Za rok 2012 jste získal cenu Salvátor za záchranu lidského života. Můžete tu událost popsat?

Popravdě ne, protože jsem jako lékař vázán mlčenlivostí. Ale zkusím to. Případ se udál již před rokem, na konci zimy.Dopoledne tál sníh, odpoledne se vytvořila ledovka. Místo zásahu je těžko dostupné i v létě. Dojeli jsme sanitkou pod kopec a zjistili jsme, že dál už jet nemůžeme. Byli jsme ve spojení s rodinou pacienta, která nám řekla, že musíme ještě půl hodiny pěšky. Šli jsme nahoru po sjezdovce a už po stech metrech jsme zjistili, že to bude náročné. Bořili jsme se do sněhu, byli jsme promočení a promrzlí, zabloudili jsme.Asi za půldruhé hodiny strastiplné,vysilující cesty jsme konečně dorazili na místo. Pacienta jsme naložili na saně, zajistili a s pomocí hasičů jsme ho svezli, klouzajíce, k sanitce. 

Přežil ten člověk?

Ano.

A přišel vám poděkovat?

Ne, většina pacientů nám nestíhá poděkovat… Ani ti, kterým zachráníme život. A dokonce ani ti, kterým dáváme dýchání z úst do úst. (Smích)

Potěšilo vás to ocenění?

Samozřejmě to potěší, ale proto tu práci nedělám.

Co vás přimělo jít studovat medicínu?

Nápad vzešel z hlavy maminky. Když jsem se rozhodoval, co budu po gymnáziu dělat, maminka si zafilozofovala: Musíš se podívat na to, kteří rodiče dávají své děti na to povolání, kterému se sami věnují. A jsou to doktoři. To asi bude dobré povolání.

Nechal jste se jen přesvědčit, nebo v tom bylo i něco víc? Třeba zájem o biologii?

No vůbec ne, původně jsem chtěl být novinářem. Ale když jsem pochopil zákulisí žurnalistiky v socialistickém Československu, upustil jsem od toho. Jako aternativu jsem si vybral učitelství. Těžký obor tělocvik a občanská výchova. V té době mně ale byly diagnostikovány dvanácterníkové vředy, což byla tehdy civilizační choroba. Nemohl jsem tedy studovat tělocvik a naplnilo se proto přání maminky… Nastoupil jsem na lékařskou fakultu.

Pavel Koňařík.Kde jste ji vystudoval?

V Olomouci.

Kdy jste se rozhodl pro nějaký medicínský obor? A který jste si vybral?

Já jsem původně internista. Pracoval jsem řadu let ve vsetínské nemocnici, ale po revoluci nám byl vyměněn primář, rozpadl se kolektiv a já po letech znovu hledal alternativu.Náhoda tomu chtěla a já se setkal se zahraničními lékaři, kteří mne naučili vlasové transplantace… A tak již 20 let provádím transplantace vlasů v pražském privátním zařízení Interclicic. Současně pracuji také na vsetínské záchrance.

Zdá se, že jste velice zaneprázdněný člověk. Čas, který jiní věnují odpočinku, vy věnujete práci.

Nemám ten pocit. Každopádně je výborné, že střídám dva obory. Že si od zachraňování životů lidí odpočinu u kosmetických zákroků zdravých lidí. Dva roky jsem se ale budil každé ráno zpocený hrůzou, že mne honí vlasoví klienti, které jsem znetvořil. Pak jsem zjistil, že to funguje, že to umím a od té doby spím dobře.

Vy jste průkopníkem transplantace vlasů?

V republice? Ano, jistě. S doktorem Hovorkou jsme byli první. Oslovili nás před dvaadvaceti lety zahraniční lékaři, že bychom mohli zprostředkovávat transplantace vlasů do Německa, pak se ale v Praze postavila klinika a od té doby pracuji tam. Máme letos dvacáté výročí.

Kolik hlav za tu dobu prošlo vašima rukama?

Řádově už tisíce.

A jak dlouho trvá zákrok?

V průměru 3 až 5 hodin. Je to odvislé hlavně od počtu přenášených štěpů…

Je o transplantace velký zájem?

Ano, tento problém kupodivu trápí hodně mužů.

V poslední době ale stále častěji vídávám plešatějící ženy. Čím to je?

Těch příčin může být celá řada. Ale většinou to bývá hormonální disbalancí, převahou mužských pohlavních hormonů kolem klimakteria. Když se problém zachytí včas, léčí se podáváním antikoncepce, která má antiandrogenní efekt.

Jak přijdu na to, že mám vlasy ještě standardně řídké, nebo už o svůj porost přicházím?

To zjistíte hormonálním screeningem u vašeho gynekologa, který porovná hladinu ženských a mužských hormonů.

Kolik vlasových kořínků musíte při zákroku transplantovat?

Já jsem schopen udělat tak patnáct až šestnáct set štěpů. Což padesáti procentům klientů stačí, a dalších padesát procent chce další zákrok. Mám rekordmany, kteří přišli i šestkrát či sedmkrát.

Které zaměstnání vás baví víc? Transplantace, nebo záchranná služba?

Obě dvě, když dobře dopadnou. (smích) A je fajn, když vás něco baví a ještě za to dostanete zaplaceno.

K jakým zásahům na záchrance jezdíte nejčastěji?

Většinou k srdečním onemocněním, úrazům a neurologickým problémům.

Jakou máte úspěšnost?

Každý zásah je hodně o štěstí. O tom, kdo se u toho vyskytne a je schopen poskytnout první pomoc a jak kvalitně. A velkou roli hraje časový faktor. A je to příjemný pocit potkávat pacienty, které jsem resuscitoval třeba před 15 lety…

Kromě toho, že jste vytíženým lékařem, který sbírá ocenění, hrajete také divadlo. Jak jste se k němu dostal?

Přišli za mnou přátelé, že obnovují tradici amatérského divadla na Vsetíně a jestli se nechci přidat. A já kývl. První má inscenace, v níž jsem vystupoval, byla Lucerna. To je už tak 15 let a baví mě to pořád. Hrál jsem asi v pěti inscenacích. Líbí se mi, že mám možnost se setkávat s mladými tvůrčími lidmi a je u toho sranda nesmírná. Vše, co dělám, dělám rád. Záchranka mě baví, tvůrčí a tvořivá činnost jsou ty hlavy. U obou profesí je zodpovědnost za lidský osud.

To jste šťastný muž, protože většina lidí si stěžuje, že chodí do práce jen kvůli penězům…

Ano, asi ano.

Studujete teď nějakou novou hru?

Ano, Světáky. Premiéra by měla být v září nebo říjnu. Bude to muzikál. Připadla mi role emeritního učitele tance, kterého ve známém filmu hrál Oldřich Nový.

Inspiroval jste se jím?

Ne, ale bude velmi těžké se od něj odpoutat, protože všichni mají ten film spojený právě s ním. Zvláště, když moje partnerka má hrozně ráda prvorepublikové filmy a Nového zvlášť, a navíc člověk to viděl tolikrát…

Ale hráli jsme nedávno Advent, který byl taky zfilmovaný. Ztvárnil jsem roli sedláka Podešvy. Legrační bylo, když mi pak po představení lidé říkali, že jsem hrál stejně jako jeho filmový představitel Gustav Hilmar. A já ten film přitom neviděl. (smích)

Úžasné na ochotničení je, že si člověk odpočine od práce.

Chodíte do divadla, podívat se na kolegy? Třeba do Zlína?

Moc ne. Nemám totiž čas. Některé mé děti jsou ještě malé a partnerka taky pracuje na záchrance, navíc si dodělává vysokou školu, takže tohle už nestíhám. Ale když jsme v Praze, tak občas zajdem. Možná ale nechodím do divadla také pro to, že jsem trémista, a když někdo hraje, mám trému i za něj. To ale platí i pro televizní přenosy divadelních představení.

Pavel Koňařík

- narodil se 9. ledna 1956 ve Vsetíně
- získal loni ocenění Salvator za záchranu lidského života
- věnuje se m.j. amatérskému herectví
- má pět dětí
- 10 let pracuje na vsetínské záchrance
- dvacet let dělá vlasové transplantace
- životní krédo: kdysi jsem byl u Zdi nářků a na papírek s modlitbičkou jsem napsal něco jako generální odpustek za své činy. Aby mne mé děti-až toho budou s to – pochopily a nemuseli se za mne stydět.