Rodák z Valašska je světákem, který se vždy rád vrací do rodných Beskyd. Na rodinu, přátele a valašskou pohostinnost ve světě nikdy nezapomíná. Žurnalistika se mu stala životní vášní i posláním.

Jste úspěšným novinářem, který vyrostl na Valašsku. Jak vzpomínáte na dětství a studia ve Valašském Meziříčí?

Na základní školu jsem chodil na Vyhlídku, byla tehdy úplně nová. Trošku jsme se tam báli, ta škola na nás byla docela velká. Učitelé nás neustále napomínali, abychom tu novou školu neponičili. Pak jsem ale přesídlil do Poličné, kde byla škola menší a útulnější. Podle mě je vždycky lepší středně velká škola. Všichni jsme se znali, to prostředí hrálo důležitou roli. Znali nás učitelé, kuchařky i školník a já se tam cítil lépe. Škola byla mimo město, 
v přírodě a rád na ni vzpomínám.

Záměr meziříčských zastupitelů zrušit školu v Poličné byl jeden z důvodů, proč bude tato obec od nového roku samostatná…

Je to nesmyl rušit takovou školu, která je dobře umístěná a ve které se žáci dobře cítí. Myslím si, že i učitelé jsou v takové škole příjemnější, než vystresované učitelky z velkých základek, které musí neustále čelit davům žáčků na chodbách. Já jsem si v Poličné nepřipadal zavřený, dalo se z ní hned po vyučování vyrazit k Bečvě nebo do lesa…

Účastnil jste se oslav založení Gymnázia Františka Palackého, byl jste pozván jako jeden z čestných hostů. Vzpomínáte na středoškolská studia v dobrém?

V podstatě ano. Nedělo se tam nic špatného, spíše naopak. Měl jsem sice pár průšvihů a padla i nějaká ta snížená známka z chování za víno na lyžáku, ale učitelé byli dobří. Vzpomínám si, že nám nedali nic zadarmo a museli jsme se dost učit. Odreagovávali jsme se spolužáky v M-klubu, kde se stále něco dělo. Byla to zajímavá doba – polovina osmdesátých let. Listopad už byl v M-klubu cítit a 
v kultuře se děla v klubu spousta inspirujících věcí. V klubu studenti gymplu tradičně s kulturou pomáhali.

Rozhodnutí stát se novinářem jste udělal už na gymnáziu, nebo jste se pro žurnalistiku rozhodl až na vysoké škole?

To přišlo spíše až na vysoké. Na gymplu těch novinářských příležitostí moc nebylo. I když můj starší spolužák Marek Wollner vydával na vlastní pěst školní noviny. On byl vždycky dost zarputilý a měl s nimi také na škole problémy. Mě k nim ale jako bažanta tehdy nepřizvali. Až na vysoké v Rusku jsme vydávali časopis.

Vy jste studoval univerzitu v Rusku? Co vás k tomu vedlo?

Nebylo možné vycestovat za hranice, tak jsem se rozhodl pro zahraniční studia. Byla to příležitost jak se dostat ven a ještě vystudovat obor, který mě zajímal – tedy společenské vědy.

Ruština vám nevadila? Přece jenom byl u nás odpor k Rusku v osmdesátých letech dost zakořeněný?

Nám vadila ruština v tom, že jsme ji neuměli. Ani po letech urputného snažení učitelů na základce a na gymplu jsme ten jazyk moc neovládali, takže rusky jsem se lépe naučil až v Rusku na vysoké.

To musela být škola života…

To byla. V Rusku byl tehdy nedostatek potravin. Byly potravinové lístky, my jsme to řešili pašováním potravin. Byla to zajímavá zkušenost.

Z těchto zkušeností jste mohl čerpat i jako pozdější zpravodaj v Rusku… Kdy a kde začala vaše novinářská kariéra?

Začínal jsem v Českém rozhlase hned po vysoké škole. Do rozhlasu se po listopadu 89 vrátili ti, kteří byli vyhozeni v 60. letech a chyběli jim mladí lidé. Tak jsem se dostal do rozhlasu. Vzali mě na zkušenou na půl úvazku a potom na celý.

Vyzkoušel jste si také práci zpravodaje v České televizi. Proč jste tam nezůstal?

V televizi jsem pracoval šest let, práce v televizi se mi ale přestala zamlouvat. Stále více času jsem trávil v kanceláři a u počítače. Televize je odlišné médium, staví na obrazové stránce a komentář zpravodaje je až druhořadý. Rozhlas mi dal možnost více cestovat, dostat se do terénu a být zpravodajem, který je opravdu 
v místě dění a ne jenom ve studiu. Rozhlasový zpravodaj tolik nestojí, nepotřebujete s sebou žádný štáb, takže si vás může Český rozhlas dovolit poslat i tam, kam byste se s televizí nedostali. Navíc je to více individuální práce 
a odpadají neshody, které vznikají ve zpravodajském televizním týmu.

Znamená to tedy, že práce rozhlasového zpravodaje je zajímavější a opravdovější?

Způsoby práce jsou úplně odlišné. Rozhlas dělá hodně reportáže naživo, což v televizi většinou nejde, a proto se točí záznam. S televizí strávíte mnoho hodin na natáčení, a pak se z toho použije jen zlomek, nebo se na vás nedostane a na zpravodajův komentář je málo prostoru. To v rozhlase neplatí a mně vyhovuje, když mám více prostoru pro opravdovou novinářskou práci.

Není to nebezpečnější pracovat
v zahraničí jako zpravodaj sám?

Na místě se novináři z různých zemí spojí a pomáhají si. Některé věci dělají společně, domluví se a nebezpečná místa jezdí ve více lidech, zároveň tak taky ušetří prostředky. Ty kolegy si ale najdu až na místě, odjíždím vždycky sám. Předem nevím, kdo tam bude, nebo nebude. To je věc improvizace a přizpůsobení se aktuální situaci. Rozhlasový zpravodaj má nejvíce svobody, nemusí trávit čas na natáčení, nebo jako dopisovatelé u počítače v hotelu, to bych dělat nechtěl. Rádio je navíc nejrychlejší a nejaktuálnější. Noviny a televize jsou vždycky trochu pozadu.

Český rozhlas je dnes zřejmě nejlépe fungující veřejnoprávní médium, které se věnuje zpravodajství…

Podle posledního průzkumu komu nebo čemu lidé nejvíce důvěřují u nás v republice, se hned po armádě umístil Český rozhlas. Nevím, jestli je sousedství s armádou dobré, ale ta důvěra je potěšující. Český rozhlas má také nejvíce zahraničních zpravodajů.

Jako zahraniční zpravodaj jste vystřídal řadu destinací. Začínal jste v Rusku, ale pak jste přes Balkán dostal až do severní Afriky. Proč přišly ty změny?

Balkán nebyla taková změna, je to poměrně blízko a není to náročné na cestování. Na Balkáně jsem za posledních osm let trávil v průměru tři měsíčně ročně. Někdy více. Afrika je samozřejmě náročnější. Tu destinaci jsem zdědil po kolegyni. Člověk si tam neustále musí dávat pozor, aby nepřekročil nějaké společenské či náboženské normy, na které u nás v Evropě nejsme zvyklí.

V severní Africe je například velice neslušné smrkat na veřejnosti do kapesníku.

Kde ale získáte takovéto znalosti, abyste se nedostal do trapných situací?

Většinou od místních lidí, ti vám poradí. Při návštěvě v arabské rodině byste se například neměli dožadovat přítomnosti dcery či ženy, pokud s vámi nejsou, protože je to neslušné. Oni vám je zkrátka nechtějí ukázat a vy po nich nesmíte pátrat, to by bylo urážlivé.

Vracíte se rád domů? Nebo jste už světoobčanem, kterému se po rodném Valašsku nestýská?

Na Valašsko se vždycky těším, tady se člověk nikdy nenudí. Máme chalupu na Horní Bečvě. Mám zde rodinu a spoustu přátel, které rád navštívím. Ale z pohledu novináře doma nechci zůstávat moc dlouho, ve světě se dějí zajímavější věci než v malé české kotlině. Nechtěl bych se zabývat domácí politikou, ta je dost otravná. V tuzemské politice bych se musel potkávat s lidmi, kterých si nevážím a nechci se 
s nimi vídat.

Pokud máte možnost, tak se ale rád vracíte do Beskyd?

Samozřejmě. Rád se vracím ke svému valašskému kmenu (s úsměvem).

Rozhlasový zpravodaj Martin Dorazín, rodák z Valašského Meziříčí.

Zastihl jsem vás na besedě se studenty obchodní akademie, kterou zorganizovalo meziříčské Kulturní zařízení. Proč věnujete svůj čas i takovýmto akcím? Chcete jako správný novinář svět napravovat?

Napravovat je poněkud silné slovo, ale určitě chci objektivně informovat. Je zřejmé, že v českých médiích převládá takzvaný infotaiment, tedy snaha zaujmout 
a získat, což vede k bulvárnosti ve zpravodajských médiích. Tomu se snažím vyhnout a práce pro Český rozhlas mi to umožňuje. Chci také mladým lidem říct, jak to v tom světě opravdu je. Zábavné informace být mohou, ale musí být objektivní. Bohužel tlak ostatních médií na ta veřejnoprávní je takový, že pomalu mění i naši práci, abychom se bulváru konkurenčně vyrovnali. Úkolem novináře je ale hlavně objektivně informovat, to by se ze zpravodajství nemělo vytratit.

Proč čelí veřejnoprávní média tlaku ze strany politiků?

Řekl bych, že je více ohrožuje tlak nepřímý. Protože zabíráme místo na mediálním trhu. Komerční stanice by chtěly naše posluchače získat, je to pro ně zdroj příjmů. Takže čelíme různým konkurenčním tlakům. Veřejnoprávní rozhlas posluchače potřebuje, ale nemělo by to být za každou cenu. Měl by si je udržet kvalitou, ne podbízivostí. Nechci ani raději přemýšlet o tom, že někdo může mít zájem na tom, aby lidé nebyli objektivně informováni…

Není pro novináře frustrující vidět, jak se v současném světě médií stává informace účelovým byznysem, jak se dá manipulovat s lidmi?

Nezbývá, než objektivní informace znovu a znovu nabízet, aby si své posluchače našly. Je to čím dál těžší, ale stále tu ten prostor existuje. To je moje práce. To k životu novináře patří. Ohlas na naši práci je pořád slušný, je pořád dost lidí, kteří chtějí slyšet kvalitní a objektivní informace 
a nespokojí se jen s komerční zábavnou formou zpravodajství 
v konkurenčních médiích. Stále se ozývají lidé, kteří ty informace požadují a to je budoucnost i pro veřejnoprávní rozhlas.

Co vás drží u novinařiny především?

Baví mě to. Práce v komerčních médiích je finančně lákavější, ale novinářský prostor je ve veřejnoprávních médiích širší, a proto 
z něj nechci odejít.

O samostatné tvorbě, třeba psaní cestopisů, neuvažujete?

Má práce je samostatná tvorba, ale vydáváním cestopisů bych se neuživil. Ale bavilo by mě dělat dokumenty v televizi, to považuji za úžasnou a důležitou věc. Trh je u nás příliš malý, aby uživil i nekomerční dokumentaristické aktivity. Proto mají můj obdiv všichni dokumentaristé, kteří na hranici uživení dokumenty točí. Dělají moc užitečnou práci.

Jak vás mění zkušenosti, které získáváte v cizině. Máte možnost vše srovnávat a získáváte nadhled. Mění vás to?

Člověk se naučí brát věci s větším nadhledem, už se tolik nerozčiluje nad banalitami. Obecně, nemůžete trávit delší čas v pro nás kulturně odlišných zemích, pokud se nejste ochotni smířit 
s jejich odlišností, je to věc tolerance a vnitřního klidu.

Řadíte se spíše ke skeptikům, když sledujete vývoj událostí ve světě i v Evropě?

Vidím hodně pozitivních věcí, i když nás média informují mnohdy o opaku. Pro mě je optimistické, že v Libyi snad nebude občanská válka. V Rusku je pro mnohé nepřijatelná osoba Vladimíra Putina, ale Rusové sami jeho styl vládnutí vnímají spíše pozitivně. Jeho minulost v KGB je pro Rusko jistotou fungující organizace a vertikála moci v Rusku vždycky fungovala. Rusko se nemůže ponechat chaosu. Pak by bylo ještě nebezpečnější, než je. Všechno má svůj vývoj a není třeba být pesimistou.

Nejste pesimista ani v tom, že jsme se nedokázali vypořádat s komunistickou minulostí? Naopak se komunisté znovu v politice uplatňují…

V Libyi je podobný mírový vývoj. Nelze jednu část společnosti zlikvidovat na úkor druhé. Nemyslím si, že úspěch komunistů ve volbách je tak alarmující. Je to spíše slabost demokratických stran. Komunisté neumějí nic nabídnout, jen těží ze slabosti a rozhádanosti demokratů. Druhé kolo senátních voleb ukázalo, že návrat komunismu nás nečeká, ale změna naší společnosti má svou setrvačnost a pomalý, ale jistý vývoj. Bohužel komunistická strana oslabuje demokratickou levici, která se nemá v parlamentu s kým spojit. Je to anomálie, která v jiných zemí není a to nás v politickém vývoji brzdí.

Hrozí do budoucna, že o demokracii znovu přijdeme?

To hrozí vždy, když se o ni lidé přestanou zajímat. Když ztratíme zájem. To souvisí také s informovaností veřejnosti. Pokud budeme mít chuť a možnost informace o politice a stylu vládnutí získat, můžeme se také účinně bránit například ve volbách. Pokud ale bude pokračovat ohlupování národa zaplacenými kampaněmi 
v médiích, musíme se mít na pozoru, čí zájmy tím kdo sleduje. Tady nám hrozí i jiné radikální názory, které nás mohou ohrozit.

Chcete být hlídacím psem demokracie?

V širším smyslu určitě. Nechci být jenom svědek.

Martin Dorazín

• je rodákem z Valašského Meziříčí, vyrůstal v Poličné
• vystudoval Gymnázium Františka Palackého ve Valašském Meziříčí
• vysokou školu absolvoval v Rusku
• je zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu
• šest let pracoval jako redaktor v České televizi
• jako zpravodaj působil v Rusku, nyní střídá Balkán se severní Afrikou
• novinařina je pro něj obživou i životním posláním
• životní motto: Stále se něco děje

Autor: Aleš Linduška