Disciplína skládající se ze skoku a běhu na lyžích dlouho odolávala nástupu žen. Od soboty padla i tato mužská bašta a šestnáctiletá Češka při tom v Oberstdorfu sbírala zkušenosti. Prala se, seč jí síly stačily, a v cíli se po pětikilometrovém běžeckém úseku objevila na 27. místě.

„Moc velký zájem o kombinaci u nás není. Je to dřina. Přede dvěma roky jsme začali systematicky pracovat s několika dívkami. Snažíme se je přiblížit světové špičce, ale některé odpadly,“ říká trenér Luděk Šablarura.

Jednou z těch, která to nevzdala, je Tereza Koldovská. Dívka ze Smržovky se nedala na sáňkování, které má ve městě v podhůří Jizerských hor tradici, ale jako capart se začala škrábat na můstky.

„Skákala jsem za Desnou, později jsem přestoupila do Harrachova, ale už od mala jsem chodila na běžkařské tréninky do Tanvaldu. V Jablonci jsem zase zkoušela atletiku,“ vypráví o dětství plném sportu.

Drsná disciplína

V Harrachově začala jako dítko ze sportovní rodiny ke kombinaci směřovat. „Zjistila jsem, že mě to baví, vydala jsem se tím směrem a už jsem u toho zůstala,“ pokračuje juniorka. „Myslím, že jako skokanka bych moc neuspěla. Běh mi jde líp než skoky, ale pomalu se v nich lepším.“

Kombinace je drsná disciplína. Ale mladá slečna nemá strach, že ji v konci bude trápit bolest. „Ani ne. Jsem ráda, že dělám dvě disciplíny. Když ráno pokazím skok, dá se to odpoledne na běžkách dohnat. Pokud mohu výsledek vylepšit, cítím, že mi to dodává energii,“ líčí svou závodnickou filozofii.

„Asi by mě nebavilo, kdybych jen skákala. Přišlo by mi nudný dát dva skoky, jít domů a pak už celý den nic nedělat,“ culí se sdruženářka. Samotný běh by ji prý taky nebavil. „Možná bych měla šanci ve skejtu, ale klasika mi vůbec nejde…“

Kombinaci se studentka prvního ročníku sportovního gymnázia v Jilemnici věnuje dva roky. Za tu dobu má za sebou starty v dorosteneckých seriálech. Loni startovala na zimní olympiádě mládeže v Lausanne, jednou v Kontinentálním poháru, což je druhá nejvyšší úroveň, a dvakrát na juniorském šampionátu.

Je nezkušená, což se ukázalo v lednu na Youth Cupu v Harrachově. Patřila k favoritkám. Po solidním skoku byla třetí a chystala se zaútočit na pódium, jenže ji potkala obrovská smůla. Pár desítek vteřin před startem jí praskla přezka na botě. A považte, i s tímto hendikepem doběhla čtvrtá.

V Oberstdorfu měla trochu trému, a nelze se divit. Byla vůbec nejmladší na startu. „Aspoň jsem viděla, jak to chodí na velkém podniku. Soupeřky jsou starší, dělají kombinaci mnohem delší dobu než já a trénují v jiných klimatických podmínkách. Jsem ale ráda, že jsem to mohla poznat. Za dva roky bych se chtěla na dalším šampionátu dostat do top 20,“ vypráví.

„Ve skoku jsem doufala v lepší metry, s během to bylo lepší. Svědčí o tom celkově čtyřiadvacátý čas,“ pokyvuje hlavou tmavovláska.

V závodě blbne

Jenže ani běh není dokonalý. „Musím zapracovat na technice. V tréninku jezdím pěkně, jenže jak přijde závod, začnu blbnout. Jak chci být rychlá, rozhodí se mi technika, na běžkách poskakuju a jedu pomaleji.“

Sportovní program má Tereza náročný a je ráda, když vedle lyží stíhá školu. „Pořád jsme na soustředění nebo na závodech. Domů přijedu tak na dva dny, dodělám, co je potřeba do školy, a zase mažu pryč. Nic jiného prakticky nestíhám, žiju hlavně sportem. Kvůli covidu ani nesmím zajít za kamarádkami,“ vykládá.

I když… Teď si možná domova užije delší dobu. „Nevím, jak to bude s lockdownem a jestli se v této sezoně ještě vůbec někam dostanu,“ krčí rameny.