Muž s vysokoškolským diplomem, gymnasta, jenž se v létě živí jako kaskadér, už nehodlá mlčet. Po zlaté senzaci Samkové ze Soči totiž přišlo obrovské vystřízlivění. „Drží nás nad vodou jen to, že kolem sebe máme super lidi a skvělé rodiče,“ dodal Jelínek.

Mimochodem – asi víte, že úspěšná, teprve 24letá snowboardistka opět udělala Česku reklamu. Vyválčila v Pchjongčchangu bronz.

Slyšel jsem, že jste zavedli úsporný režim. Prozraďte: v čem spočívá?
Na soustředěních si většinou vaříme sami, mazárny při výjezdech do ciziny máme ve sklepích a garážích, protože hotely jsou pro tyto účely extrémně drahé. A to ani nemluvím o lidech uvnitř týmu. Vždyť my jim nedokážeme nabídnout práci. Dokážeme jim zaplatit jen vybrané sportovní akce.

Jak to myslíte?
Naši fyzioterapeuti mají  normální zaměstnání. Totéž lidé starající se o prkno. Proto během sezony využíváme pět odborníků. Střídáme je. Oni si musí brát dovolenou.

Tušíte, jak jste na tom ve srovnání s konkurentkami?
Ano. Snowboardcrossaři jsou komunita, skoro všichni kamarádí se všemi. Potkáváme se na závodech i na soustředěních. Jsou státy (jako třeba Kanada, Rusko, Francie, Turecko), jejichž týmy mají k dispozici vlastně neomezený rozpočet.

Zníte smutně i naštvaně. To bych po bronzu nečekal.
Náš odstup v zázemí a podmínkách je obrovský. O to víc jsou cennější úspěchy, které máme na mezinárodní scéně už čtyři roky.

Řekl jste mi, že sezona Evy Samkové vyjde na asi tři miliony. Můžete to rozvést?
Veškeré náklady se snažíme minimalizovat, zdrojů není tolik, aby pokryly naše potřeby. Ale abyste to chápal: je tu realizační tým, příprava v kvalitních podmínkách, tréninkový a závodní materiál. A pak výdaje za cestování.

Předpokládám, že nejvíce financí míří na tréninky v cizině.
Asi ano, bohužel ani v zimní části roku nemáme doma podmínky k tréninku. A tak s reprezentací absolvujeme víc než desítku různě dlouhých výcvikových táborů v zahraničí. Trvají jeden až šest týdnů. A jsou samozřejmě drahé – nejen tréninky, ale ubytování a věci kolem nich.

Z čeho je tedy hradíte?
Podílí se, kdo může. Svaz lyžařů, ČOV, Dukla. Naši sponzoři, bereme i peníze Evina domovského oddílu… V případě dalších nastupují rodiče a jejich finance. Nebo ještě zastřešující oddíl Czech Snowboardcross Team, i ten má sponzorskou kasu.

A jak je to s odměnami? Dostane je jen závodnice, nebo  i vy a další trenéři?
Realizační tým nezůstane zkrátka. Dělíme se. O peníze od partnerů a prize money, které Eva inkasuje za úspěšné závody.

To je docela šlechetné.
Ano, ona tak nepřímo napomáhá vychovávat své konkurenty. Stejně jako oddíl významně pomáhal Evce při cestě vzhůru.

Vraťme se k tomu financování přípravy, cest na závody a materiálu. Zmínil jste pomoc Českého olympijského výboru. Bez něj by to nešlo?
Bez jeho podpory bychom na medaili nedosáhli. V období kolem olympijských her nám pomáhá výrazně. Jenže bohužel pro nás je olympijský cyklus čtyřletý.  Troufám si říct, že je to nesystematické, protože sport neděláte jen ve čtyřletých cyklech, ale chcete být úspěšný v každé sezoně. Stabilita a systematičnost je to, co našemu a nejen našemu sportu chybí.

Jak moc přispívá stát?
Velmi ožehavá otázka. Velmi nedostatečně.

Povídejte.
Stát nedokáže pomoci se zajištěním tréninkových podmínek v Česku ani kdekoliv jinde. Také podhodnocuje plat a počet trenérů. 

Zvláštní. Po olympiádě v Soči byla Eva na roztrhání. Co vám to dalo?
Ohromnou, byť hroznou zkušenost. Chodili za námi politici, předsedové institucí, také lobbisté. Nabízeli tykání a pomoc. Před kamerami nás poplácávali po ramenou s příslibem podpory.

Tahle „naděje“ trvala zhruba týden, pak nás začali odkazovat na své podřízené, ti nezvedali telefony, neodpovídali na maily, či nakonec odpověděli, že se situace změnila, že by nám rádi pomohli, ale není jak. A to jsme byli předtím ubezpečováni, že pokud získáme olympijskou medaili, budeme mít na přípravu cokoliv.