Poté, co jsem pana faráře opustila, ve mně dlouho svítilo světlo, které ve mně, ateistce, rozsvítil.

Jak jste se dostal k víře a Římskokatolické církvi? Dovedli vás k ní rodiče?

Ano. Byl jsem vychovaný v praktikující katolické rodině, takže se dalo čekat, že se ve mně víra objeví. Ale pravda je, že člověk si to vždy musí prošlápnout sám. A rozhodnutí musí jako dospělý udělat taky sám. Nicméně základ z rodiny je velmi důležitý.

Co přesně znamená, když říkáte, že byli rodiče praktikující?

Kromě toho, že byli pokřtění, což je drtivá většina obyvatel naší republiky, se taky modlili, chodili na bohoslužby a žili křesťanským způsobem života.

Byl jste jako kluk ministrantem?

Ano, od druhé třídy až do kněžského svěcení jsem byl ministrantem.

Jakou střední školu jste vystupoval?

Střední odbornou školu strojírenskou.

Takže jste ve čtrnácti letech ještě nebyl rozhodnutý stát se knězem…

Jistě…V tom věku člověk neví, co chce dělat, čím chce být. Ale touhu po kněžství jsem v sobě měl. Přemýšlel jsem o té možnosti od dvanácti let. Školu ale člověk musí nějakou vystudovat, je to i předpokladem k teologickým studiím.

Co vás vedlo k té touze stát se knězem? Byla to potřeba pomáhat, sloužit lidem?

Když se mluví o kněžství, tak se mluví o takzvaném povolání. To znamená, že někdo volá, a někdo odpovídá. A pokud člověk věří v Boha, věří také v to, že je Pánbůh živý a vchází do kontaktu s člověkem, který zaznamenává jeho hlas. A to i ten hlas, který člověka volá ke specifickému způsobu života, jako je třeba kněžství, nebo řeholní život. Takže tu touhu beru jako volání Boha, který mě tímto k sobě zval, abych se vydal za ním.

Jakým způsobem vnímáte hlas boží? Jako intuici?

Modlitba má nejrůznější formy a podoby. Od toho, kdy člověk odříkává nějaká slova, až po ztišení, kdy velmi intenzivně vnímá, že nad ním někdo je. Jsou období života, kdy člověk neprožívá vůbec nic a naopak období, kdy skoro hmatatelně cítí, že tady je někdo, kdo ho má rád a kdo s ním vede rozhovor. Takže ty podoby se střídají. Při cestě ke kněžství jsem získával řadu zkušenosti s Bohem. Bohem mlčícím, Bohem volajícím, Bohem povzbuzujícím, Bohem napomínajícím.

Je jeho hlas slyšitelný?

Tahle zkušenost je věcí nitra, těžko se to formuluje do slov. Tak jak je každý individualita, je vnímání Boha u každého odlišné. Někdo může zaznamenat Boží hlas skutečně slyšitelně, ale v drtivé většině mluví k lidem vnitřně. Možná bych to přirovnal k zamilování. Při něm člověk taky vnímá mnoho věcí od toho druhého, aniž ten otevře ústa. Takže je to asi na této rovině.

Teologii jste studoval v Olomouci nebo Praze?

V Olomouci. Bývá to tak, že Moraváci studují v Olomouci a Češi v Praze.

Cítil jste někdy během studií pochyby?

Možná díky tomu, že doba před teologickým studiem byla tak dlouhá, neměl jsem nikdy pohybnosti o samotné cestě nebo o Bohu. Studia pro mě ale byla hodně náročná. Člověk je hodně uzavřen před světem, žije v ústraní. Je to jiný styl života než při běžných studiích. Bylo to těžké.

Kde bylo vaše první místo po studiích?

Jako kněz jsem nastoupil do Rajnochvic v Hostýnských vrších. Je to malá vesnička, ale pro Olomouckou arcidiecézi významná. Je tam totiž středisko pro mládež Přístav a pro děti středisko Archa. Takže rajnochovickou farností ročně projde na tisíce dětí a mladých lidí. Byl jsem tam tři roky jako kaplan, pak jsem na rok a půl odešel na samostatné působiště do Oseku nad Bečvou, abych se opět vrátil. Přebral jsem místo ředitele centra pro mládež a zůstal jsem v Rajnochovicích dalších šest let. Takže dohromady jsem tam strávil devět roků.

Poté už vaše cesta směřovala do Rožnova pod Radhoštěm?

Ano. Jsem tady od září 2011. Město jem znal. Narodil jsem se sice v Prostějově, ale párkrát jsem Rožnov navštívil. Tomu nemohl uniknout žádný žák základní školy (smích).

Jací jsou zdejší věřící? Liší se nějak od katolíků z jiných oblastí?

Odlišnost vždycky je. Jak jsou odlišné oblasti, je i odlišný způsob prožívání víry. A Valašsko je známé zbožností. Je tu hodně praktikujících. Vidím to podle počtu lidí v kostele. Je to markantní rozdíl oproti například Prostějovsku, kde je věřících několikanásobně méně. Ale rozdíl je také v tom, že lidé tady se snaží žít křesťansky a vnitřní prožívání víry je intenzivnější.

Vídáváte na mších často nové tváře?

Ano, ale je to dáno tím, že je Rožnov turisty hojně navštěvované město. Samozřejmě přibývají i noví věřící. Přicházejí za mnou lidé, kteří jsou pokřtění, ale nepraktikovali víru, nebo i ti, kteří pocházejí z ateistické rodiny, a dojde ke zlomu v životě, která je dovedou k Bohu.

Často se mluví o tom, že lidem schází víra. Vnímáte to stejně?

Spíše bych řekl, že lidem schází naděje ve smysluplnost života. Myslím, že po dlouhé době komunismu a rokům současného narůstání materialismu a individualismu jsou lidé vyčerpaní nesmyslností způsobu života, který žijí. Když člověk nenachází smysl toho, co dělá, není šťastný. Konzum nenaplní lidské nitro. Já bych dal rovnítko mezi slova Bůh a štěstí. Protože když věřím tomu, že Bůh je na počátku všeho, pak vím, že člověk nebude šťastný, pokud nenajde hodnoty, které do něj Bůh vložil. Ale to neznamená, že budu chodit po ulici a chytat lidi za rukáv, aby šli se mnou do kostela. To musí být svobodné rozhodnutí.

Když mají lidé v srdci Boha, vede každý jejich krok?

Kdybychom to řešili technologicky, řekl bych, že když člověk dostane do ruky nějaký přístroj a nepřečte si návod k použití, tak je šťastný, že mu to nějakým způsobem funguje, ale neví o tom, že využívá zlomek potenciálu. Pak ale třeba jistí, že soused má stejný přístroj a užívá desetkrát více funkcí. A nějak tak, si myslím, nás Pánbůh stvořil… abychom nacházeli v životě smysl, aby vše mělo své místo a abychom se z toho dokázali radovat. Ale my často vezmeme jen povrch věcí, slízneme smetanu a podstata nám unikne. Mně víra v Boha dává možnost zasadit vše do smysluplných souvislostí. A utvrzuje mě v tom, že vše, co člověka obklopuje, to ho i naplňuje. Teologové říkají, že stvoření, příroda a vesmír jsou velikou knihou, v níž si můžeme číst o bohu.

Bylo pro rodiče těžké přijmout, že chcete být knězem?

Ano, bylo. Ale během studií jsem už od nich měl podporu. Teď se za mě modlí a podporují mě psychicky i fyzicky. Mám sestru, která je vdaná a má tři děti, takže rodiče nepřišli mou volbou o možnost mít vnoučata.

Co pro vás znamená, že v Rožnově sídlí děkanát?

Je to služba, protože člověk ve funkci děkana má na starosti koordinaci života farností, které do děkanátu patří. Zároveň musí koordinovat i život kněží, kteří do farností patří. Děkan je vlastně takovou spojkou mezi kněžími a biskupem. Je to radost, ale i závazek. Ale teď si ještě nedokážu ani představovat, co vše to bude znamenat.

Chcete už v Rožnově zůstat?

Rád bych, ale vím, že se tak zcela určitě nestane. Bude záležet na rozhodnuté biskupa, který zváží mé setrvání na místě.

Jak jste vnímal rozhodnutí papeže Benedikta XVI., který abdikoval?

Myslím, že to byl historicky významný krok, protože se to nestalo dlouhá staletí. Jsou oba způsoby pontifikátu, jak ten od Jana Pavla II., tak od Benedikta XVI. Je otázkou, jestli je lepší zůstat ve službě do poslední chvíle, nebo odejít, když člověk cítí, že ztrácí síly. Já myslím, že oba způsoby jsou možné a obdivuji Benedikta, že dokázal udělat ten nepopulární krok a předat vedení církve, a zároveň obdivuji Jana Pavla za to, že dokázal zůstat s věřícími do posledních chvil života. A to i ve chvílích velké bolesti a utrpení.

Jak vnímáte nového papeže?

František je pro mě obrovským světlem, které dal pán bůh tomuto světu. Připadá mi, že svou jednoduchostí, prostotou a pokorou dokáže oslovit široké spektrum lidí a je člověkem, který dokáže oslovit lidské srdce.

Kamil Obr

- narodil se 7. října 1971 v Prostějově
- vystudoval střední školu odbornou školu strojírenskou a poté teologickou fakultu
- od dvanácti let chtěl být knězem
- působil na farnostech v Rajnochovicích, Oseku nad Bečvou a Rožnově pod Radhoštěm
- v červenci se stal děkanem, spravuje 16 farností na Rožnovsku
- má rodiče a sestru