Ta hranice někdy bývá neskutečně tenká. Skoro nepostřehnutelná. Hranice mezi láskou a zatracením, mezi obdivem a posměchem, mezi úctou a opovržením. Stačí (zdánlivě) málo a dlouhá léta pracně budovaný obraz dokonalého hrdiny či hrdinky se rozpadne na kusy a z hrdiny je vyvrhel. Někdy zaslouženě, jindy jde o křivdu.

Většinou je to ale složitější. Bezchybní hrdinové a perfektní hrdinky totiž existují jen v myslích nekritických fanoušků. Ve skutečnosti v sobě – stejně jako každý z nás – spojují to dobré i špatné. Historie obvykle ukáže, čeho bylo víc, na co se bude vzpomínat…

Sidney Crosby (vlevo) rozhodl v prodloužení o zlatých olympijských medailích pro Kanadu.
Kluk z plakátu. Jak Sid "The Kid" rozhodl zlatým gólem olympijské finále

Vzpomínat se nepochybně bude na 24. únor 2006, kdy se v italském Pragelatu jel olympijský závod běžkařek na 30 kilometrů. Kateřina Neumannová tehdy ve svém posledním závodu pod pěti kruhy v kariéře nezapomenutelným způsobem finišovala pro zlatou medaili. Emoce se daly krájet.

A když pak k vyčerpané Neumannové v cíli přicupitala dcerka Lucie, i nejotrlejším cynikům u televize ukápla nějaká ta slza…

Dojemná tečka

„V tom posledním kopci jsem byla úplně mrtvá, nohy jsem měla z kamene,“ líčila česká hrdinka po životním závodě.

V cílové rovince se pak k překvapení všech, včetně televizních komentátorů, přehnala přes Julii Čepalovovou a Justynu Kowalczykovou. „Říkala jsem si, že je to poslední závod, musím to zkusit. Nejsem žádná finišmanka, ale u třicítky rozhoduje spíš to, kolik komu zůstane sil.“

Ruský prezident Vladimir Putin.
Olympiáda v Soči? Ultra předražené hry a začátek obří dopingové ostudy

Ostřílená veteránka bílé stopy byla v tu chvíli na vrcholu, získala státní vyznamenání a stala se i Sportovkyní roku. V kariéře toho přitom dokázala víc než dost: z olympiád už měla čtyři stříbra a jeden bronz, stala se mistryní světa, dlouhá léta zářila ve Světovém poháru – před porodem i po něm.

Ale právě hry v Turíně a jejich dojemná tečka z Neumannové udělaly českou sportovní legendu. Národ jí ležel (alespoň pomyslně) u nohou.

Nejhorší dva roky

Jenže to netrvalo dlouho. Krátce po ukončení závodnické kariéry se stala šéfkou organizačního výboru mistrovství světa v severském lyžování, které se v roce 2009 konalo v Liberci. Ano, toho šampionátu, po kterém zůstaly obří dluhy a pachuť z tradičního českého hochštaplerství. Neumannovou, hlavní tvář akce, stíhal hněv, posměch, kritika.

„Tuhle akci si už v sobě navždy ponesu,“ povzdechla si před časem.

Slýchala, že na tak odpovědnou pozici nemá ani zkušenosti, ani vzdělání. Čelila podezření, že je jen nastrčenou figurkou svého manažera a životního partnera Josefa Jindry (s nímž se brzy po MS rozešla).

Dvojnásobná olympijská vítězka z Pchjongčchangu Ester Ledecká.
Senzace v Pchjongčchangu. Pokuta za olympiádu a Ledecká je navždy ikonou

„Těžké dva roky. Nerada na to vzpomínám,“ řekla o aféře, která škaredě pošramotila její, do té doby takřka ideální, obraz u veřejnosti. „Trochu jsem podlehla tlaku. Byl zájem politiků i mého okolí, abych do toho šla,“ ohlédla se s tím, že se svými dnešními zkušenostmi by se rozhodla jinak. Zpětně to ale změnit nelze.

Otázkou je, zda se do paměti fanoušků silněji vryje turínský sen, nebo liberecká kocovina. V tomhle směru hraje čas pro Neumannovou. Obrousí hrany starých sporů, emoce vychladnou (byť některé dluhy za MS nebyly vyrovnány ani po deseti letech). Lesk jejího zlata však zůstává stále stejně oslnivý.