Připomínáme si pětadvacáté výročí sametové revoluce, vzpomenete si i s odstupem času, kde vás tehdejší události vůbec zastihly?

Ano, na to si dobře vzpomínám. Byl pátek 17. listopadu a my jsme zrovna v Hradišti hráli představení V půli cesty na strom. Deset minut před jeho ukončením mi volal kolega Přemysl Rut, že byl v Praze na Národní třídě masakr, a proto se chystá stávka divadel a tedy ani my nemáme hrát. Já mu sdělil, že nám chybí do konce představení jen několik minut a že rozehrané představení už dohrajeme a zapojíme se do případné stávky posléze. Jak se později ukázalo, bylo to naše poslední představení na dalších deset dní. Následující sobotu a neděli jsme pak trávili telefonickými rozhovory s Prahou, samozřejmě tehdy ještě mobilní telefony nebyly, takže jsme vše řešili přes pevné linky, a proto to i déle trvalo.

Jakým způsobem se tedy poté Slovácké divadlo zapojilo do stávky?

Hned následující pondělí jsme měli hrát v Prostějově Strakonického dudáka. Vyrazili jsme tam, ale nakonec jsme se rozhodli, že sice postavíme scénu a herci se oblečou do kostýmů, ale já následně publiku sdělím, že na Národní třídě byl masakr, divadla jsou ve stávce a tedy ani my hrát nebudeme. Nakonec jsme i tak učinili, ačkoliv nás někteří od takového kroku odrazovali.

A měl tento krok pro vás nějaký dopad?

Samozřejmě měl. Jen krátce po tom, co jsem tato slova pronesl, už na mě u dveří čekali dva policisté v civilu a byl jsem zatčen. Na tamější Veřejné bezpečnosti mi bylo sděleno, že podněcuji ke stávce a hrozí mi za to až osm let vězení. Já si trval na svém a říkal jsem, že můj proslov byl správný, neboť to, co se stalo v Praze, je podle mě prostě věc špatná. Toto jsem tehdy ve své výpovědi také podepsal. Pak jsem byl sice propuštěn, nicméně v Hradišti už na mě čekali policisté a chtěli mé osobní věci.

Takové peripetie se státní mocí by nejspíš hodně lidí odradily, jak tomu bylo u vás?

U mě to tak nebylo. Ještě v pondělí večer jsme iniciovali první shromáždění na Mariánském náměstí u Rozárky a pak bylo ještě menší sezení na Malé scéně. Pak už události nabraly spád a ve středu 22. listopadu se uskutečnil velký mítink na značně zaplněném Mariánském náměstí. Ten byl moderovaný z okna Malé scény. Akce se zúčastnila například i herečka Milena Dvorská, která za námi přijela z Prahy. Tuším od pátku jsme se pak už přesunuli na velké náměstí.

Určitě nebylo v té době snadné takhle vystupovat na veřejnosti? Kolik lidí podstupovalo toto riziko?

Jedním z moderátorů jsem byl i já sám, byl jsem vlastně hlavním moderátorem generální stávky na Masarykově náměstí, ale byla tam spousta dalších, třeba Ladislav Kolář, Jan Gogola či Michal Stránský, nerad bych všechna ta jména jmenoval, protože je jich spousta a nepochybně bych na někoho zapomněl.

Pociťoval jste během všech těch událostí i strach?

Abych řekl pravdu, člověk si to tehdy ani nestíhal pořádně uvědomovat. Vše bylo velice spontánní. Ale pokud si dobře vzpomínám, strach jsem měl minimálně jednou, když jsem tu středu jel na otočku do Brna do Divadla Na provázku. Jel jsem tehdy osobním vozem na Brno a stejným směrem mířily kolony aut a autobusů plné milicionářů. Vím, že jsem si tehdy říkal: Tak, a to vypadá na masakr. Tehdy mě opravdu strach přepadl.

Co stálo podle vás za tím, že takové to hlavní centrum revolučního cítění v Uherském Hradišti vzniklo právě v divadle?

Tak nepochybně v tom sehrávala velkou roli komunikace s Prahou a Brnem, kde se vlastně vše odehrávalo. Právě divadla byla nejspíš takovým tím ideálním místem, kde se lidé setkávali a mohli po takové té linii divadel dostávat nejaktuálnější informace z celé republiky. My jsme tak třeba četli občanům nejčerstvější informace, které nám průběžně přicházely z Prahy.

Účastnili se tehdejších událostí v Uherském Hradišti třeba i pražští herci?

Ano, objevovali se u nás poměrně často a zase za tím stála především spolupráce jednotlivých divadel. Jak už jsem zmiňoval, přijela za námi třeba Milena Dvorská nebo jsme věděli, že se z Rakouska vrací Pavel Landovský, tak jsme toho využili a rovněž ho pozvali. Svým způsobem se tehdy informace z centra vozily do jednotlivých regionů. A tak, jak pražští a brněnští herci jezdili po republice, stejně tak naši herci zase zajížděli do jednotlivých míst v našem regionu. Tehdy byl všeobecný zájem šířit aktuální informace a takhle to fungovalo.

Jak ty nejvypjatější dny prožívalo samotné divadlo? Hrálo se tehdy vůbec?

Divadelní hry se nehrály. Jak jsem už zmínil, ono páteční vystoupení bylo na následujících deset dní posledním. Divadla jako taková byla otevřená, ale byla spíš místem pro konání nejrůznějších setkání a mítinků, třeba právě s hosty, kteří do regionu zavítali. Hovořilo se v nich především o společenských změnách, které právě probíhají.

Jakým způsobem jste potom navázali na tuto přestávku ve Slováckém divadle?

Je to samozřejmě už řadu let zpátky, nicméně pokud si dobře vzpomínám, myslím, že jsme po oné desetidenní přestávce začali naši další divadelní hru společným zpěvem státní hymny.

Dávali jste i nějakým jiným způsobem symbolicky najevo svou podporu tehdejšímu revolučnímu dění?

Ano, ještě předtím, než se začaly objevovat nejrůznější odznáčky s Václavem Havlem a podobně, jsme stejně jako všichni ostatní, kteří tehdejší dění podporovali, nosili na klopě trikoloru. Já osobně ji mám dokonce ještě dodnes připnutou na mé tehdejší džínové bundě. A plánuji, že tuto mou památeční bundu i s trikolorou si na sebe obleču ještě pro pozítřejší pětadvacáté výročí sametové revoluce a tím symbolicky ukončím její existenci.

Jakou reakci jste zaznamenávali u občanů, se kterými jste se setkávali na jednotlivých mítincích?

Ze začátku byla patrná určitá nedůvěra či dokonce strach, což bylo ale pochopitelné. I v roce 1968 události nabraly slibný vývoj a jak to nakonec dopadlo. Nicméně postupně se ta euforie šířila. Vím, že jsem často zaznamenával reakce přítomných na náměstích, kteří říkali: „Tady je ale lidí, to jsme vůbec nečekali." Bylo naprosto fantastické sledovat, jak ty události všechny lidi stmelují. Třeba když se ty davy chytly za ruce, vytvořily nekonečný řetěz, procházely Hradištěm a zpívaly… Bylo to vše hrozně spontánní.

Jakým způsobem události směřovaly k vytvoření samotného Občanského fóra?

Ten vývoj byl pozvolný. Iniciativa vyšla především z divadla, já jsem dal k dispozici mou kancelář, ve které jsme se scházeli a vše to postupně směřovalo až ke generální stávce. Byla u toho spousta lidí, kteří se tomu intenzivně věnovali a z toho poté vzniklo Občanské fórum.

A jednotlivá města na Uherskohradišťsku v tomto směru mezi sebou spolupracovala?

Ano, byla tam neustálá spolupráce a ta byla velice spontánní a intenzivní. Například jsme byli ve stálém kontaktu s Petrem Vránou a Občanským fórem v Uherském Brodě a nejinak tomu bylo i u dalších měst.

Když zhodnotíte těch 25 let od revoluce, jakou máme dnes dobu? Jsou ty změny podle tehdejších očekávání? V čem to dospělo k lepšímu či k horšímu?

Osobně jsem z toho vývoje poměrně zklamaný. Je samozřejmě patrný nemalý pokrok. Máme krásná města, vše je moderní, ale nějak hodně se nám pokazily mezilidské vztahy. Dnes se každý žene za kariérou a penězi, zatímco dříve měli ti lidé k sobě tak nějak blíže.

Igor Stránský (1946) se narodil v Opočně a vystudoval JAMU v oborech činoherní herectví a činoherní režie. Od roku 1969 působí ve Slováckém divadle, ve kterém od 1. ledna zastává post ředitele. Při listopadových událostech roku 1989 byl uměleckým šéfem divadla a bylo mu 43 let.