Teď se David Fojtík chystá k „Bílé hoře“ znovu. Lehčí o pět prstů.

Daň za čin, který ještě nikdo nikdy nesvedl.

„Ta severovýchodní hrana je nádherná. Jsem na ten výkon hrdý,“ říká. Užívá si slávu? „Na odborných servrech se píše, že to dokázal nějaký Čech. To mi stačí.“ Žádná pamětní deska v Nepálu, ani lyže památečně vystavené v hospodě. „Něco mě stály, nerad bych je přibíjel na zeď někde v knajpě.“

Usmívá se, nekulhá.

„Ale ani kousíček těla by mi za to nestál, kdybych to věděl. A kdybych měl volbu obrátit to,“ uvažuje 36letý muž. „Řešil jsem buď a nebo. Tady a teď.“

V ten den mu hora ukázala odvrácenou tvář. Nahoře „potkal“ mrtvolu korejského horolezce. Podivné elektrické napětí v atmosféře mu rozbrnělo celé tělo, rozžhavilo lyže na zádech a postavilo vlasy do pozoru. A difuzní mlha násobila zmatení mozku z vysoké nadmořské výšky.

„Nevěděl jsem, jestli jedu, nebo padám,“ vzpomíná. „Íránec Mehdi, jeden z naší party, šel pode mnou a najednou mi zmizel v bílé tmě. Nevěděl jsem, jestli to je pravda nebo halucinace.“ Dole v základním táboře už ho nepotkal. Ani nikde jinde…

Samozřejmě bez kyslíkové podpory vystoupal na vrchol 8167 metrů nad mořem. „Mezi třetí a čtvrtou v noci jsem seděl na bobku ve tmě a čekal na rozednění, nic necítil.“

Pak za pět hodin sklouzal zpět dolů, překonal přes tři a půl tisíce metrů převýšení. „Máte strach a ten vás drží,“ vypráví. „Všechno koncentrujete na jedinou věc, dostat se dolů. Přežít.“

To, že necítil prsty na nohou, ani nevnímal. Když zul boty, černofialová zbarvení signalizovala omrzliny. „To rozchodíš,“ povzbuzovali ho další horolezci. Dvakrát si je nechal převázat. Až v olomoucké nemocnici mu primář Zálešák řekl: „Je to blbý…“ Himálajský hrdina se jen trpce zasměje: „Dostal jsem přes prsty.“

Přiznává chybu. K výstupu zvolil odlehčené skialpinistické boty, ne zcela ideální do extrémních podmínek. A strávil v nich den a půl. „Měl jsem si vzít zateplovací návleky, nebo elektrické vložky,“ uznává.

Přišel o celých pět prstů na noze. A zákrok při lokálním umrtvení sledoval v přímém přenosu. Pak dva týdny ležel, nebral telefony. Ale musel vyrazit zpátky do práce, tam se sebral.

Fojtík závodil na sjezdovkách, vystudoval práva i ekonomii. Má poradenskou a vzdělávací firmu Develor. Výpravy do hor si platí sám, bere si vždy neplacené volno. „Stejně bych se choval k ostatním zaměstnancům,“ vysvětluje.

V roce 2006 dosáhl jako osmý z Čechů na vrchol Mount Everestu, letos tedy sjel Dhaulághiri. Za což zaplatil 150 000 korun, jen materiál stejné hodnoty získal od sponzorů.

A už plánuje dál. „Nejhorší je získat povolení. Doma,“ směje se.

„Hojí se to, zbyly mi nášlapové plochy. Můžu i běhat, ale jde to hůř. A v říjnu už jsem byl na skialpech v kotli v Rokytnici, mám jenom jinej oblouk,“ nevzdává se. „A stabilitu po pěti pivech horší. Jsem slabší fyzicky, ale silnější mentálně.“