Ani na nadcházející světový šampionát. Navzdory tomu, že jeho místo patrně přijde vniveč. „Místo zatím propadá, ale myslím, že o víkendu je závod ve Vídni, kde je ještě možné se nominovat. Vysíláme tam kluky," říká.

Musel jste odolávat tlaku, abyste na MS přece jen jel?
Ničemu jsem neodolával. Rozhodl jsem se ukončit kariéru a mé rozhodnutí bylo udělané tak, aby mě chránilo. V září navíc přišla nabídka od Ženi (ruský krasobruslař Jevgenij Pljuščenko), jestli bych si s ním zajel dvouměsíční tour a tím se to i zpečetilo, ani jsem už nemohl cuknout.

Konec na olympiádě jste ohlašoval dlouho dopředu. Neměl jste s tím problém?
S tímhle ne. Nejsem úplně pověrčivý, ale když jsem například vyrazil po sezoně na lyže, nikdy jsem neříkal, že jdu na poslední jízdu. Vždy to byla předposlední. Na lyžích ano, ale na bruslích jsem klidně mohl říct, že je to poslední tažení.

Mám spoustu věcí na práci

Bylo to dlouhé rozhodování?
Čas mezi rozhodováním, jestli pokračovat až do samotného rozhodnutí, byl dlouhý. Mistrovství světa v kanadském Londýně pro mě bylo těžké emocionálně zpracovat, k tomu dva roky mizérie, které jsem měl za sebou… Tehdy bych býval řekl rovnou konec a zahodil brusle a možná bych je ještě k tomu spálil. Odcházel bych ale ze sportu s takovou pachutí.

Takže jste se rozhodl nechat tomu čas?
Ano a mé rozhodnutí s odstupem času bylo jasné: Buď skončím úplně, nebo se vrátím do Oberstdorfu a budu pokračovat jen do olympiády.

A dál?
Během dvou dní jsem měl jasno, pak už to bylo jen o tom, jestli mě Michal Huth bude akceptovat zpátky v Oberstdorfu jako svého svěřence.

Umíte si představit život bez vrcholového krasobruslení?
Určitě umím, žádné prázdno zatím nepřišlo (smích). Mám spoustu věcí na práci, musím se vrátit do školy a mám před sebou ještě pár projektů. Možná v lednu příštího roku se zastavím a zvážím, jestli to bylo unáhlené rozhodnutí nebo ne. Všechno, co jsem si ve sportu prožil, mi ale říká, že to bylo dobře.

Jaké projekty vás čekají?
Je jich spousta a ne všechny se můžou dopředu vyslovit. Potřebuju, aby se nepřekrývaly a aby se všichni zúčastnění dohodli a já se mohl většiny zúčastnit.

Nebyl žádný prostor být spontánní

Co na to říká váš mentální kouč Daniel Landa?
Je nadšený z toho, že jsem pochopil, že sportovní život je tím pravým cílem. Není jenom o té medaili. Samozřejmě potřebujeme medailisty, vítěze, ti motivují velké davy, já k nim také vzhlížím a mám k nim obrovský obdiv. Ale našel jsem v tom sportu něco, v co doufal Dan, že najdu. Ohledně mého konce úplně nejásal, protože jsem v dobré formě, ale respektuje moje rozhodnutí.

Popište své první pocity po posledním závodě?
Po volné jízdě jsem nechal brusle volně v šatně a nestaral se o ně. Přitom naše brusle to je takový svatý grál. Máme je pořád u sebe a nehneme se od nich. Převlékl jsem se a šel se dívat na tribunu jako divák. Brusle jsem si vyzvedl až na konci závodu.

A co jste cítil?
Tolik jsem to neprožíval, asi spíš jen to, že jsem se byl schopný od nich odloučit a odstřihl pupeční šňůrou.

Máte teď nějaký sen, který byste si rád splnil?
Odjet někam na měsíc jen s batohem a toulat se po světě, aniž bych věděl, kam, jak a proč. Sportovní život jsem měl naplánovaný minutu po minutě a nebyl žádný prostor být spontánní a dělat si, co chci přestože bruslení bylo to, co jsem vždycky chtěl.