„Je to hrozně příjemný pocit. Dokázala jsem si, že jsem lyžovat nezapomněla a že pořád s holkama můžu bojovat," říká.

Už je to zase stará dobrá Eva?
Kdepak. Ještě mi něco malinko chybí. Nejsem ve stoprocentní formě. Mám úsek, kdy se mi jede výborně, a pak další, kde to trochu pokulhává. Loni mě při závodě nic nebolelo. Teď to bolí.

Přišli jste na důvod, proč to v listopadu a zkraje prosince nešlo?
My jsme to věděli už tehdy. Důvodem byl můj zdravotní stav, konkrétnější ale nebudu.

Kdy vám bylo nejhůř?
Začalo to na Dachsteinu. Nejhorší moment, na který asi do konce života nezapomenu, jsem zažila na soustředění v Gällivare před prvními závody Světového poháru, tam jsem si to protrpěla až do dna. Takové pocity jsem nikdy nezažila.

Cítila jste bezmoc?
Spíš mě sužovaly ty problémy se zdravím. Musela jsem sama něco udělat, nikdo jiný mi pomoci nemohl.

Rozhodla jste se vynechat některé závody a odjela na vysokohorské soustředění. Je to teď vaše výhoda?
Jak se to vezme, na druhou stranu zase nejsem tolik rozzávoděná. Má to své plusy a minusy.

Ale natrénovala jste, že?
Určitě jsme odtrénovali hodně, ale museli jsme opatrně. Byli jsme zhruba dva týdny v Livignu a pak na Černé hoře. Byla to dřina. Je vidět, že forma jde spíš nahoru než dolů, za to jsem ráda.

Klasiku jste před sezonou moc nepotrénovala, ale v neděli jste vypadala dobře.
Určitě to bylo lepší než loni, ale pořád platí, že mám radši bruslení. Třeba se to během zimy zlomí.

Teď vás čeká sprint…
No, to bude oříšek. Moc se na něj netěším, ale musím ho přežít.

Obhajujete celkové osmé místo, zatím jste v Tour jedenáctá. Tři Norky jsou odskočené, ale za nimi je všechno možné.
Uvidíme. Jsme pořád na začátku, nejtěžší etapy nás čekají a těch lidí, kteří by chtěli špičkový výsledek, je strašně moc.