Téměř století jsou staré některé technologie použité v luhačovické hrázi, přesto slouží skvěle dodnes a chrání město před povodněmi

„Tak kvalitně bychom to dnes postavit neuměli," říká František Kučera. Šestačtyřicetiletý hrázný dohlíží nad klidným spaním Luhačovičanů už více než dvě desítky let.

Do útrob přehrady

Na hrázi mě vítá hrázný Luhačovické přehrady. Provede mě místy, kam se veřejnost jinak nemá šanci podívat. Povodí Moravy sice občas pořádá na svých přehradách dny otevřených dveří, avšak v případě Luhačovic tomu tak není.

„Ještě před pár dny jsme měli přehradu téměř na letním stavu vody. Pak však přišel příkaz začít zase upouštět na zimní stav," říká mi na uvítání hrázný. Ve vodárenské věži tak bude pěkný hukot. Rozdíl mezi letním a zimním stavem hladiny je u Luhačovické přehrady asi jeden a čtvrt metru.

Práce hrázného

„Jsme na tuto přehradu dva. Kromě kontroly upouštění udržujeme v pořádku okolí přehrady a Luhačovický potok. Přes léto tak převážně sečeme trávu na březích, uklízíme pláže, odstraňujeme z koryta potoka popadané stromy," popisuje povinnosti hrázného František Kučera. Péče o přehradu působí více jako práce v přírodě než vysedávání v kanceláři. Ještě než se vydáme do útrob sedmnáct metrů hluboké věže, popíše hrázný vznik samotné hráze.

To by byl závod

„Tahle hráz je sypaná. Dělníci ji vršili a hutnili více než devět set dní. Šíře samotných zdí se pohybuje od 1,7 do 2,6 metru a byl na ně použitý kámen z regionu. Pískovec z kamenolomu Bzová u Bojkovic. Ten se používal, také když se pak přehrada opravovala," dovídám se. Nedá mi to, abych se nezeptal na potenciální nebezpečí. Co průsaky jsou? A jak se odhalují?

„Kdyby byla každá přehrada stejná jako tato, tak jsme klidní. Skutečně tohle je jedna z nejpevnějších přehrad u nás. Každopádně všude v hrázi jsou sondy, které případné průsaky ihned signalizují. Pokud k tomu dojde, běžíme na místo a vše kontrolujeme hladinoměrem. My tomu říkáme píšťala. Je to v podstatě navinuté pásmo, které ovšem zapíská, jakmile narazí na vodu," vysvětlil mi hrázný pracovní postupy.

Dále už hrázný popisuje, co by se stalo, pokud by poplach nebyl planý.

„No to by byl závod. Ihned bychom informovali náš technicko- -bezpečnostní dohled, ten by vše hlásil výš a skončilo by to tak, že by se z postele musel vytáhnout i ředitel.

Pokud by se průsak potvrdil, museli bychom začít ihned co nejrychleji upouštět, abychom snížili tlak na přehradu," prozradil. S vypouštěním to však také není tak jednoduché. Denní limit je „jen" pětadvaceticentimetrový pokles.

Za osm hodin plná

Asi nejvíce práce bylo na přehradě 16. srpna 2011. To napršelo téměř 72 milimetrů a přehrada byla během osmi hodin téměř plná. Upouštění do původního stavu pak trvalo měsíc a půl.

„Bydlím ve vesnici nad přehradou a za domem mi teče potok, ve kterém si občas chladím basu piv. Když jsem tehdy zjistil, že mi proud tu basu vzal, už jsem věděl, že je zle. Nakonec ta basa doplula až k hrázi. Bohužel bez obsahu," směje se.

Až do roku 2005 však hrázní bydleli přímo u přehrady. „V něčem to bylo dobré. Člověk otevřel dveře a byl v práci. Na druhou stranu byl v té práci pořád," pokrčí rameny hrázný.

Staronová technologie

Při vstupu do věže člověka na první pohled upoutá zařízení přehrady. Drtivá většina technologií je původních a co víc, dodnes skvěle funkčních.

„Dnes už naštěstí nemusíme upouštění ovládat klikou. Otevření výpusti by dvěma lidem, kteří se u točení kliky střídají, trvalo až hodinu. Jeden z našich předchůdců proto vymyslel zlepšovák. Máme takový elektromotor na rudlíku, který točí za nás," vysvětlil.

Každou ze dvou výpustí lze upustit 11 tisíc litrů vody. Kromě výpustí se může upouštět i dvěma takzvanými „násoskami".

Záhada příliš úzkého schodiště

Úzkým kovovým schodištěm míříme do útrob věže. Už chápu, proč sem veřejnost nemůže. Na řadě míst je potřeba se řádně zohnout, jinde zase raději přidržet. Přes hučící vodní masu není téměř slyšet vlastního slova. Narážíme na další technologie. Jak je však po úzkém schodišti naši předkové dostali do věže, mi vůbec není jasné.

„Také jsme nevěděli, až při rekonstrukci jsme přišli na to, že dole u ústí věže byl zbudovaný tunel. Tím naši předkové stroje do věže dostali a pak se otvor zazdil," vysvětlil Kučera.

Lokální patent

Jedním ze zařízení, které člověka hned upoutá, je i takzvaný ejektor. Přitom se jedná dokonce o lokální vynález. Autor patentu pochází z nedalekých Pozlovic.

„Dnes už ho máme na více přehradách. Je to takové naše perpetum mobile, které v zimě neustále provzdušňuje vodu v okolí věže, aby nezamrzla. Něco podobného se totiž stalo na přehradě v Koryčanech a díky ledu se tam věž hnula," poznamenal můj průvodce.

Prosekávání ledu je tak jednou z dalších činností hrázného. František Kučera na přehradě pamatuje i téměř čtyřiceticentimetrovou vrstvu.

„Letos bylo nejvíc asi dvacet jedna centimetrů. Bruslit se může od patnácti, ale tady je to oficiálně zakázané," prozradil hrázný. Prorážení ledu se krom seker dnes provádí i za pomoci motorové pily.

Pokud se upouští, musí hrázný do věže každý den. Jinak stačí vše překontrolovat třikrát týdně.

Někdy je to rutina

Ačkoli může být každý den hrázného jiný, některé činnosti jsou rutina. Každé ráno je totiž potřeba zaznamenat průhlednost vody, kótu vodní hladiny, přítok, odtok, teplotu vzduchu i vody, v zimě tloušťku ledu a také míru dešťových či sněhových srážek.

Dnes už lidé ani nevědí, že původně neměla být přehrada od Luhačovic tak daleko. Hráz byla plánovaná níže k městu.

„Jenže pak spadla přehrada v Desné a na ten popud se všechny stavby překontrolovaly. Tady se prý zjistilo nestabilní podloží, tak se hráz udělala jinde. Navíc se kopalo až ke skále," zakončil strážce klidného spaní obyvatel lázní.

LUKÁŠ FABIÁN