„I když jsem někdy opravdu unavená, jsem za to velmi vděčná,“ usmívá se 36letá rodačka z Benecka.

Blíží se zima. Napadá mě otázka, zda vaše tříletá dcera už umí na lyžích.
Neříkala bych tomu zatím, že umí, ale během loňské zimy si lyže několikrát vyzkoušela. Střediska byla zavřená, ale zase jsme měli výjimečně sníh i na zahradě a párkrát jsme vyrazili do Harrachova. Bavilo ji to, ale vždy jen chvilku.

Ta situace teď zrovna lyžování nenahrávala. Bude letos lépe?
Těším se, až si budu moci nazout taky lyže a vyrazíme někam, kde budou další děti a víc zábavy.

Procestovala jste svět, Skandinávii, Alpy, Ameriku. Láká vás to někam zpět?
Po ukončení kariéry jsem byla cestováním opravdu dostatečně nasycená. Na zatím poslední dovolené jsme vlastně byli v létě 2017. Už mi ale nějaké to menší cestování opět začíná chybět, i díky dceři, které bychom rádi ukázali i jiné kouty světa. Zatím mě asi lákají místa spíš v Evropě, včetně Skandinávie.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že nechcete, aby z dcery byl vrcholový sportovec, respektive jí k tomu nebudete „pomáhat“. K čemu má teď blízko?
Dcera je určitě pohybově nadaná, takže zatím střídáme různé sporty nebo spíš pohybové aktivity, které v tomto věku může zvládnout. Ráda bych jí ale zapsala i na jiné kroužky než ty sportovní. Už mám vyhlédnutý jeden, kde se kombinuje zpěv, tanec a herectví a je určený nejmenším. Ráda bych, aby si toho vyzkoušela co nejvíca sama zjistila, co ji baví a jde.

A co kolo, to už ovládá?
Samozřejmě. V dubnu jí budou čtyři a první samostatné metry ujela už v prosinci minulého roku. Byla jsem na ní taky náležitě pyšná. Teď už drandí v pohodě úplně sama. Zatím vedle ní, nebo spíš za ní, běhám, ale myslím, že příští jaro už bychom mohli vyrazit někam na kolo společně.

Tak i tady má dobrou trenérku, vždyť cyklistika pro vás byla důležitou „formou“ přípravy. Kolik jste toho nejvíc najela?
Přesné kilometry si už nevybavím. Kombinovali jsme jak horské, tak silniční kolo, podle toho, v jaké fázi přípravy jsme zrovna byli a jakou tepovou frekvenci jsme potřebovali. Někdy to byly souvislé delší úseky a někdy třeba i intervaly. Nejdelší má cyklistická etapa ale byla někde těsně kolem 100 kilometrů.

Zažila jste někdy na kole nepříjemný okamžik, kdy jste se lekla nebo bála?
Každému cyklistovi se asi někdy stalo, že ho osobní nebo nákladní auto předjelo velmi těsně nebo rychle. Pak už je to o tom úleku, aby člověk neskončil v příkopu. Myslím si, že to často ani není úmysl, spíš někteří řidiči prostě neumí odhadnout rychlost a vzdálenost.

Je tady nový zákon, řidiči aut by měli od cyklistů dodržovat bezpečný odstup 1,5 metru. Myslíte si, že to půjde tak snadno, že si na to většina zvykne?
Myslím si, že nemalá část řidičů si bezpečný odstup při předjíždění již udržuje. Nejde ani tak o přesné metry a centimetry, ale především o to, aby si uvědomili, že je zapotřebí zpomalit a při předjíždění být obezřetní a ohleduplní.

K tomu vyzývá i Roman Kreuziger v kampani „Ukaž respekt“.
Potěšil mě. Je fajn, že ta kampaň vzbuzuje takovou pozornost a emoce. Díky tomu si více lidí na silnicích uvědomuje, jak je důležité se vzájemně respektovat a brát na sebe ohled. Do svědomí si totiž musí sáhnout i spousta cyklistů a dodržovat předpisy. Vypadáte, že jste v jednom kole.

Co teď kromě rodiny a Vo2max stíháte?
Upřímně, kromě rodiny a kliniky nestíhám téměř nic. Dcera je pro mne stále prioritou a zbývající čas věnuji klinice, kterou vedu a kteráje takové mé druhé dítě. Zkombinovat vše dohromady je někdy celkem náročné. Ale i když jsem někdy opravdu unavená, jsem za to velmi vděčná.