Druhý rok po sobě probíhaly závody Světového poháru v biatlonu v Novém městě bez diváků. Letos mi prostředí tady přišlo ještě bizarnější než vloni. Vnímal jste to také tak?
Určitě. I když vloni se ta situace vyvinula těsně před závody a byly s tím větší starosti. Je ale pravdou, že je to tady vše takové neosobní. Pro všechny. Chybí tady takový elementární lidský kontakt. Za těch čtrnáct dní jsme si ani nesedli na pivo, abychom si pokecali. Nezbývá než doufat, že příště už to bude normální.

Letos se tady konaly osmý a devátý díl Světového poháru, vše už bylo ozkoušené z předchozích závodů. Měli jste i proto menší starosti?
V tomhle problém opravdu nebyl. Větším problémem byla čísla nakažených u nás, která vnímal celý svět. Ve spoustě mančaftů to budilo doslova paniku, čemuž se ani nedivím.

Jisté náznaky nespokojenosti jsem zaregistroval i u místních obyvatel.
To bylo nejhorší. Přijmout všechna opatření a vysvětlit je místním lidem. To se nám ne vždy podařilo ze sta procent a u některých lidí přetrval dojem, že biatlonová komunita přijela nakazit půlku Novoměstska. V biatlonové bublině nebyl za čtrnáct dní jediný pozitivně testovaný člověk! Ale bylo přes deset pozitivních testů mezi organizátory, tedy místními. Je to logické, například v Oberhofu jich bylo asi třicet. Není to tedy žádné nadprůměrné číslo, ale jen potvrzuje, že biatlonová bublina byla bezpečná.

Které opatření považujete za nejbláznivější?
Nejbláznivější na tom všem bylo, že jsme od prvního dne tady padli do tvrdého lockdownu. Takže spousta už nachystaných věcí a opatření se musela změnit. Například naprosté uzavření okolí areálu Vysočina Areny, kde je cyklostezka, na kterou jsou místní léta zvyklí, mají zde kolečko okolo svého města. Spoustu lidí bylo naštvaných, ale my jsme nemohli postupovat jinak.

Pojďme raději k biatlonovým závodům. Jak hodnotíte výkony českého týmu?
Po čtvrteční štafetě žen jsme spadli na úplné dno. (Osmnácté místo, nejhorší umístění v historii – pozn. aut.) Musím říct, že i já jsem byl z toho hodně naštvaný. Večer jsem potom dlouho seděl s Ondrou Rybářem v buňce a probírali to zleva zprava. Je jasné, že některé věci se zkrátka musí změnit.

Potom ale v individuálních závodech dosáhly ženy dvakrát na desítku, v dalších jsme byli svědky řady umístění ve druhé desítce. To přece muselo těšit? Nebo to berete jako málo?
Nechci hodnotit naše vystoupení jako úspěch, nebo neúspěch. Viděl bych to jako světlo na konci tunelu. Na těch závodech tady je hezky vidět, jak je tenká hrana mezi propadákem a dobrým výsledkem. Zmíněná umístění potvrzují, že náš biatlon není v tak katastrofálním stavu, jak to vypadalo. A že to tak vypadalo.

Potěšilo vás určitě i zařazení juniorů do druhého týdne závodů.
Je super vidět třeba Karlose (Mikuláš Karlík) na trati. Jen se potvrzuje, co už říkám dávno, že máme velký potenciál do budoucna. A nejde jen o něj, máme Víťu Horniga, Lukáše Marečka, Tomáše Mikysku… Věřím, že jejich progres brzy nastane. Je to fakt silná generace. V dorostu a juniorech máme osm kluků, kteří mají medaile z mistrovství světa a Evropy. Pro náš tým je tak výborné, že tím dostanou pod výkonnostní tlak třeba Jakuba Štvrteckého, Adama Václavíka nebo Křupase (Tomáš Krupčík). To mě nabíjí hodně velkým optimismem. Bohužel u holek ta situace tolik příznivá není.

Vrátím se k vašim slovům před chvílí. Můžete naznačit, jaké změny by měly nastat?
V podstatě nejde o nějaké velké změny, ale o posílení a zefektivnění naší práce. A není to ani o výměně trenérů. Nějaké posílení musí přijít na broušení lyží, chceme získat někoho zkušeného ze zahraničí. To je v každém případě místo, které nás trápí. Egil (Gjelland, trenér ženské reprezentace) tady musí být víc času, to je další nutnost. Protože to, že jsou v týmu všichni šťastni, neznamená, že je vše v pořádku. V některých věcech prostě musíme přitáhnout opratě. Nejde o to dělat někde nějakou revoluci, ale najít cestu, jak se z toho dostat a jet znovu na olympiádu s vysokými ambicemi.

Jedním z témat novoměstských závodů bylo i odcházení Ondřeje Moravce. Co si v souvislosti s ním z minulosti vybavujete?
Vyplazený jazyk a jízda po jedné lyži do cíle, když měl úspěch. (směje se) To bych řekl, že ho nejvíce charakterizuje. Ondra toho dokázal ze všech nejvíce, víc i než Gábina (Soukalová), v jejímž mediálním stínu žil. Málokdo si uvědomuje, že přivezl tři medaile z jedné olympiády. Neuvěřitelný profík a osobnost. Troufnu si říct, že za ty společné roky jsme se stali i kamarády. Jako svaz se k němu postavíme čelem a dáme mu nějaké prémie na cestu domů. (smích) Do ničeho ho nutit nebudu. Počkám, až si odpočine, přijde, a řekne: Chci se vrátit.

Další Světový pohár bude v Novém Městě za dva roky, potom přijde na řadu mistrovství světa. Avizoval jste stavební úpravy v areálu. Co všechno se tady změní?
Chtěli bychom to přestavět celé, ale teprve nás čeká jednání s městem a se státem. Až skončí tohle covidové šílenství, musíme zahájit jednání, protože čas neúprosně letí. Nyní jsme ve stadiu projektování. Chceme udělat komplet nové osvětlení, natáhnout datové sítě, přestavět stadion, postavit nové moderní tiskové středisko i VIP prostory… Rádi bychom tady vytvořili národní sportovní centrum, jak je běžné všude ve světě.