřichově, které pronajímám.

Nerad bych, aby to znělo jako žádost o bilancování, ale kde všude jste už byl?
Měl jsem oblíbené závody. Bavila mě nová místa, nové okruhy. Amerika, Kanada, Čína. Dokonce i v Austrálii jsem byl, tam mají závod zvaný Kangaroo Hoppet. Když o tom přemýšlím, teď by se mi tak daleko snad ani nechtělo letět.

Kochají se profíci jako vy krajinou?
Ze začátku ne. Ale když jsme byli na soustředění delší čas, člověk zjistí, jak to tam vypadá. Loni jsem byl hodně ve Finsku, to jsem poznal hodně míst za severním pólem. Přejeli jsme do Norska, kolem Narviku je to působivé. I tam jsou hory, ale jdou od nuly do osmnácti set metrů.

Jaký vztah máte k Rakousku? Mezinárodní lyžařská federace u vás eviduje první velký závod v sezoně 1994/1995 v Tauplitzu, to není tak daleko od Bad Gasteinu…
Pamatuju si, že jsem byl tehdy v Dukle Liberec. Dřív nebyly možnosti, já se dostal do Alp až po revoluci. Bral jsem to jako vzácnost, teď děti lyžují na ledovcích od deseti let.

Kolik laufař jako vy ujede za sezonu kilometrů? 
Něco mezi pěti až šesti tisíci kilometry na sněhu, na kolečkových lyžích přidám další čtyři tisíce kilometrů. Je to asi devět set hodin tréninku.

Zdraví drží?
Loni mě dostala šiška na silnici. Spadl jsem a udělal jsem si něco s ramenem.

Předpokládám, že vzhledem ke stylu, kdy se všechno jede soupaž, to byla velká nepříjemnost.
Byl to nápor. Ale už je to v pořádku.

Jste příznivcem této techniky, nebo vás jízda soupaž tolik nebaví?
Nejsem. Je to jednoduchý styl, takhle může jezdit každý, kdo má sílu. Při klasice je tělo víc zatíženo, dostáváme se do vyšší tepové frekvence. Chtěl bych, aby do seriálu dali víc variability. Třeba závody v bruslení, klasika na nějakém těžkém okruhu. To skoro vymizelo.

Jak velkou roli ve Ski Classics hraje zázemí?
Řekl bych, že v seriálu je patnáct kluků, kteří mají neskutečné podmínky. To jsou skoro šílenci. Lepší než ti, co jsou na olympiádě. Mohou trénovat ve vysokohorských podmínkách, mají nejen lepší zázemí, ale i servismany, víc prášků.

Kolik párů lyží máte vy?
Tady se moc nedalo testovat, přivezl jsem deset párů, z toho jsem zkoušel čtyři.

Zažil jste lyže před třiceti lety. Jak se liší od těch současných?
Pořád něco vylepšují, nejvíc asi grafitové skluznice. Každá firma má tajemství, co za chemické přísady tam dá. Ale v konstrukci a váze jsou rozdíly minimální. Pamatuju si, že lyže z osmdesátých let byly skoro stejně lehké. Hole to samé. Jen zpevňují karbon. Co mi chybí, to je vývoj poutka, držení hole. My často jezdíme s většími kroužky, je to třeba, protože sem tam se to boří. A těžiště je klíčové.

Vosky šly dopředu?
Spíš bych řekl, že je to větší byznys. Je víc firem a víc vosků. Urychlovače.

A mazání?
To je stejné. Roli hraje struktura skluznice. A samozřejmě lidé. Nejlepší servismani mají zápisky na lyže a podmínky, poznají, co si vzít na jaký sníh.

Legendární rozhovor "Šůšn" v Norsku
Během povídání v Bad Gasteinu se stočila řeč i na památný rozhovor po triumfu v roce 2011 na Birkebeinerrennetu… „Už je to strašně dlouho, lidé mi to naštěstí tolik nepředhazují. Navíc už jsem v angličtině lepší,“ podotkl český laufař. Jen pro připomenutí, výraz „šůšn“ nemá nic společného se „šusem“. Řezáč tím jen chtěl říct, že má rád Sjusjøen. Středisko v Norsku, ráj běžeckého lyžování i biatlonu. „Mají tam dobrý areál. Dvě stě kilometrů stop. Skandinávci mají jiné myšlení, možnosti, souzní s přírodou. Čím víc na sever, tím jsou lidé jiní, tvrdší,“ dodal.

| Video: Youtube