Ti společně zpracovali tři kantáty Bohuslava Martinů. Choreograf- ka projektu Ladislava Košíková Slováckému deníku popovídala, jak představení vznikalo a co za ním stojí.

Pořad se jmenuje Chléb náš vezdejší. Je laděný do duchovna. Proč jste zvolili tento styl?

To vždy přinese doba a okolnosti. S prvotním nápadem přišel dirigent Tomáš Krejčí, se kterým spolupracuji jak na konzervatoři v Brně, tak na Janáčkově akademii. Není to první projekt, který spolu děláme. On vedl orchestr, když jsme v roce 2004 připravovali pro festival Janáčkovo Brno balet Rákoš Rákoczy. Tehdy to bylo první setkání Hradišťanu s artificiální (vážnou pozn. aut.) hudbou. Pak přišla v roce 2007 nabídka, abychom udělali na objednávku pro Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl Kytici Bohuslava Martinů, a o tři roky později jsme pro stejný festival vytvořili Svatby Igora Stravinského a Catulli Carminu od Carla Orffa. S nápadem spojit dohromady tři kantáty Izaiášovo proroctví, Polní mši a Horu tří světel přišel již zmiňovaný dirigent. Kantáty Bohuslava Martinů pojí silný duchovní obsah, z kterého vyvstává mnoho otázek, jež si klade během života snad každý z nás. Myslím si, že je v těchto dílech ukryto téma, v dnešním světě velmi aktuální, kdy často zlo začíná převažovat nad dobrem, a my se zamýšlíme nad základními životními otázkami.

Spojení těchto tří děl cítím i jako reakci na dění v dnešní společnosti. Celý pořad je navíc věnovaný Roku české hudby. Válečná tematika, která je obsažena v Polní mši, je tak trochu připomínkou 100. výročí první světové války.

Lze nějak stručně popsat koncepci představení?

Na programu spolupracuji s operním režisérem Tomášem Pilařem. Společně s ním a dirigentem Tomášem Krejčím jsme vytvořili koncepci představení, kdy sledujeme vývoj života od zániku směrem ke zrodu přes neustálý boj dobra a zla až k vyústění k lásce, k víře a naději, tedy k základním křesťanským ctnostem, k pokoře člověka k životu a k tomu, co je někde nad námi, co nás převyšuje.

O čem jsou jednotlivá díla? Nastiňte, o co se v nich bude jednat…

Izaiášovo proroctví je poslední dílo Bohuslava Martinů, které dokončil těsně před smrtí. Je to jeho symbolické poslední sbohem světu, odkaz na všechny nespravedlnosti, které se ve světě dějí. Vypovídá o zlu a násilí a to směřuje k jeho zániku, jak prorokoval Izaiáš. Polní mše je tiché zastavení uprostřed válečné vřavy, kdy vojáci vzpomínají na své domovy a rodný kraj. Ve snovém obraze je zúročený i ženský potenciál souboru, kde prostřednictvím žen jako symbolu domova a domácího krbu je podán protiklad života a války. Hora tří světel zakončuje celé představení a jsou v ní zaznamenány klíčové okamžiky života Ježíše Krista… I přes veškeré „otřásání" světa, kterého jsme takřka denně svědky, nabízíme naději a lásku, která tady byla, je a bude od nepaměti.

Prozraďte, co pro vás bylo náročné při tvoření choreografie?

Najít symboly, které jsou pro lidstvo všeobecně známé, ale zároveň dát divákům prostor k vlastnímu zamyšlení. Co se týče podnětů ke ztvárnění celého díla, vedla mě silná dramatická hudba Bohuslava Martinů, při které, ve spojení s biblickými texty, jde až mráz po zádech.

Chléb náš vezdejší bude mít premiéru v Hradišti 1. května, je to datum úmyslné?

První premiéra se koná v Brně 30. dubna a v Hradišti pak druhý den. Jedním z důvodů dvojího uvedení v tak krátkém časovém sledu je velké obsazení celého představení. Účinkuje zhruba 70 lidí sedm párů tanečníků Hradišťanu, asi dvacetičlenný Slovanský komorní ansámbl a třicetičlenný mužský pěvecký sbor Láska opravdivá, plus tři sólisté. Termín ale také symbolizuje dřívější premiéry Hradišťanu, které bývaly tradiční v prvomájovém období.

To je vysoký počet vystupujících, proč jste vůbec přizvali mužský sbor a orchestr?

Protože jsou kantáty tak napsané. Bohuslav Martinů je vytvořil pro orchestr a mužský pěvecký sbor, takže spíše oni si přizvali tanečníky. U zrodu stál dirigent Tomáš Krejčí a ten vede obě seskupení a přizval si mě a Hradišťan. Řekl mi: S nikým jiným bych to nechtěl dělat a ani bych to dělat nemohl. Byla to pro mě výzva a zároveň velká pocta.

Jaké byly reakce souboru, když jste řekla, jaké duchovní téma zpracováváte?

Celá lidová kultura je prod- chnuta náboženským obsahem. Veškeré rituály mají původ někde v předkřesťanské době, ale za dlouhá léta mnohé z nich částečně splynuly s křesťanskými svátky. Do dávných symbolů se nám prolnuly dvě filozofické roviny a došlo ke spojení lidové tradice a náboženské víry. Pořady Hradišťanu, které jsme dělali s Jiřím Pavlicou, vždycky ctily právě duchovní rovinu vánoční pořad Biblická zastavení, V proměnách času, kde jsme sledovali vývoj hudební a taneční kultury od předkřesťanských dob přes příchod křesťanství, válečné a morové rány se symbolem morového sloupu až po vidinu budoucnosti. Pořad Skrytá tajemství byl na motivy světců z lidového kalendáře a i pořad O slunovratu se dotýká svátků a symbolů liturgického roku…

Je ve vaší práci velký rozdíl mezi tím, jestli tvoříte choreografii na vážnou hudbu, nebo na lidovou muziku?

Otázka lidové muziky na jevišti by byla na velmi odbornou diskuzi, do které se mi nepřísluší pouštět. Ve spolupráci s Jiřím Pavlicou se nejedná o „lidovou muziku" v pravém slova smyslu, o autorskou tvorbu, kde folklor je jedním z inspiračních zdrojů. Stejně je to i s taneční choreografií. Oba vycházíme spíše z emotivních zdrojů, které skýtá píseň, slovo, tanec, rituál a celý odkaz fenoménu lidové kultury. Rozdíl je v tom, že při spolupráci s Jurou tvoříme společně, vzájemně se doplňujeme, inspirujeme, mnohdy hudba i taneční obraz vznikají zároveň. V případě „spolupráce s Bohuslavem Martinů" je hudba dána, nelze nic měnit. Mohu ji však poslouchat jednou, dvakrát, dvacetkrát… Přemýšlet, hledat podněty a obrazy, které vedly Martinů právě k takovému vyjádření. Ztotožnit se s ní a pak hledat vlastní emoce k ztvárnění a ty pak přenést do svých choreografií prostřednictvím těl tanečníků. Oba přístupy mají jedno společné zodpovědnost k tématu, které je vždy spojeno se studiem spousty materiálu, hledání, nacházení, také ztrácení a třídění inspirací a nápadů a pak velká pokora k dílu a samotné tvorbě.