Od zvláštního zpravodaje Deníku

„Mamčina kamarádka Květa Jeriová říkala, že mi ty druhé náušnice sluší víc, ať si je vezmu zpátky, protože mi ty ze sprintu nepřinesly štěstí. Jak jsem vstala, hned jsem je vyměnila," usmívá se čtyřiadvacetiletá Soukalová.

ČTĚTE TAKÉ: Soukalové těsně unikl bronz, kvůli chybě v závěru, Vítková se propadla

Mohla jste mít ovšem bronz, ke kterému vám chybělo pět a půl sekundy. Mrzí vás to?
Všichni se mě ptají, jestli jsem zklamaná, že nemám medaili, ale nejsem vůbec. I když to na čas bylo blízko, v cílové rovince je těch pět vteřin docela velký kus. Vyždímala jsem se z úplně celé Gábiny. Už jsem tam nemohla nechat ani půl vteřiny. Možná kdybych si pořád nevytahovala kalhotky, mohla bych 0,01 sekundy udělat. (úsměv)

Cože, vás brzdily kalhotky?
Dělám si legraci… (rozesměje se) Máme bílé kombinézy, takže jsme si musely něco pořídit, aby to nebylo moc vidět. Byla jsem opatrná a nechtěla, aby servismani a lidi kolem trati viděli to průhledný. Tak jsem si kalhotky pořád musela narovnávat.

Kolik metrů byste potřebovala v cílové rovince, abyste dojela třetí Gregorinovou?
Kdyby to bylo třeba ještě pět set metrů, ujela mi ještě o pět vteřin. Nedojela bych ji.

Medailí by chtěla trenérovi udělat radost

Po poslední položce jste ze střelnice odjížděla třetí ve skupině závodnic, z nichž vypálila Tora Bergerová. Mohla jste se jí udržet?
Věřila jsem si na ni hrozně. V předchozích kolech se mi jevila tak, že vůbec nemůže. Na to, co jsem od ní zvyklá, mi přišlo, že jí vůbec nejedou lyže nebo není v top běžecké formě. Pak mě hrozně překvapilo, když najednou práskla do koní a najednou jsem ji vůbec neviděla. Pořád jsem věřila, že se s ní vyvezu na kopeček, ale má šíleně frekvenční jízdu a nebyla jsem schopná držet s ní krok. Na kopečku za střelnicí se dneska lámal chleba, ale holky ho přejely daleko rychleji než já. Ještě jsem si věřila ve sjezdech.

Tam jste stahovala ztrátu?
Měla jsem perfektní lyže a jak jsem těžká jako blázen, věřila jsem, že když to tam pošlu, ještě je z kopce dojedu o dva metry. Skutečně jsem je i v posledním sjezdu dojela o dva metry, ale do dalšího kopce zase ujely. Potom jsem už neměla sílu. Na cílové rovince jsem nevěděla, jak daleko je za mnou další Ukrajinka, takže jsem se snažila to co nejvíc napálit, abych jí pořádně cukla a nemusela se snažit do cíle.

Trenér Ondřej Rybář po závodě říkal, že je škoda nepovedené jedné rány na střelnici…
Ani nevíte, jak bych mu hrozně chtěla udělat velkou radost.

Chcete někdy udělat radost sobě?
Já si strašně vážím lidí, co pro mě dělají, strašně to oceňuju. Chci jim vše oplatit a výsledek jim udělá největší radost.

Málem se rozbrečela

Jak se vám běželo na těžkém mokrém sněhu?
Z toho jsem se na nástřelu málem rozbrečela. Říkala jsem si, že nemusím jezdit. Bylo to strašné. Trenér mi vynadal, že nejhorší smrt je z vyděšení, jenže trať mě před startem děsila. Když jsem ji viděla předtím, než ji na poslední chvíli odhrabali, chápala jsem, proč kluci včera tolik padali v zatáčkách. Neumím si představit, že bychom v tom závodili.

Se závěrem závodu padala na stadion mlha. Jak by vypadala koncovka, kdyby padla dřív?
Už jak jsme jely po odbočce na střelnici, říkám si: A jéje, to neuvidíme na poslední střelbu. Překvapilo mě, že jsme přijely a všechno viděli. Myslela jsem si, že to bude otázka jen několika minut, naštěstí mlha přišla až po závodě.

Vaše maminka po ztrátě ze sprintu říkala, že ve stíhačce medaili mít nebudete. Co jí vzkážete?
Maminko moje milá, řekni to ještě jednou příště, asi to nosí štěstí. (smích)

Jak jste se cítila na tréninku?
Včera to bylo zase skvělé. Mamka se mě ptala na trénink. Tak jsem jí řekla, že jsem dala osm nul a šla jsem domů. Hrozně se smála.

Potřebovala jste po sprintu někoho, kdo vám zlepší náladu?
Měla jsem takovou krizovou pětiminutovku, kdy jsem byla trochu smutná. Pak jsem si z toho začala dělat legraci a říkala, že je to jen jeden závod. Sice na olympiádě zamrzí, ale na tyhle pády jsem docela odolná. Víc mě to mrzelo kvůli mamce, která podstoupila takovou cestu sem, překonala fobii z létání, nakonec tam chudák stojí u trati a já zazdím trojkou na začátku. Člověk chce vždycky nejbližším ukázat, co v něm je, kvůli tomu pak tolik chybuje.