V lednu se sice narychlo rozhodlo o nominaci třiatřicetileté hvězdy deaflympiád, jejíž výkonnost byla na takové úrovni, že jedenáctkrát nastoupila ve světovém poháru a byla i blízko olympijskému startu. Jenže pak sama usoudila, že by se všechno nestihlo včas připravit a zorganizovat. Navíc by mohla mít s sebou jen jednoho člena doprovodu, ale k solidnímu výkonu jsou potřeba minimálně čtyři.

„Celá situace mě hodně zamrzela. Na tuhle deaflympiádu jsem se s cílem a vizí hezkého zakončení kariéry připravovala čtyři roky. A pak z toho nic nebylo… Ještě z toho mám čerstvý hořký pocit. Ale nic s tím už neudělám. Prostě to takhle dopadlo a život jde dál,“ uvedla v exkluzivním rozhovoru pro Deník světlovláska, která se narodila se stoprocentní ztrátou sluchu a dorozumívá se díky tomu, že se naučila odezírat a mluvit.

Není možné, že byste pod vlivem zpackané možnosti, jak důstojně zakončit kariéru, své rozhodnutí ještě přehodnotila a závěr lyžařské kariéry posunula do budoucnosti?
Určitě to možné není, je to definitivní rozhodnutí. Jsem ráda, že mi zdraví drží. Vlastně celou kariéru jsem přežila bez velkých úrazů, a tak to rozhodně nechci dál pokoušet.

Paralympionička Šárka Pultar Musilová
Paralympionička Musilová: Díky sportu dokážu nepřemýšlet, proč a co se stalo

Na lyžích jste prožila dlouhé a krásné roky. Na co budete nejraději vzpomínat?Je toho tolik, že se to nedá sesumírovat. Ráda si vybavuji vzácné momentky při soustředěních různě po světě. Na společné tréninky s různými závodníky ze svěťáku, nebo když jsem trénovala na trati slalomu, který postavil legendární stavitel supertěžkých slalomů Ante Kostelič. Moc ráda také vzpomínám na radost z vydařených závodů a na zisk spousty cenných medailí a úspěchů. Hlavně ve mně zanechaly největší emoce zisk zlaté medaile v týmovém závodě na Univerziádě v roce 2017 v Kazachstánu. Na této akci jsem byla i dvakrát těsně čtvrtá a první místo mi dvě bramborové vynahradilo. Navíc sdílená týmová radost je větší. Ale ve finále je pro mě každá medaile cenná. Za každou se skrývá jiný příběh, jiné vzpomínky a okolnosti.

Závodila i proti slyšícím lyžařkám

Na deaflympiádě v Chanty-Mansijsku jste vyhrála všech pět disciplín – slalom, obří slalom, super-G, sjezd a superkombinaci. Jaká byla vaše nejoblíbenější?
Měla jsem ráda všechny disciplíny, ale při sjezdu jsem měla už trochu strach z rychlosti. Měla jsem vždycky radši dynamické oblouky. Byla jsem takový univerzál. Každou sezonu mi šla jedna disciplína líp než ty ostatní. Dřív to byl častěji slalom, poslední roky obří slalom. Super-G jsem také měla ráda, ač to je poměrně rychlá, ale i točivá disciplína. Je těžká, člověk má jen jeden pokus.

Závodila jste i proti slyšícím lyžařkám včetně akcí, jako je mistrovství republiky či světový pohár. Jakého výsledku si nejvíc ceníte?
Pro mne to byla velká čest reprezentovat naši republiku. Nejvíc si zpětně cením dvou zmíněných čtvrtých míst na univerziádě, kde se sešla opravdu silná konkurence. Pak si velmi vážím medailí z mistrovství ČR, protože to byly vždycky moje ‚srdeční‘ a oblíbené závody. Takových výsledků je spousta, seznam by byl opravdu hodně dlouhý.

Lyžaře opět čeká náročný Nordenskiöldsloppet
Bez nohy v Guinnessovce. Míra zdolal stovky zdravých a pomohl nemocnému chlapci

Můžete říct, kolik startů ve světovém poháru jste absolvovala a jak jste nejlépe dojela?
Na startu jsem byla jedenáctkrát. Nejlepší umístění bylo těsně za bodovanými pozicemi – 32. místo v superkombinaci v Crans Montaně. Tuším, že to bylo v roce 2018. Pak mám dva starty na FIS mistrovství světa v obřím slalomu 2011 a 2017. V druhém případě ve Svatém Mořici jsem byla snad třiačtyřicátá z víc jak stovky žen na startu.

Mnoho nechybělo a mohla jste připsat dokonce i olympijskou účast. Jak to vlastně bylo před Vancouverem 2010 a Pchjongčchangem 2018?
Dvakrát jsem figurovala jako první pod čarou. Na základě vyjetých FIS bodů jsem byla v pozici první náhradnice, ale do konečné nominace jsem se bohužel nevešla…

Na lyžích od dvou a půl let

Za roky soubojů se světovou špičkou jste narazila na velké hvězdy. S jakými známými lyžařkami jste se na svazích utkávala?
Ve světovém poháru jsem měla tu čest závodit se všemi osobnostmi poslední generace. Mohu jmenovat Šárku Strachovou, Lindsey Vonnovou, Mikaelu Shiffrinovou, Tessu Worleyovou… prostě všechno samé velké hvězdy. (usmívá se)

Měla jste mezi velikány alpského lyžování nějakého oblíbence nebo vzor?
Bodeho Millera. Vždycky jsem obdivovala jeho neuvěřitelné výkony. Dneska ve světovém poháru fandím každému. Všem přeju hezký výsledek, ale konzistencí výkonů je neuvěřitelná Mikaela Shiffrinová.

Jaké byly vaše sportovní začátky s vadou sluchu?
Řekla bych, že stejné jako u každého jiného dítěte. Akorát, že u mě bylo prvním sportem lyžování. Když mi byly dva a půl roku, rodiče a prarodiče mě na louce v Harrachově postavili na lyže, abych se na nich naučila stát. Když jsem se rozjela, už mě začali brát na kotvu. Drželi mě na laně a jak jsem se naučila brzdit, tak už jsem jezdila sama. Lyžování mi docela šlo, a tak mě naši v pěti letech vzali na první závody na Stoh ve Špindlu. Jenže povrch byl tak ledový, že mě radši nepustili na start. Pak jsem odjela závody v Pasekách. Začalo nás to bavit a už jsme u toho zůstali. (usmívá se) S postupem času se úroveň lyžování zvyšovala… Do toho jsme doplňkově dělali spoustu jiných sportů, ale žádný jsem neprovozovala závodně.

Miroslav Šperk je paralympijským medailistou v hodu diskem
Od pádu z balkonu k athénské medaili. Handicapovaný Šperk: Díky sportu si věřím

Vybrala jste si alpské lyžování právě proto, že jste bydleli v Harrachově a ve vaší rodině byl tento sport první volbou?
Vyplynulo to tak nějak přirozeně – začátky v dětských závodech, pak první poháry, které ve mně vyvolaly touhu získávat další a další vavříny. A tím se lyžařský kolotoč rozjel. (usmívá se)

Odmalička vás trénovala maminka. Dalo by se spočítat, kolik času jste spolu strávily?
To by se asi nedalo, ale byly jsme spolu skoro pořád. Neviděly jsme se jenom pár dní v roce…

Na Přírodovědecké fakultě UK jste vystudovala Molekulární biologii a biochemii organismů. Jak to šlo s vaším hendikepem a lyžováním zvládnout?
Bylo to dost náročné…. Ale měla jsem štěstí, že mi ve škole velice vycházeli vstříc. Mohla jsem si přizpůsobit plán zkoušek a mít rozloženou dobu studia. Jiné úlevy jsem neměla, jen jsem měla víc času na splnění všech kreditů pro postup do dalšího ročníku. Takže vždycky po lyžařské sezoně jsem si sedla k učení a doháněla zkoušky, které jsem dělala třeba na dvakrát. Učila jsem se pouze z dostupných prezentací od vyučujících a zápisků, které mi poskytli ostatní studenti. Neměla jsem ‚vyprávění‘ k danému tématu a těžko jsem chápala souvislosti z útržků v zápiscích nebo prezentacích.

V zimě lyže, v létě učení

Umožňují dnes moderní technologie pro neslyšící lepší možnosti studia?
Už je jiná doba. Existují přepisové nástroje nebo simultánní přepisovatelé pro neslyšící, které poskytnou souvislý text, a učivo pak dává víc smysl než z jednotlivých bodů v prezentacích. Na soustředěních nebo závodech jsem se nikdy nedokázala učit, protože tréninky byly fyzicky a časově náročné. Takže, jak jsem vždy říkala – v zimě jsem lyžovala a v létě se učila. Nakonec jsem na Přírodovědecké fakultě nějak zvládla bakalářský i magisterský obor Imunologie. Hodně mi k tomu pomohl sport – naučil mě tvrdé práci, trpělivosti, odolávat stresovým situacím a umět se přizpůsobit.

Čím se budete po uzavření kariéry zabývat, jaké máte plány?
Vydala jsem se na vědecko-výzkumnou kariéru. Pracuji na plný úvazek v Laboratoři pro výzkum vzácných nemocí při Klinice pediatrie a dědičných poruch metabolismu na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň jsem i na doktorském studiu Molekulární biologie, genetiky a virologie. Pracuji na identifikaci a charakterizaci genetických faktorů u dědičných tubulointersticiálních onemocnění ledvin. Jednoduše řečeno: hledáme genetické příčiny způsobující onemocnění ledvin u rodin z celého světa. Nejvíc času teď trávím v laboratoři s pipetou nebo u počítače.

V hokejové brance strávil Michal Vápenka celou kariéru a dočkal se i vytoužené medaile
Vápno se po nehodě nevzdal. I bez nohy je život fajn, říká brankář parahokeje

Jaký bude váš další život bez lyží, najdete si na ně čas?
Jistě. Lyže vždycky byly, jsou a budou součástí mého života… Ten sport miluji. Kdykoliv můžu, tak si ráda zalyžuju, ale v Harrachově to je kvůli práci bohužel možné jen o víkendech. S partnerem také vyrážíme do Alp. Než jsme se poznali, tak nikdy nelyžoval. A teď už si spolu sjíždíme alpské sjezdovky. (usmívá se)